Pokušení chrámu

Písně: 42, 692, 273, 651, 510, 500, 172
Intro: Ž 42,2-6
1. čtení: 1Král 6,1-13
2. čtení: 1Král 6,12-13
Poslání: Lk 10,25-28

Milí bratři a sestry,

Šalomoun a jeho Chrám si zaslouží promyslet. Stane se nám obrazem pro křesťanský život, který je složitý. Potřebujeme věci viditelné a hmatatelné, aby se na nich projevila naše víra. Zároveň si ale musíme dávat pořád pozor, aby z toho víra nezmizela a nezůstal jen ten vnějšek. Aby se z nás nestaly automaty žijící sice na první pohled pěkně, ale někde uvnitř tomu bude chybět to zásadní, totiž vztah s Bohem.

Šalomounova stavba chrámu nám dnes bude názorným příkladem.

Na stranu jednu mocné a veskrze chvályhodné dílo. Chrám je vybudován jako Boží dům. Boží příbytek. Znamení Boží přítomnosti. Bude tak viditelnou výzvou k hledání Boha. Do Jeruzaléma budou proudit milióny poutníků rok co rok, aby navštívily Chrám ne jako kulturní či politickou instituci, ale aby se zde setkali s Bohem. Tady se učili, co to je poslušnost Božím nařízením, uplatňování Božích práv, dodržování Božích přikázání a život podle nich.

Jako Daniel v babylónském zajetí využíval k modlitbám okna směrem na západ, tak se dodnes židé modlí směrem k místům, kde byl Chrám. Když se Jonáš modlí v břiše velryby, vyznává (Jon 2,8): Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. Chrám je znamení a vyjádření Boží přítomnosti, modlitba musí vejít do Chrámu a teprve skrze Chrám se dostává k Bohu. Tak se díky vědomí Chrámu Jonáš učí poslušnosti Božím nařízením, uplatňování Božích práv, dodržování Božích přikázání a životu podle nich. Půjde do Ninive a splní svůj úkol.

Prorocké vize Božího království a Božího příklonu k lidem jsou znovu a znovu spojovány s představu očištěného Chrámu. Obnovené chrámové bohoslužby. Podstatná část Ezechielovo proroctví je popis nebeského Chrámu. Ještě když Jan píše své Zjevení, tak napíše (Zj 3,12): Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha a chrám již neopustí. Vždyť nebeské království, to bude okamžik, kdy poslušnost Božím nařízením, uplatňování Božích práv, dodržování Božích přikázání a život podle nich – to bude trvalá náplň věčného života v Boží přítomnosti.

Zároveň s tím se ale už ve Starém zákoně objevují první vlaštovky rozpoznání, že vztah k Chrámu nabírá nějakých nezdravých podob. Prorok Jeremjáš (7,3-4) píše: Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: „Napravte své cesty a své skutky a nechám vás přebývat na tomto místě. Nespoléhejte na klamná slova: »Je to chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův.«“ Říká to krátce před dobytím Jeruzalém Babylóňany a Jeremjáš to ví, že ani existence Chrámu Izraelce před Babylóňany neochrání. Ale nikdo ho neposlouchá. „Máme Chrám, tak je Pán Bůh s námi a Babylóňany porazíme!“ No – a ono houby. Vypálení Chrámu byla pro Izraelce strašlivá rána a tvrdá škola.

Škola to ale byla nadmíru užitečná. Najednou jsou v babylónském zajetí a z Chrámu jsou kouřící trosky. Když není Chrám – je ještě Bůh? Je-li – je s námi? Má ještě nějakou moc? Má smysl se k němu modlit, zůstat mu věrný – když není Chrám? Když neběží oběti? V téhle době se pomalu rodí rabínské židovství, které se na Chrám a na oběti neváže. Vznikají synagogy. Není tam oltář, ale Bible. Boží přítomnost se hledá tady a teď – v modlitbě, ve čtení Písma, ve společenství Božího lidu, v dodržování Božích přikázání a v každodenním hledání Boží vůle. V Babylóně židé pochopí a vezmou vážně to, co Bůh řekl Šalomounovi: „Pokud jde o tento dům, který buduješ: Budeš-li se řídit mými nařízeními, budeš-li uplatňovat má práva, dodržovat všechna má přikázání a podle nich žít, splním na tobě své slovo, které jsem dal tvému otci Davidovi, budu bydlet uprostřed Izraelců a Izraele, svůj lid, neopustím.“ Aha – neopustí – čili může být i tady, v Babylóně! Fígl je v něčem jiném, než v existenci nějakého baráku a chozením zdaleka k němu! Mít Chrám nezaručuje vůbec nic. Bůh očekává poslušnost svým nařízením, uplatňování svých práv, dodržování svých přikázání a život podle nich. Pak teprve lze tak říkajíc „důvodně očekávat“ Boží přítomnost, Boží požehnání. Takto lze ale Boha najít úplně kdekoliv.

