Postav dům víry, naděje i lásky

písně: 106, 718, 315, 737, 402, 698
introit: Ž 91,1–10
1. čtení: Mt 7,24–27
kázání: 1Kor 13,13
3. čtení: Jk 1,21b–22

Milí bratři a sestry,

účastníci biblické hodiny dnes už mají náskok. Dnešní první a druhé čtení se budou napořád prolínat a oni už ten základní rozdíl mezi mužem rozumným a mužem bláznivým znají. Opakovali jsme si jej pořád dokolečka: kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži…, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému. Buď plní, nebo neplní. Znovu a znovu jsme si opakovali, že tady je řeč o naší aktivitě. Stavět na skále, to znamená plnit slyšené. Stavět na skále, to znamená žít podle poznané pravdy. Ve svém běžném praktickém životě se chovat tak, jak teoreticky víme, že to je dobré. Nezapomínejme, že podobenství o domu na skále a na písku jsou poslední slova dlouhého Ježíšova kázání. Nejprve Pán Ježíš lidem v kázání vysvětlil teorii: nestačí se vyvarovat vraždy, už hněv je právě tak špatně; nestačí se vyvarovat smilstva, už smilné pohledy jsou právě takový hřích; láska nesmí být omezena jen na přátele, milovat je třeba i nepřátele; je špatné stavět na odiv svoji zbožnost, obětavost…; je zbytečné obávat se o svoje hmotné zabezpečení; je špatné soudit druhé za jejich hříchy, když si neumíme vyřešit svoje… Teď úplně na konci to uzavře podobenství o muži rozumném a muži bláznivém: kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži…, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému. Teorii znáte – teď jděte a takhle žijte. Jako když si kterýsi zákoník poslechl podobenství o milosrdném Samařanu (Lk 10). Pán Ježíš se zákoníka ptá: „Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“

A teď pozor – podobenství o domu na skále a na písku! – tím, že takto žijete, tím, že v praxi uplatňujete věci z teorie, tím si zpevňujete základy. V zákoníkově příběhu jde o milosrdenství, my si tam za chvilku dáme víru, naději a lásku, ale platí to pro cokoliv. Standardní pedagogická poučka (nesmrtelná Čápova skripta z pedagogické psychologie): Vědomosti realizujeme dovednostmi, které se opakováním mění v návyky. Teoretická znalost nestačí! Až tím, že zákoník bude konat milosrdenství (jako ten Samařan z podobenství) a bude ho konat pravidelně, tak si na to zvykne a stane se milosrdným. Až potom potká někoho potřebného, nebude už nijak moc dumat a prostě mu pomůže.

Jiný příklad: v Kázání na hoře Pán Ježíš řekl (Mt 6,1n): „Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích… Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto!“ Teorii známe. Nyní je potřeba vědomosti realizovat dovednostmi. Asi nás snadno napadnou nějaké peníze poslané na Charitu, ale zdaleka nejde jen o peníze. S dětmi na táboře hráváme hru na „strážného anděla“. Každé dítě si vylosuje jiné dítě a tomu se pak po celou dobu akce snaží zpříjemňovat život. To se vrátíte z čištění zubů – a máte srovnaný spacák a na polštáři bonbón. Trýček je pak v neviditelnosti anděla. No a děti se učí konat dobro s vědomím, že se o něm třeba nikdo nikdy nedozví, ale to nevadí. Pořád je to dobré. Tím, že je vyloučena možnost to dárci nějak odplatit, revanšovat se, tak se darující učí být opravdu andělem, který žádnou lidskou vděčnost nepotřebuje. Nejprve stačí prostý fakt radosti toho druhého a nakonec stačí prostě vědomí, že to tak bylo dobré.

