Prezentace Čeňka B. + O porozumění

Písně: 111, 610, 667, 699, (VP.: 398 /399, 483/), 510, 219, 163
Vstup: Ž 111,10a
1. čtení: 1Sam 20,12-23
Text: Ř 12,15-16a
Poslání: Jk 1,19b

Čendo, Tomáši, Ádo

Čenda by byl po latinsku Vincentus, což se nám do Čech dostalo přes italské domácké Vincenzo [Vinčenco]. Co do významu jména je Čenda ten, který vítězí. Ten, který přemáhá. K tomu nám ovšem výborně sedne příběh Jónatana z prvního čtení. Člověka, který se musel v životě poprat se spoustou věcí – a vyhrál.

Je v neskutečně těžké životní situaci, kdy jeho táta je ne kurátor sboru, ale král Izraele – nu a on, korunní princ a nástupce trůnu, naprosto nesouhlasí s tím, jako to jeho táta vede. Nezdá se mu ale nejen tátovo kralování, má velké problémy i s tím, co od něj táta chce jako po svém synovi.

Jenže to vůbec nic nemění na tom, že je mu jako otci a králi povinován poslušností, která vyplývá z Božího zákona. A tak se s tím chudák Jónatan pere. Jak to ustát, aby zůstal věrný zákonům a zvykům v Izraeli a zároveň aby zůstal věrný svému příteli Davidovi, se kterým si mnohokrát při Hospodinu přísahali přátelství na život a na smrt. Jak být v takové situaci Vincentus, Vincenzo, Čenda, tedy ten, který vítězí?

Jónatan bude Čenda. Jónatan to ustojí a zůstává tak vzorem nejen jako odvážný voják a lstivý stratég, ale také jako diplomat, smiřovač. A to nejdůležitější – Jónatan zůstává především člověkem pevné víry, který podle své víry žije. Až bije do očí, jak často mluví jeho táta Saul o královské funkci, jak pečuje o svoji pověst rodiny a hlavně sebe jako krále, jak se stará o stabilitu trůnu své královské dynastie – a jak často Jónatan mluví o slibech Bohu a přísaze před Hospodinem. Jak často se Jónatan dovolává Božího milosrdenství, na kterém máme jako lidé podíl a které máme v tomto světě napodobovat.

Není to jednoduchý život. Jen ten příběh z dnešního biblického čtení – na jedné straně utěšovat zjevně vystresovaného Davida, pak riskovat smrt z rukou vlastního otce, pak přijmout fakt, že daní za Davidovo bezpečí je situace, kdy svého nejlepšího přítele už třeba taky v životě neuvidí. Pro něj osobně to bude znamenat i to, že padne po tátově boku v bitvě. Ale ono neustálé vztahování se k Bohu a k hledání jeho vůle, to je Jónatanova životní strategie, která nakonec udrží přátelství s Davidem i otcovu důvěru. Ponese dobro ještě po další generace, až bude David pečovat o Jónatanova syna a vnuka – jakkoliv je to nelogické a politicky neprozíravé chránit konkurenční královskou linii. Ale jednou to bylo slíbeno před Hospodinem a tím končí diskuse.

Tož přejme Čendovi, aby i on byl vítězem ve všech životních zápasech a po Jónatanově vzoru u Boha hledal pomoc a vedení, ať už ho čeká zápas s čímkoliv.

Čendo, protože jsi mimino, tak je o to zjevnější, že nemáš nic ze sebe, máš jen Boží milost. Ale tím spíš pro Tebe platí Ježíšovo slovo: Drž se toho, co máš, aby tě nikdo nepřipravil o vavřín vítěze. (Zj 3,11) Amen.

Milí bratři a sestry

bude to dneska trochu hraní s psychologií, ale budiž nám Bible moudřejší a modernější knihou než to, s čím se zhusta setkáváme kolem sebe. Projevit své porozumění pro druhého tím, že s plačícím budeme plakat a s radujícím se radovat – to je dost často překvapivě náročný úkol a právě křesťané se proti této apoštolské radě snadno prohřeší. Na člověka nešťastného se sesypou s dobře míněnou snahou ho rozptýlit, povzbudit a potěšit. „To bude dobrý…!“ Na člověka rozjásaného se vrhnou s dobře míněným varováním, že nestačí žít z radosti tady a teď a je především pečovat o to, abychom se jednou radovali v nebi. „Nenech se strhnout světskými radovánkami a pozemskými jistotami!“ Ba až k větě: „Pán Ježíš plakal, ale nikdy se nesmál!“

Jop… „Každá trampota má svou mez“ zpívali Jiří Korn a Helenka Vondráčková někdy začátkem 80. let. Jasně, že má – ale (jak praví moudrý Šalomoun): Svlékat šaty v chladný den či nalévat do louhu ocet je zpívat písně srdci sklíčenému. (Př 25,20) Věta, která se mi honila při psaní kázání znovu a znovu – trpící má právo na svoji bolest. Jeho bolest nemá být bagatelizována. Všichni jsme to asi zažili jako děti, když jsme přišli za dospělými s nějakým tím odřeným kolenem a nechtěli jsme slyšet, že „než kočička vajíčko snese, tak se to zahojí“. Ha, ha, ha… Jenže jako dospělí nejsme jiní. Když nás něco bolí, trápí, deptá – dost často od druhých neočekáváme ujišťování, že to bude dobré, ale na prvním místě především pochopení pro naši bolest.

