Pozvání na hostinu

Text: L 14,16-23

Tématem dnešního kázání je pozvání na hostinu. Pozvání do Božího království. Pozvání do Boží
společnosti, do Boží přítomnosti. A taky, jak pěkně dokážeme takové pozvání zazdít.
Staří Izraelité, po staletí utlačovaní skoro všemi okolními národy a jejich králi i králíčky vyhlíželi příchod
Mesiáše. Tolik generací jim tento příchod slibovali proroci, že už se ho nemohli dočkat. Pořád dokola si
říkali, on přijde. Bude králem větším než byl král David. Mocnějším a lstivějším bojovníkem bude. A
taky politikem. A obratným vládcem. A vůbec. Dá to tady konečně do kupy. Nastolí pořádek a my
budeme moci svobodně oslavovat Hospodina. Konečně bude na světě aspoň jedno království, kde
bude Bůh na prvním místě. Přijde Mesiáš a nastolí Boží království.
Pokud se podíváme na tehdejší dobu těmahle očima, snáz pochopíme farizejské uvažování.
Snahy farizeů o přísný výklad zákona. O leckdy doslovné dodržování regulí zákona.
Je to přece jednoduchý – připravujte vše na vznik Božího království. Až si tu budeme vládnout sami s
Hospodinem, bude dodržování zákona zcela přirozené. Tak si zvykejte.
A do tohohle si nakráčí prostředkem Pán Ježíš. Na hostině s farizeji vypráví o tom, že to možná bude
malinko jinak. Původně si pozvali farizeové Pána Ježíše, aby ho provokovali. Uráželi. Nachytali při
nedodržení zákona. Inu – v dnešním textu nám evangelista ukazuje, že jim tohle snažení ne úplně
vyšlo. Že se Pán Ježíš nedal zadarmo.
Pán Ježíš vypráví farizeům o bohatém člověku, který pořádá hostinu a zve na ni své přátele. A farizeové
dobře vědí kam tím míří. Kdo je ten bohatý dobrodinec a co se myslí hostinou.
A pak přijde první rána.
Ti první zvaní. Ti přátelé a blízcí toho bohatého člověka na hostinu nepatří. Nejsou na ní. Ze své viny.
Malicherné, nesmyslné výmluvy jim brání, aby se zúčastnili.
Jen si to vemte. Po generace se farizeové připravují na příchod Božího království. Jsou to skvělí lidé.
Dodržují zákony. Do kostela chodí. Na chudé přispívají. Modlí se. Svátky držej. Druhé napomínají a
upomínají, jak správně žít. A najednou jim Pán Ježíš říká, že se hostina může konat jinde nebo jinak,
než si oni zamanuli. Že Boží plány mohou s jejich představami kolidovat.
Že ten prostý fakt, že se sami pasují do role pasažérů první třídy, do první kategorie lidí, nemusí vůbec
nic znamenat.
Neslyšíte se v tom trochu? Není možné, že i nám Pán Ježíš vzkazuje přes staletí?
Dejte si bacha!
Nic není jisté.
Nezkoušejte si koupit místenku do vlaku, kde rozdávám sedadla já.
Já se v tomhle příběhu nacházím. Pýcha mě provází na každém kroku. Nutkání povědět druhým jak to
či ono udělat lépe se mi zapichuje do boku skoro s každým nadechnutím. Na každém kroku je mi třeba
připomenutí příběhu o pozvání k radosti. Příběhu o pozvání do Božího království.
Takže ještě jednou. Ještě jednou a malinko jinak.
Nějaký člověk chystá hostinu. Pošle služebníka ať sdělí pozvaným přesný čas. A oni se vymlouvají.
Trapně. Nejapně se vymlouvají.
Koupil jsem pole a musím se na něj jít podívat. Jak se asi kouká na pole v noci, v čase hostiny, před
dvěma tisíci let, kdy o lampu veřejného osvětlení bylo těžké zakopnout i v Římě, natož v Judeji? A
opravdu se dá předpokládat, že to pole do rána vezme nohy na ramena?
