Písně: 1, 697, 529, 549, (VP: 191, 178, 398), 510, 685

Písně: 1, 697, 529, 549, (VP: 191, 178, 398), 510, 685

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Nový rok
Introit: Ž 1,1–6
Čtení: Fp 2,5–11
Text: L 2,21–24.36–40
Poslání: Ř 8,35–39

Milí bratři a sestry,

včera jsme se ohlíželi do minulosti, dnes budeme vyhlížet do budoucnosti. Narozdíl od včera se nám k dnešnímu dni váže alespoň nějaký církevní svátek, totiž obřezání Páně. Svátek Ježíšova lidství podrobeného Mojžíšovu zákonu. Zároveň pak slyšíme, že v tento den dostává malý chlapec jméno „Ježíš“, protože tak to chce Bůh a tak to vzkázal skrze svého anděla. Čistě historicky se v židovství obřízka a udělení jména nijak nespojovalo, ale když už tyto dvě události máme v evangeliu tak těsně u sebe, zkusme se nad nimi zamyslet.

Evangelia vznikala tak říkajíc „od konce“. Od toho nejdůležitějšího – od Ježíšovy smrti a vzkříšení. Dobrá formulace praví, že: „Evangelium je pašijní příběh s dlouhou předmluvou.“ To je zvěst, kterou hlásá apoštol Pavel, u kterého se s nějakým příběhem z Ježíšova dětství nesetkáme. Apoštol ví, že „…Bůh poslal svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu,“ ale to je jen logický důsledek vědomí, že Ježíš Nazaretský je člověk, historická osobnost, příslušník židovského národa. Pavel nikde nezmiňuje nic, co by ukazovalo na znalost jakýchkoliv podrobností z vánočního příběhu a vůbec Ježíšova života před veřejným vystoupením. Podobně nejstarší evangelium – Markovo – začíná vystoupením Jana Křtitele a také nijak neřeší, co bylo předtím. Vždyť to podstatné je stejně až v posledních kapitolách, tam, kde evangelista popisuje poslední hodiny Ježíšovy pozemské existence. Až postupně Ježíšovi učedníci stále více a více porozuměli celkovému svědectví Ježíšova života a nalézali radostnou zvěst (evangelium) nejen v samotném velikonočním příběhu, ale i v dalších událostech, které z života Pána Ježíše znali. Tak i my můžeme v tom dnešním svátku najít radostnou zvěst a posilu, povzbuzení do výhledu na celý tento rok.

Pán Ježíš přichází na tento svět jako člověk, navíc jako příslušník jednoho konkrétního národa. Přesně, jak to píše Pavel v listu Galatským a my jsme si ta slova připomínali: „Když se naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu.“ (Ga 4,4) První informace, kterou z toho slyšíme, je tedy ta, že náš Mistr, Učitel a Pán, ba dokonce Boží Syn, tedy věčný a všemohoucí Bůh, přišel na tento svět jako jeden z nás. Jistě – není to žádná překvapivě nová informace. Věděli bychom to již z velikonočního příběhu, kde se píše o Ježíšově utrpení a smrti. Ježíš byl normální člověk, měl normální tělo a proto normálně trpěl a normálně zemřel. Přesně, jak jsme to ale už slyšeli, tak tuto zvěst o Ježíšově lidství teď evangelium rozvíjí. Rozpoznává, že Ježíšovo lidství se projevilo nejen v tom podstatném pro naši spásu, totiž ve smrtelnosti, ale již na samém začátku, když se Boží Syn narodil z ženy.

I o Ježíšově podrobení se Mojžíšovu zákonu víme již z Velikonoční zvěsti, protože Pán Ježíš zemřel jako velikonoční beránek, abychom my mohli žít, zemřel jako beránek Boží, aby sňal naše hříchy. Zemřel, aby byl naplněn Mojžíšův Zákon. Ale opět – přesně, jak jsme to už slyšeli – tak i tuto zvěst o Ježíšově podrobení Mojžíšovu Zákonu teď evangelium rozvíjí. Rozpoznává, že Ježíšovo podrobení Mojžíšovu Zákonu se projevilo na začátku jeho životní pouti, když byl osmého dne obřezán.