Na tento proud naváže i Pán Ježíš a rodící se křesťanství, když pochopí, že to podstatné je vztah s Bohem – ne vnější projevy tohoto vztahu. Vidět v Bohu milujícího Otce, hledat Boží přítomnost tady a teď – v modlitbě, ve čtení Písma, ve společenství Božího lidu, v dodržování Božích přikázání a v každodenním hledání Boží vůle… Chrám? Pche! Jste Boží chrám a Duch Boží ve vás přebývá… píše Pavel do Korinta (1Kor 3,16). Každý z nás je chrámem, viditelným znamením toho, že Bůh v tomto světě působí. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu… píše Pavel do Efezu (2,20n). Církev je chrámem, znamením Boží přítomnosti. Kdykoliv, kdekoliv.

Zdálo by se, že už jsme v pohodě. Nevážeme Boha na kostel. Rozumíme onomu Božímu výroku, který řekl Šalomounovi: „Pokud jde o tento dům, který buduješ: Budeš-li se řídit mými nařízeními, budeš-li uplatňovat má práva, dodržovat všechna má přikázání a podle nich žít, splním na tobě své slovo, které jsem dal tvému otci Davidovi, budu bydlet uprostřed Izraelců a Izraele, svůj lid, neopustím.“ Fígl není v tom mít správný barák – ten je jen užitečnou dopomocí k tomu, abychom v modlitbě, ve čtení Písma, ve společenství Božího lidu, v dodržování Božích přikázání a v každodenním hledání Boží vůle žili jako dobří věřící. Abychom tak tu Boží přítomnost vyjadřovali tím, že jsme. Tím, že je tu náš sbor.

Ale pozor. Jak zpíval Sváťa Karásek v parafrázi písně Say no, to the Devil na Letenské pláni krátce po sametové revoluci: Řekl jsi ďáblovi ne – to bylo dojemné. Jenže ďábel je stará kurva, on se promění a přestrojí – a zase mu sedneš na lep. Porážka ďábla přijde až na posledním soudu. Do té doby tu bude s námi i se vším pokušením a my si na něj musíme dát pozor a nejspíš nám to vždycky nevyjde.

Ještě jednou to šalomounovské pokušení… Nikde není Šalomoun kritizován za stavbu Chrámu. Chrám byl skvělá stavba. Obracela tvář Božího lidu k Bohu. Vedla ho k hledání Boha a rozpoznávání jeho přítomnosti, jeho blízkosti. Pak ale tohle všechno nějak zmechaničtělo. Bohoslužby běží jako na drátkách, oběti jsou obětovány podle řádů, tisíce kněží se střídají v pravidelných cyklech, aby nenastal žádný zádrhel a lid byl stále v tom správném vztahu s Bohem – ale byl stále méně a méně. V blahobytné době a při dokonale fungující bohoslužbě v Božím domě pomaloučku polehoučku ale stále víc mizela poslušnost Božím nařízením, uplatňování Božích práv, dodržování Božích přikázání a život podle nich…

My už nemáme tu vazbu na Chrám a obětní řády, ale pokušení falešné důvěry v plnění mechanických pravidel se nevyhneme. Víme, že abychom zůstali dobrými křesťany, je třeba se modlit, číst Bibli, zůstávat ve společenství Božího lidu, hledat Boží vůli a žít podle ní – a přece tyto vnější projevy z nás nedělají křesťany a nejsou zárukou Boží přítomnosti. Svojí nehmatatelností se nám mohou stát možná ještě nebezpečnějším pokušením, než byl pro Izraelce Chrám.