Mám nový voly a musím je vyzkoušet. Hele mě taky sem tam do života dorazí novej vůl, ale že by
zrovna dneska nešlo posečkat? Utéct by sice do rána mohli, ale copak si někdo pořizuje dobytek jen
proto, aby mu do rána utekl. A není to proti zákonu orat po setmění?
A třetí je taky dobrej. Mám novou ženu. A tu ti vzácný pane nechci ukázat a nemůžu přijít. Jiní se
chlubí. Pyšní se kráskou svých dnů. Na noc nechávají otevřená okna. Píseň písní považují za
nedostatečnou v porovnání s jejich štěstím. Ale já ne. Já nepřijdu.
Jindy by to byly celkem dobré důvody. Ale hostitel dobře vidí průhledné výmluvy. V tom cítím přátelské
varování. Varování nám i farizeům. Jsem Váš hostitel. Jsem pán domu. Vidím do Vašich srdcí. Znám
Vaše pohnutky. Dejte si pozor, aby Vás nestály víc, než jste si původně představovali. Dejte si pozor.
Nepovažujte nic z toho co máte, za jisté. Za samozřejmé.
A služebník jde zvát dál. Chromé, nemocné, zmrzačené, chudé i slepé. V dějinném kontextu je to
skupina lidí, která bránila Jeruzalém před Davidem. A král David zrovna těmhle lidem, jak nám říkají
královské knihy, navždy zapověděl vstup do chrámu.
Všimněte si, jak zajímavě složená skupina lidí to je. Chudí – na majetku? Nebo na duchu společně s
podobenstvím? Chromí – na těle? Na kvalitě všedního dne? Slepí – nevidí světlo rána, nebo světlo
života? A takhle tu skupinu můžeme projít celou.
Ti, kteří doteď byli vyčleněni. Vyhozeni z lidské společnosti.
Najednou jsou zváni.
To pro Vás je tato hostina připravena. Poslechněte a přijďte.
Staňte se hlaholem mého dne. Staňte se mými hosty.
Dům je naplněn a místa je pořád dost. Vyjdi tedy služebníče a přiveď ty, které potkáš na cestách.
Přinuť je přijít.
Kdo jsou tihle pocestní, tihle u ohrad postávající zbloudilci? Já v nich vidím ty, kteří ještě kráčejí.
Nebyli pozvaní, ani vyhnaní. Jsou to cizinci. Ti, kteří ještě nepřekročili Jordán.
A i tihle jsou dnes zvaní.
Pozvání k hostině a především jeho třetí zvaní se bohužel stávali strašlivou inspirací pro evangelizaci.
Pro evangelizaci silou. Přinuť je přijít. Karel Veliký po vyhrané bitvě nechával na jedné strany cesty
postavit křtitelnici s mnichem. Na druhé straně cesty pak stál kat. A poražení bojovníci si mohli zcela
svobodně vybrat. Buď se staneš křesťanem….
Já osobně v tom přinucení vidím a slyším spíše pokyn – nedej se odbít. Budou na tebe zírat jak na
blázna. Budou ti vysvětlovat, že sis je s někým spletl. Že není možné, by zrovna na ně dnes večer čekala
hostina. A ty je přesvědčuj, vysvětluj. Nedovol, aby se stali těmi prvními, kteří dnes ani jindy do mého
domu nedorazí z malicherných příčin. Bojuj za ně. Nakonec je i trochu nuť. Ale fakt jen trochu.
Tak tady máme tu hostinu. Ten Boží dům. Napřed je hostitelem jen nějaký člověk, pak jej služebník zve
Pánem domu a na konci příběhu už je jen Pánem. Dům už je skoro plný. Ale pořád se jedna židle navíc
najde.
Jsme na tuhle hostinu zvaní.
Jsme na tuhle Boží – s velkým B – hostinu zvaní.
Trvale.
Dlouhodobě víme, že jednou přijde.
Že jednou nás to pozvání dostihne.
A přejme si, abychom neměli po ruce žádnou výmluvu.
Přejme si – abychom až zaslechneme tiché pozvání – nechtěli mít po ruce žádnou výmluvu.
K tomu nám dopomáhej Bůh.
Amen.