Z toho dnešního čtení z evangelia tedy slyšíme první informace. Nijak nové, ale důležité a proto hodné připomínání a zapamatování. Pán Ježíš je jeden z nás a proto rozumí tomu, co prožíváme. A také, že Pán Ježíš bere vážně i to, jak to tady na tom světě chodí. Respektuje řády tohoto světa. Přichází, aby Zákon naplnil, ne zrušil. Aby to, co bylo od Zákona požadováno, bylo také splněno. Žádné: „Zapomeňte na Mojžíše!“, je tu Boží Syn a s ním konec Zákona. Ježíš to vidí tak, že Bůh skrze Mojžíše něco přikázal a tento příkaz bude bezezbytku splněn. Kdo jiný by měl jako první poslouchat Boží Zákon, než samotný Boží Syn?! A teprve proto, že je příkaz Zákona splněn, tak je možno ho odsunout stranou jako splněný a věnovat se tomu, co ještě splněno není.

Konečně se od minulosti přesouváme do přítomnosti a budoucnosti. Další informací, kterou jsme z evangelia slyšeli, je to, že malý chlapec dostává jméno Ježíš. I ten dnešní svátek se spíše než „Obřezání Páně“ nazývá „Jména Ježíš“ – a to hlavně proto, že zatímco obřezání Páně ukazuje k minulosti a k Mojžíšovu Zákonu, tak jméno Ježíš ukazuje do budoucnosti, k Božímu vykupitelskému dílu.

Ježíš, Jehošua, Hospodin je spása. „Dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů,“ píše evangelista Matouš. V tom jméně samotném, v jeho obsahu, je skryto poslání, se kterým Boží Syn přišel na náš svět. To je samotný obsah výrazu „jméno“ v Bibli. Je ironií, že Svědkové Jehovovi, církev, která si vytýčila mimo jiné oslavu Božího jména a důraz na to, že Boží jméno má být vyzdvihováno a oslavováno, tak nepochopili samu podstatu toho, co znamená jméno v Bibli. Tady nejde o nějaký shluk hlásek, kterým někoho odlišíme od někoho jiného. Že bychom díky jménu odlišili Ježíše od Jana či bychom díky jménu odlišili Hospodina od Molocha či Baala. Tady jde o životní program, který je shrnut ve jménu nositele toho programu.

Hospodin, JHWH, Jahwe – to je ten, který „je, který je“, jak své jméno vysvětlil Mojžíšovi. Mojžíš se Boha ptal: „‚Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?‘ Bůh řekl Mojžíšovi: ‚JSEM, KTERÝ JSEM.‘“ (Ex 3,13–14) Hospodin – to je ten, který je sám svůj. Ten, jehož cesty nejsou cesty naše a jehož úmysly nejsou úmysly naše. Ten, který je záhadný a který se vždycky vymyká našemu chápání.

Ježíš, Jehošua, Hospodin je spása – to je ten, který přinese spásu Hospodinovu tomuto světu. Stále se tu opakuje to, že i v příbězích Ježíšova dětství se jen jinými slovy formuluje velikonoční zvěst. Ano – tohle přeci víme, že skrze Ježíše Nazaretského na tento svět přijde Hospodinova spása. Evangelista ale tuto informaci nachází i v dalších událostech Ježíšova života, v tuto chvíli konkrétně ve jménu, jaké Bůh pro svého Syna narozeného z ženy vybral – Ježíš.

Když Petr kázal v Jeruzalémě, tak řekl: „Ježíš (…) není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Sk 4,11–12) V hebrejštině to byla navíc ještě slovní hříčka s tím „jménem“ a „spásou od Hospodina“, ale to podstatné je něco jiného, než hraní si se slovíčky. To podstatné je, že jméno Ježíš ukazovalo na životní program přinést Hospodinovu spásu a že Petr jasně a srozumitelně říká, že tento Ježíš ukřižovaný a zmrtvýchvstalý životní program, ke kterému ukazovalo jeho jméno, naplnil. Ježíš Nazaretský skutečně přinesl Hospodinovu spásu.