Teď se konečně můžeme přesunout k té víře, naději a největší lásce. Zkusme se těm slovům věnovat v intenci budování základů domu. Budiž nám takovým domem víra, jiným domem naděje a nejdůležitějším domem láska. Každý z těchto domů má obstát ve všech možných bouřích, krizích, problémech a starostech. Ve všech zkouškách víry, ve vší slabosti naší naděje i ve všem ohrožení lásky k Bohu i k lidem by se mělo ukázat, že jsme byli ve své víře, naději a lásce podobni muži rozvážnému, tedy stavěli jsme na skále, tedy svoje teoretické rozpoznání, co že je to víra, naděje a láska, jsme se pokoušeli uvádět do života a tak se v té které věci posilovali pro čas zkoušek.

Víra. Když vám v televizi řeknou, že odpoledne bude pršet a vy této zprávě uvěříte, projeví se to zcela prakticky tím, že si do tašky strčíte deštník. To je biblická „víra“, která je zcela praktická. Souvisí se spolehnutím se na pravdivost toho, co si jinak nemůžeme ověřit. Nerozumím všem těm izobarám, ale zkušenost mne naučila věřit aplikaci meteor, kterou mám v mobilu. Věřím jí, tedy spoléhám se na to, zařizuji se podle toho, co mi říká.

Stavět dům své víry na skále tedy znamená jako věřící žít. Žít život s pohledem upřeným k Bohu. Znamená to trvalé hledání Boží vůle. Znamená to pokání tam, kde jsme podle ní nejednali a hledání, jak to napravit. Spolehnutí se na to, že poslechnout Boží vůli je to nejrozumnější, co můžeme udělat.

Boží vůli nejlépe poznáváme na Pánu Ježíši. Proto je tak užitečné přemýšlení, co by mi asi do té které životní situace řekl Ježíš. Přesvědčení, že by mi radil dobře, to je víra. Tuto víru upevňuje a posiluje, když se podle toho teoretického rozpoznání také co nejlépe zařídím. Vědomosti realizujeme dovednostmi, které se opakováním mění v návyky. Vědomí, že bych se měl modlit, přemýšlet nad Biblí a další duchovní literaturou, chodit do kostela a vůbec se bavit s lidmi o tom co dělám a jestli to dělám dobře – tohle by mělo být realizováno. Napořád se nám snadno stane, že nevíme, jak se modlit. Jinak než praxí se to nenaučíme a když se to nenaučíme, tak až půjde do tuhého, tak si třeba na modlitbu ani nevzpomeneme. Promýšlet, co mi chce říct Bible či která duchovní kniha – když si to nebudu upevňovat praxí, vyprchá to a čtení bylo na nic. Jestliže se nebudu bavit se s druhými o svém vztahu s Bohem, co pro mne tento vztah znamená, co v mém životě tento vztah mění, není divu, že nám pak nijak v životě nerezonují verše …navzájem se povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou (1Tes 5,11), Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům (Žd 10,24), ale i vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého (Jk 5,16). Dobře pokecáme o porouchaném autu, ale o radu v duchovních problémech si pak říct vůbec nedokážeme. Na naši víru spadne nějaký ten příval, přiženou se vody – a víra bez základů se zhroutí.

Naděje. Kdosi naději celkem trefně označil za „čekající víru“. Víra je styl života tady a teď, naděje je optimistický pohled upřený do budoucnosti. To očekávání, vyhlížení – to je základní znak naděje, která dle tradičního chápání umírá jako poslední, ale není to pravda. Lidí, kteří skončili v naprosté beznaději, bylo až příliš mnoho. I naděje může podlehnout bouřím. Na otázku „kdy už bude lépe“ se s velkou dávkou skepse snadno odpoví, že „už bylo“. Postupující věk mě stále více vede k sentimentálnímu vzpomínání na „zlatá léta, která se už ale nikdy nevrátí“. Spolu s moudrým Sokratem (cca 400 AC) mohu zvolat: „Naše mládež zná jenom rozkoše a není moudře vychovávána, všemu se vysmívá a nebere ohled na starší. Naše děti se staly tyrany, nepovstanou, když do místnosti vchází starší člověk a protiví se vlastním rodičům. Zkrátka, mládež je hrozně zlá!“ a dozajista měl o nějakých 300 let dříve pravdu moudrý Hesiodos, když řekl: „Ztrácím veškerou naději v budoucnost svého národa, až mládež převezme moc do svých rukou. Naše mládež je neukázněná, nesnesitelná, nestálá – jednoduše hrozná.“