Právě tak radost s radujícími. Člověk je šťastný a spokojený a pak mu do toho naběhne agent s životní pojistkou či misionář posledního soudu a pod heslem „memento mori – pamatuj na smrt“ vám začne valit do hlavy: „Jó, teď jsi šťastný, ale co když přijde nemoc, ztráta zaměstnání, krize v rodině…“ Pro některé je takové strašení dokonce misijní metoda! Už jsem takové šrouby do hlavy zažil a není to nic příjemného. Jakoby člověk při vědomí nejistoty, co ho čeká, neměl právo radovat se tady a teď z hezkých věcí kolem sebe. Ještě jednou moudrý Šalomoun: Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi? Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná, neboť to je jeho podíl. Kdo mu dá nahlédnout, co se stane po něm? (Kaz 3,21-22).

Někdy je čas říct ztrápenému, aby se nebál a že to bude dobrý. Někdy je dobré varovat, že pozemské štěstí je pomíjivé a je správné se vztahovat k tomu, co je nepomíjející. Ale ani zdaleka ne vždy a řekl bych, že ve většině případů ne. Potud nám to dnešní „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého.“ budiž jakýmsi vyvážením. Upozorněním, že mít porozumění jeden pro druhého znamená vnímat toho druhého jako svéprávnou bytost, ne objekt naší sebelépe míněné péče, ve které mu prostě jen naordinujeme nějaké naše vlastní nápady. V intenci dnešního hlavního čtení je možno potřetí ocitovat moudrého Šalomouna, že je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat. (Kaz 3,4) Někdy tak a někdy onak. Jasně, že není jednoduché rozpoznat, k čemu že je zrovna vhodný čas. Ale jako první je dobré nechat se smát či nechat brečet – a přidat se.

K textu dnešního hlavního čtení mne dovedla pasáž o pláči v samotném závěru setkání Jónatana a Davida. Konspirační fígl s šípy vyšel. Když Jónatan zjistil, že otce neobměkčí, sebral si malého chlapce jako pomocníka a vyrazil jako trénovat lukostřelbu. A když chlapec hledal vystřelený šíp, tak za ním Jónatan vola: „Není šíp tam dál před tebou? Rychle, spěchej, nezastavuj se!“ Chlapec netušil, o co jde – ale David ukrytý kdesi za kamenem smluvené znamení pochopil. Jónatan splnil svůj slib – pokusil se přimluvit za Davida a když zjistil, že to nemá smysl, přišel mu říct výsledek, aby David věděl, na čem je. „Dál!“ Musí utéct. Chlapce s lukem i šípy posla Jónatan do města a když bylo jasné, že jsou na poli sami, mohl David vylézt z houští. Políbili se a plakali jeden pro druhého, až se David vzchopil (v. 41).

Bible je i v tomto ohledu nadmíru realistická kniha. Je pravda, že muži pláčou méně než ženy. Máme jiný tvar slzných kanálků a testosteron pláč potlačuje a naopak prolaktin ho povzbuzuje. Ale tvrzení, že muži nebrečí, je prostě blbost. Potřebují pláč, protože slzami se z těla vyplavuje ústřední stresový hormon ACTH a také mangan, který v nadměrném množství způsobuje úzkosti, nervozitu, podrážděnost, únavu a agresivitu. V tom obzvlášť emocionálním pláči se tělo napíná a povoluje, ale tím zřetelněji je pak povzbuzující pocit uvolnění. Potud je popis situace, kdy David „pláče, až se vzchopí“ naprosto pochopitelný popis vývoje Davidova psychického stavu.

Jiným příběhem, který by mohl ilustrovat to, o čem mluvím, je začátek knihy Jób (2,11-13): O všem tom zlém, co Jóba potkalo, se doslechli jeho tři přátelé a přišli každý ze svého místa: Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský. Dohodli se spolu, že mu půjdou projevit soustrast a potěšit ho. Rozhlíželi se po něm už zdaleka, ale nemohli ho poznat. Propukli v hlasitý pláč, roztrhli své řízy a rozhazovali nad hlavou k nebi prach. Seděli potom spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná. Přišli Jóba potěšit – tedy člověk by čekal slova – ale oni dokázali s plačícím Jóbem plakat. Víme, že to pak v rámci rozhovoru pokaňhají, ale to je pro tuto chvíli jedno. Ono to hodně bude reakce na konkrétní věci, které bude říkat sám Jób. Podstatné ale pro mne je, že k tomu, aby se vůbec odhodlal mluvit, tak dost možná potřeboval právě ten týden společného pláče.

