Písně: 191, 642, 176, 672, 611

Písně: 191, 642, 176, 672, 611

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Introit: Ž 27,1
Čtení: 1Pt 2,1–8a
Text: L 2,22–35
Poslání: Ř 5,1

Milé děti, milí bratři a sestry,

máme dnes před sebou příběh o setkání Josefa a Marie s malým Ježíškem na straně jedné a jakýmsi Simeonem na straně druhé. Malému Ježíškovi je asi měsíc, jsme v Jeruzalémě v chrámu, Josef s Marií jdou přinést povinnou oběť za prvorozeného syna. Na tohle jsou řády v Izraeli stanoveny naprosto jasně a srozumitelně a protože není jiná možnost, kde obětovat, než Jeruzalémský chrám, tak je jasné, že je tady hlava na hlavě a oběti musí běžet jako na drátku.

Kniha Leviticus (12. kapitola) jasně určuje, kdo, kdy a jak má obětovat a konkrétně pro chudé je pro tento případ stanovena právě ta oběť dvou hrdliček či holoubátek. Josef a Marie přináší malého Ježíše do chrámu v jeho běžném provozu, snadno si můžeme představit ten frmol, který tam probíhá. Lidé přichází a odchází, takových, co přišli obětovat nějakou takovouto oběť tam musel být spousta. Kde kdo se tam tlačí, aby našel nějakého volného kněze, řekl mu, o co jde, tedy že přináší oběť za prvorozeného syna, či za co jiného – no a zas tak moc dlouho nezdržovat. Jedu, jedu, jedu! „Dvě holoubátka máte?“ „Máme.“ Fajn, tak jdeme na to, holoubátka máte, ale kostel neni žádnej holubník, tak ať to vodsejpá, lidí je tu fůra…

Josef s Marií přichází do chrámu. Rozhlíží se, kde je jaký kněz, přeci jen je to provorozený syn, nikdy to nedělali, tak člověk neví hned, co a jak a najedou si Josefa s Marií kdosi odchytne. Nějaký pán. Starý pán. Dnes bychom řekli – důchodce. Už jenom to, že se k nim takhle vrhnul a vzal si to jejich dítě do náručí, tak už to je podivné a což teprve až se dostaneme k tomu, co povídal!

Evangelista Lukáš nepíše, co byl Simeon zač, ale myslím, že jednou za čas můžeme dát prostor dávným legendám. Ne, že by byly nutně pravdivé, ale hezky se to poslouchá a v řadě neposlední se i z nich můžeme v něčem poučit. Vězte tedy, že podle legendy byl starý Simeon vzdělanec. Patřil ke skupině dvaasedmdesáti znalců Bible, kteří kdysi velmi dávno pořizovali řecký překlad hebrejské Bible pro Alexandrijskou knihovnu. V době Pána Ježíše už velká skupina židů neuměla hebrejsky, a tak nemohli číst Bibli v originále. Potřebovali Bibli v jazyce, kterým mluvili, tedy v řečtině. Řečtina byla tehdy natolik obecný jazyk, že i Nový Zákon už je celý psán řecky. Můžeme si tedy představit velikou překladatelskou skupinu, všichni mají před sebou rozbalené hebrejské svitky Starého zákona a diskutují, přemýšlí, jak nejlépe převést to které slovo, ten který verš, tu kterou myšlenku, aby to i v řečtině co nejpřesněji vyjadřovalo to, co chce říct hebrejský originál. Jedním z těchto překladatelů by tedy měl být i náš Simeon.

Maličko se vrátím k Lukášovu evangeliu: Evangelista dost stroze poznamenává, že Simeonovi bylo „…Duchem svatým předpovězeno, že neuzří smrti dokud nespatří Hospodinova Mesiáše.“ Co by to u všech všudy mohlo být? Nu a tady opět doplňuje legenda krásnou a působivou scénu, ve které tehdy mladý překladatel Simeon sedí nad svitkem proroka Izajáše a čte: „Hle, Panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel.“ (Iz 7,14) A Simeon na to kouká a říká si: „To je přeci nesmysl!“ Jak by mohla panna porodit syna?! Co to ten prorok Izajáš píše? A v tuhle chvíli k němu promluvil Bůh a říká mu: „Neboj Simeone, jen to pěkně přelož, tak, jak to čteš! A abys věděl, že to tak skutečně bude, tak já ti slibuji, že ty tohoto syna narozeného z panny uvidíš. Bude to Boží Syn, Mesiáš.“ A tak Simeon čekal. Dlouhá léta čekal – a pak k němu Bůh promluvil podruhé a řekl mu: „Běž do chrámu, Simeone. Uvidíš ho tam.“ A Simeon šel a viděl.