Anebo ne! Anebo budu posilovat svoji naději tím, že ji spojím s Bohem a důvěrou v jeho věrnost. Bůh svůj lid neopustil a neopouští – odtud můžeme čerpat naději, tu „čekající víru“, že v Božích rukou zůstává i budoucnost. Díky naději je křesťan ze samé podstaty optimista. Řečeno s Wabi Daňkem (podtrhuji – s Wabi Daňkem) „bude líp“. Tu kotvu (kterou bývá naděje často alegoricky zobrazena) si zahákněme k Božímu trůnu. Na příbězích biblických postav čerpejme naději, že život pořád ještě má smysl. Že svět má před sebou dobrou budoucnost, protože Bůh je přes všechna naše selhání stále věrný a milující.

A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska. Rozboru jednotlivých slov, kterými Bible označuje lásku, se věnují učené tlustospisy. Ze všech těch učeností stačí jedna poučka: biblická láska má blíž k vůli než k citu. Je víc věcí rozhodnutí než emocí. Dost to souvisí s tím, že se lásce učíme na Pánu Ježíši a tam jsou emoce zmíněny jen vzácně. O to víc se Ježíšova láska k lidem projeví v jeho cestě za lidmi a v řešení jejich problémů.

V hledání obsahu pro pojem „láska“ se mi stále vrací verš z 1. listu Janova (1J 4,10): V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Všimněme si toho, že Bůh dělá první krok. Právě ten „první krok“ vidím jako základní znak lásky. Kdosi vedle mne má problém – a já jdu a řeším to. Jan svoje listy píše až po evangeliu, čili jsme nějakých 50, 60, možná 70 let po velikonočních událostech. Adresáti listu jsou už druhá či třetí křesťanská generace. S Pánem Ježíšem se za jeho života nepotkali a přece i oni slyší o tomhle prvním Božím kroku za nimi. Dost možná dávno před jejich narozením Pán Bůh podnikl jisté kroky k tomu, aby byl vyřešen jejich problém. Na tomhle se máme učit, co to je láska. Je to ochota udělat k tomu druhému první krok, protože má problém a my máme možnost ten problém vyřešit. Takhle to dělá Bůh a tak nám ukázal, že v tom je láska.

Jaký že podle onoho Janova citátu máme problém? Něco, jako ten milosrdný Samařan, který (skvělé – udělá první krok!) pomáhá cizímu zmlácenému? Pán Ježíš je poslaný jako oběť smíření za naše hříchy… Aha! Tohle, co popisuje Jan, je náš problém s Bohem. My jsme si pokaňhali cestu k němu. My Pána Boha uráželi svými hříchy – no a Pán Bůh to sám začne řešit. Smiřovat. Nejde mi teď o to řešit otázku spásy, ale pochopit, co to je láska. Láska je ochota udělat ten první krok ke smíření, i když bychom byli zcela v právu v čekání, až ten první krok udělá ten druhý. A my na to čekat nebudeme. V tom je láska. Na tom se láska ukáže, že jsme ochotni udělat ten první krok ke smíření, i když bylo ublíženo nám.

Když se vrátím k obrazu domu na skále, tedy domu s dobře zbudovanými základy, tak stále platí linie vědomosti, dovednosti, návyky. Teorii známe a součástí našeho života se stane jedině tehdy, když ji budeme prakticky uplatňovat. Láska, to největší z oné trojice, je stejným domem, jak víra a naděje. Ovšem protože je nejdůležitější, je potřeba na ni brát největší ohled. Nejvíc si hlídat, jestli děláme to, o čem víme, že bychom to udělat měli.

A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska. Žijme podle své víry. Na našem optimismu se projeví naše naděje. Především pak musíme být těmi, kteří dokáží udělat k druhým krok, aby se lidé vzájemně smiřovali. Tím, že to budeme dělat, půjde nám to pořád lépe a lépe.

Amen.