Radovat se s radujícím je na první pohled snazší, ale známe příběh o tom, jak David jásal radostí, tak jak hudba hrála – ale jeho manželka Míkal se k jeho radosti nepřidala. Připadlo ji nepatřičné, aby král takovým způsobem dával najevo své nadšení, byť jde o návrat Truhly smlouvy do hlavního města. Pozvat ostatní k vlastní radosti je ale přirozené. Známe z podobenství o ztracené ovci a ono nadšené pastýřovo: „Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila!“ (Lk 15,6) Právě tak ona žena, která rozsvítila lampu, vymetla dům a hledala pečlivě, až nalezla ztracenou desátou minci, načež svolala své přítelkyně a sousedky a řekla: „Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.“ (Lk 15,8n)

Je ale stejně přirozené jít na této radosti mít podíl? Jenže kdo ví, jak na to zareagovali oslovení sousedé a sousedky… Když by nám někdo takhle večer zavolal: „Přijď, slavím! Našel jsem doklady, které už týden hledám, byly za gaučem!“ Nebo: „Přijď, otevřeme flašku, musím oslavit, že jsem našel klíče, co mi vypadly, když jsem byl se psem – někdo je pověsil na větev, aby byly dobře vidět!“ Jako – fajn. Doklady, klíče… Naprosto rozumím tomu, co to myslet si, že je to pryč a pak zjistit, že jsou na světě – ale uspořádat kvůli tomu oslavu? Sezvat sousedy a známé? Vůbec není samozřejmé vcítit se do radosti toho druhého a radovat se stejnou radostí s ním!

Asi jsme všichni tak trochu jako ty Pánem Ježíšem kritizované děti, které chtějí, aby se svět točil podle nich. Aby se lidé chovali podle našich emocí. Čemu tedy připodobním lidi tohoto pokolení? Komu se podobají? Jsou jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na sebe: „Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste neplakali…“ (Lk 7,31-32). Rozumějme Pánu Ježíši a konkrétní situaci, ve které to řekl. Přišel Jan Křtitel – a jeho kritici hudrali, že je to takový divous, co je to za nesmysl jíst jen kobylky a med divokých včel a všechny ty půsty… Měl by se chovat normálně! Rozumějme – podle jejich představy, co je normální. A pak přišel Pán Ježíš – a jeho kritici hudrali, že se nepostí, stýká se s kdoví s kým, a to víno na svatbě v Káně – tam vůbec neměl chodit, natož zajišťovat alkohol… Měl by se chovat normálně! Rozumějme – podle jejich představy, co je normální. Co by se starali o to, kam Jana a Ježíše vede Bůh…?

Apoštol Pavel se snaží o totéž, jako Pán Ježíš, jen to popisuje z druhé strany. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Napořád jde o to porozumění pro druhé. O to brát vážně toho druhého. Nenutit ho, aby se podřídil našim nápadům, aby se podřídil našim představám o tom, co je vhodné a dobré. Pánu Ježíšovi vadí, že lidé měli nějaké představy o Janu Křtiteli i o něm samotném – a když ani jeden z nich těmto představám neodpovídal, odmítli je. Neměli pro ně porozumění, jen svoje představy o tom, jací mají být – a byli naštvaní, že se ani Jan, ani Ježíš nehodlají do těch jejich představ napasovat.

Na YouTube si můžete najít skvostné video „hřebík v hlavě“. Má minutu a půl, to se investovat dá. Dialog ženy s mužem, kdy žena s hřebíkem zabodnutým v hlavě tomu muži říká: „Potřebuju, abys mne poslouchal!“ a on na to řekne „Nemyslím si, že to je to, co potřebuješ…“ Některé věty by stálo zato vytesat do mramoru a vyzlatit – no a tuhle napsat na papírový tácek od hodně mastného buřta a ten tácek pak hodit na ohniště.

Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Porozumění jeden pro druhého začíná tam, kde bereme ty druhé vážně. Kde jim necháme svobodu jejich osobnosti. Přijmeme jejich radost či smutek a zkusíme se na svět podívat jejich očima. V jejich radosti se pokusíme najít i svoji radost, to co je trápí, zkusíme přijmout jako svoji bolest. Možná přijde čas plačící utěšovat, či radující se napomínat. Může být. Ale radovat se s radujícími a plakat s plačícími je první krok, který je nezbytně nutný k tomu, abychom si vůbec začali rozumět. Amen.