Byl to už starý pán. Starý člověk ví lépe, než kdo jiný, že každý den je přidaný a že skutečně nevíme dne ani hodiny, kdy nás Pán Bůh z tohoto světa odvolá. Simeon jako by se loučil s životem, ale není to tak, že dojde domů a umře. „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka…“ Důraz je na slově „pokoj“. Simeon neví, kdy zemře. Nikdo z nás to neví, kdy zemřeme. Simeon ale ví že ať už z tohoto světa odejde kdykoliv, tak odejde v klidu a v pohodě. Už se není čeho bát, vždyť se narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Nám, nám narodil se. Ať se stane cokoliv, tak to nakonec všechno dobře dopadne. „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení…“

No – on ten Simeon viděl vlastně jen mimino, ale dokázal se na to miminko podívat očima víry a tak v něm poznal Spasitele. Normálníma očima viděla Pána Ježíše spousta lidí a stejně jim to bylo houby platné. Pilát, velekněží, židovská rada, sousedé v Nazaretu, spousty farizejů a zákoníků… Takových lidí se s Pánem Ježíšem setkalo, viděli ho, mluvili s ním – a stejně v něj neuvěřili. Mnozí z nich dokonce viděli zázraky. Pán Ježíš zázračně nasytil tisíce lidí, před očima zástupů uzdravoval, vymítal démony, křísil mrtvé – a přeci kolem něj bylo vždycky jen pár desítek učedníků, kteří v něm rozpoznali Mesiáše. Když tedy uvěříme, že Pán Ježíš nám přinesl odpuštění hříchů a teď je v nebi, kde pro nás přichystal příbytky a čeká na nás, aby nás v nich přivítal – jsme na tom lépe, než lidé, kteří žili v Ježíšově době, Pána Ježíše viděli, mohli si na něj sáhnout – ale neuvěřili v něj.

To, že budou lidé jedni i druzí, takoví i takoví, to prorocky předvídal už Simeon: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat, aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ Na vztahu ke Kristu se ukáže myšlení mnohých srdcí. O Pánu Ježíši se na několika místech v Bibli mluví jako o „kameni úrazu“. Jedno takové místo jsme si četli v prvním čtení – že Pán Ježíš je pro věřící kámen vzácný, ale pro ty, kteří v něj nevěří, tak se stane „kamenem úrazu a skálou pádu“.

Jakoby něco, na co se narazí. Celou dobu to šlo dobře – a najedou bum a konec. Jako kdyby člověk šel po cestě a najednou tam vyčuhoval ze země kámen, člověk si ho nevšimne a zakopne o něj. Ten kámen je důležitý! Bez něj by cesta nedržela pohromadě! Je to, jako když člověk pokládá zámkovou dlažbu nebo spasovává prkna – tím posledním to celé dorazí a stáhne a sedí to. Jenže jak je na kraji, tak se o ně dá také zakopnout.

Podívejme se, co o Pánu Ježíši ten starý Simeon říká dál a třeba to bude jasnější: „…světlo, jež bude zjevením pohanům, slávou pro Izrael.“ Simeon mluví o pohanech! Tohle určitě Josefa a Marii překvapilo. Židé se s pohany moc rádi neměli. Dokonce by si nesedli k jednomu stolu. Jaké zjevení pohanům?! Co je komu do pohanů?! My se o ně nestaráme, tak ať se oni nestarají o nás! Jestli Ježíš jednou bude slávou pro Izrael, to je v pořádku, slavný náš kluk být může! Ale zjevení pohanům?! U všech všudy proč?! Vůbec mě nepřekvapuje, že Josef a Marie „byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli“. Tenhle Simeon totiž povídá prapodivné věci. Že by měl Ježíš něco společného s pohany? Že by se choval jinak, než je slušné?