My víme, jak to udělal. „I když byl způsobem bytí roven Bohu, tak přece na své rovnosti nelpěl,“ ale stal se jedním z nás. Takto Bůh naplánoval spásu pro nás lidi. Ponížil sám sebe, stal se naším služebníkem. To je cesta, která do tohoto světa přináší vykoupení – mocný, ba nejmocnější se stal služebníkem všech. Tak to učinil Kristus Ježíš. „Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši.“ Tam, kde budete mít moc, tam, kde budete moci rozhodovat o druhých – tam se staňte jejich služebníky. Nelpěte na své moci a postavení, sestupte z těch nedostižných výšin a služte těm, kteří to potřebují. Nebude to nic jednoduchého. Když toto učinil Kristus Ježíš, znamenalo to v jeho případě smrt na kříži. Jistě, že na první místě umírá jako Beránek Boží, který snímá hříchy světa. Ale v řadě neposlední umírá i proto, abychom viděli, že sloužit druhým se má (jak se říká) do roztrhání těla.

Takto si Bůh představuje spásu světa – když se mocní stanou služebníky. Když nebudou váhat nejprve nasadit sami sebe, aby v tomto světě vládl pokoj. Když budou ochotni pro druhé nasadit i to nejcennější, co mají. To byl životní program Ježíšův, jak o tom svědčí Ježíšovo jméno ve spojení s Ježíšovým životem.

„Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši.“ Jméno Ježíšovo tak dává program i nám. To je program pro příští rok. Je skvělé, že 1. leden je svátek „jména Ježíš“, protože tak může celý rok začít v Kristově jménu. Už víme, co to znamená – službu. Jde o to, aby celý tento rok byl naplněn právě tím programem, o kterém mluví jméno Ježíš, tedy programem Boží spásy, která do tohoto světa přichází skrze vlastní snížení. Pán Ježíš byl „způsobem bytí roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka. … Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši.“ Kristus takto jednal a my jsme kristovci, křesťané. Ti, kteří následují jeho příkladu – v naději, že z Božího milosrdenství se naše následování nezastaví v okamžiku smrti.

Čteme o Kristu Ježíši, že poté, co „sám sebe zmařil,“ co na sebe vzal „způsob služebníka, stal se jedním z lidí“ a zemřel, tak právě proto „ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.“

Čteme ve Zjevení Janově, že výrok Ducha svatého, že „…tomu, kdo zvítězí, (…) dám bílý kamének a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává.“ (Zj 2,17) Pán Ježíš nad smrtí zvítězil. To víme. A tak o Pánu Ježíši čteme, že jeho jméno jest Amen (Zj 3,14), Slovo Boží (Zj19,13) a Pán pánů a Král králů (Zj 19,16). Již víme, co v Bibli znamená výraz „jméno“ – je to životní program. Ježíš Nazaretský je „Amen“, neboli „pravda“. Je Slovem Božím, tedy tím, skrze kterého povstalo všechno, co jest. „Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy,“ píše apoštol (Žd 11,3) a evangelista Jan píše, že skrze Slovo, které „bylo na počátku u Boha“ a zároveň bylo Bohem, tak „…povstalo všechno…“ a „…bez něho nepovstalo nic, co jest.“ (J 1,1–3) A toto Boží Slovo, které je pravdivé a skrze které povstal svět, tak toto slovo se ujme vlády, která je pro něj od počátku věků určena. Stane se Pánem pánů a Králem králů.

Bude-li v nás stejné smýšlení, jako v Kristu Ježíši, věřím, že ho budeme následovat i v tomto úkolu. I my budeme mít podíl na jeho vládě a blaženosti. To bylo totiž původní určení člověka – vládnout v rajské zahradě Eden a žít v dokonalé rajské blaženosti. Ve jméně Ježíš, ve jméně, ve kterém začínáme tento rok, v tom je skryta nejen naděje, ale i jistota víry, že nás to nemůže minout.

Amen.