Modlitba, čtení Písma, společenství Božího lidu, dodržování Božích přikázání a každodenní hledání Boží vůle… Zní to tak moc dobře, protože to fakt je moc dobré – no a může se to zvrhnout právě tak, jako cokoliv jiného.

Z modlitby, která je projevem vztahu s Bohem, se stane mechanický zvyk, kdy už nečekám, že Bůh také bude sám nějak reagovat.

Čtení Písma přestane být zkoumáním toho, jak se kdo jiný kdy s Bohem setkával, ale příležitostí k četbě více či méně zajímavé knížky či dokonce plnění otravné povinnosti.

Účast na shromážděních bude jen strašák v plánování času.

Z důrazu na život podle Božích nařízení se stane zákonické dodržování předpisů, či ještě hůř sudičský karabáč na „neplniče“.

A pořád – Chrám byl bezva, jen se to nějak zvrhlo. Modlitba, čtení Písma, chození do kostela a důraz na poslušnost Boží vůli jsou bezva věci, které se mohou zvrhnout právě tak.

Na jednu stranu potřebujeme viditelné a hmatatelné věci. Víra, která je jakýmsi neurčitým pocitem, tušením tajemna, rozněžňováním se nad rosou na pavučině či západem Slunce – to je možná příjemné, ale s křesťanskou vírou to má společného pramálo. Ke křesťanské víře nezbytně nutně patří ta modlitba, Bible, kostel a reálné projevy v každodenním životě. Milosrdenství, láska, šíření pokoje… Autor Jakubovy epištoly by pokýval hlavou a připomněl by, že už před 2000 let se dožadoval nějakého hmatatelného důkazu víry, o které ten druhý tak vzletně mluvil. Co tedy konkrétně děláš? Komu jsi pomohl? V čem konkrétně jsi poslechl Pána Boha? V čem se polepšil? Řečeno předvolebním sloganem: „Ukázaná platí!“ Ukaž svoji víru na skutcích a pak se můžeme bavit o tom, jestli vůbec věříš!

Zároveň ale víme, že to podstatné se odehrává na rovině vztahů. Pro srovnání – jako popřát někomu k narozeninám – jestliže tomu druhému popřeji a přitom toho druhého nemám rád a vlastně mu vůbec nic hezkého přát nechci, tak chápeme, že to v pořádku není. A zároveň je přání k narozeninám skvělá věc a hezky se na něm ten vztah ukazuje.

Všechny tyto vyjmenované vnější věci jsou až projevem tohoto vztahu. Jsou-li čímkoliv jiným, než projevem vztahu s Bohem, staly se mechanickým projevem, zvykem. Tím se staly se osidlem a pokušením, protože si sice plníme svoje náboženské povinnosti, ale to podstatné, osobní vztah s Bohem jsme ztratili.

Do stejného balíku zařaďme svátosti, služebnosti a vůbec křesťanský život. Křest, večeři Páně, svatby i pohřby, vyznání vin i skutky milosrdenství… Jedno vedle druhého skvělé věci, které dost potřebujeme, aby byl náš křesťanský život skutečně křesťanský, ale na které si musíme dávat pořád pozor, aby zůstaly vnějšími projevy osobního vztahu s Bohem. Když zůstanou, tak zároveň budou ten náš vztah s Bohem prohlubovat a zlepšovat.

Je to až k zbláznění – jsou to věci, které máme dělat a potřebujeme dělat, protože bez modlitby, čtení Bible, chození do kostela a života podle Boží vůle je naše víra ve vzduchu a kdo ví, jestli to je víra. Ale – tyhle nezbytně nutné věci jsou ale trvalým pokušením, že se z nich stane totéž, co z Šalomounova Chrámu – falešná berlička, nefunkční ujišťovátko, že je s námi všechno v pohodě.

Tak nám nezbývá než bojovat. Znovu a znovu se ptát sami sebe, co to pro nás znamená, že se modlíme, čteme Bibli, chodíme do kostela, žijeme podle křesťanských zásad a znovu a znovu promýšlet, jestli v tom je pořád ještě vztah s Bohem a co dělat, aby tam byl.

Amen.