Jak tak na to Josef a Marie koukají vyjeveně, tak jim to Simeon ještě trochu objasňuje: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat, aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ Jako by řekl: Helejte, pane Josef, pani Marie – to že se divíte, to je úplně normální. Ono to totiž hodně lidí nezkousne, že se Ježíš skutečně choval jinak, než bylo obvyklé. Ba i s těmi pohany si povídal a uzdravoval je. Pán Ježíš se bude chovat velmi mnohdy velmi prapodivně a ne každý se s tím dokáže vyrovnat. Na straně jedné bude mít pár oddaných následovníků, ale na straně druhé ho jeho vlastní příbuzní budou považovat za blázna a nejbližší sousedé ho dokonce budou chtít zabít. Právě proto, že se Pán Ježíš nebude chovat, jak je v kraji zvykem, jak se podle jejich mínění sluší na spořádaného žida. Okolo Pána Ježíše nebude nikdo, komu by tento Nazaretský rabi byl lhostejný. Buď ho budou milovat, nebo nenávidět. Buď se stanou jeho učedníky, nebo se postaví proti němu. „Vyjde najevo myšlení mnohých srdcí,“ přesně, jak to prorokoval Simeon. Spousta lidí okolo Pána Ježíše bude mít v srdci buď lásku nebo nenávist – a toto myšlení jejich srdcí vyjde najevo. A jako v jakési vsuvce se Simeon otočí k Marii a dodá: „…i tvou vlastní duši pronikne meč.“ Velmi často se tohle místo vykládá na bolest, kterou Marie pocítí pod křížem, až bude Pán Ježíš umírat. Myslím, si, že to ale není správný výklad. Právě pro tu souvislost o tom, že vyjde najevo, co se skrývá v srdci, tak si myslím, že jde o to samé. Půjde o to, aby se ukázalo, co se Marii skrývá v srdci.

Často se stává, že rodiče si udělají nějakou představu o tom, co by z jejich dětí mělo být. Byl na to jeden takový vtip, jak se ptá jedna paní své kamarádky, kolik že je vlastně let jejím dětem a ta druhá paní odpoví: „Právníkovi dva a paní doktorce čtyři.“ Už má jasno, co z jejích dětí bude. Advokát a lékařka. Taková paní to bude mít hodně těžké, až se chlapec rozhodne jít studovat přírodní vědy a z holčičky se stane hudebnice. A nebo možná ne – to záleží na tom, co je v jejím srdci. Jestli má svoje děti ráda a nebo si říká: „To jsou moje děti a já o nich budu rozhodovat“. Řekl bych, že tímhle směrem míří ta Simeonova slova o meči, který pronikne Mariiným srdcem. I její myšlení bude muset vyjít najevo a ono se to pak v evangeliích několikrát objeví, jak se Marie bude pokoušet svého syna k něčemu dotlačit, jak se bude pokoušet argumentovat tím, že ona je přeci matka a tak Ježíš musí poslechnout. I ta Marie si prožije to, o čem mluvil Simeon nejprve, totiž že se Pán Ježíš bude chovat jinak, než je obvyklé. Nepohodlně, nestravitelně, divně. Ani jí se to nebude líbit a my se tomu vůbec nedivíme, že se jí to nebude líbit, protože to nemůže být nic jednoduchého stát se z mámy učednicí. To jí bude hodně bolet, až její syn odmítne přijít a vzkáže jí, že jeho máma je každý, kdo slyší jeho slovo a uvěří mu.

Pán Ježíš je ale dán nejen k pádu, ale i k povstání mnohých v Izraeli. Pro Marii tohle bude moc těžké. Chvíli se sama vzpírala, přesně, jak jí to prorokoval Simeon, ale ustojí to. Po Letnicích už ji vidíme modlit se v kruhu učedníků. Ukázalo se, že měla v srdci lásku k Bohu i ke svému Synu a tak je dokázala respektovat. Dokázala sama ustoupit do pozadí, aby nepřekážela Božímu dílu které její syn v tomhle světě konal.

My to máme o kus jednodušší, než Marie, ale stejné rozhodování leží i na nás. I my se musíme rozhodnout, co pro nás znamená Ježíš Nazaretský. Ježíš je „dán k pádu i k povstání mnohých…“ Buď o něj zakopneme jako o ten „kámen úrazu“ a padneme a nebo se na něj spolehneme jako na Spasitele, stane se nám vzácným kamenem, kamenem úhelným, tedy základním kamenem, na kterém postavíme svůj život. A tak jako Simeon najdeme pokoj.

Amen.