Prostor pro Hospodinovo slovo

Písně: Ž 105/1-4, 210/1-3, 415/1-4, 628, 378
Čtení: 1Tm 4,12–5,2
Text: 1S 3,9
Poslání: Jn 12,36

Milí přátelé,
nejprve trochu opakování z dějepravy. „Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“
To jsou slova ze Starého zákona, z příběhu o mládenečkovi Saulovi a starci Élím.
Élí byl kněz, který seděl v chrámě, když přišla nešťastná Chana, aby si vyprosila
dítě na Hospodinu; Élí jí požehnal, aby se jí přání splnilo, a ona slíbila, že potom
svého syna pošle na službu do chrámu. A tak se také stalo, a tím dítětem byl
Samuel, a to vyprávění stojí na počátku První knihy Samuelovy. Když už byl
Samuel větší a sloužil v chrámu, stalo se, že Hospodin Samuela zavolal, ale jemu
se zdálo, že ho volá Élí. Šel za ním, ale ten mu řekl, že ho nevolal. A za chvíli
znovu. A znovu. Potřetí to mladému pořád ještě nedošlo, ale starému ano: to
není sen, to je sám Hospodin, který chce mluvit s mým služebníkem. A tehdy Élí
učinil velký krok zpátky, a velký krok dopředu. Pochopil, že Hospodin nechce
mluvit přímo s ním, ale s jeho mladým sluhou. Ale neurazil se, couvl, stáhl se do
pozadí. A ten velký krok dopředu udělal, když Samuelovi poradil, co má dělat:
„Jestliže tě (znovu) zavolá, řekneš: Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“
Vypadá to jako samozřejmost, jako banální maličkost: když tě volají, poslechni si,
co chtějí. Když zazvoní mobil, zvedni ho. Jenomže ona to žádná maličkost není.
„Tvůj služebník slyší.“ Samuel, který až do teď byl služebníkem Élího, má nyní
podle Élího rady prohlásit, že je služebníkem Božím, a že ho „poslouchá“. Říká to
hebrejskými slovy, ve kterých se jakoby odráží jeho vlastní jméno. Ve slovníku se
dočteme, že Samuel zřejmě znamená „Boží jméno“ (Šemú’él), a téměř stejnými
hláskami se vyjadřuje, že Samuel „poslouchá“ (šóméa‘) Hospodina.
Ale vraťme se od slovních hříček k biblickému příběhu. Když Samuel konečně
pochopil, že má poslouchat, vyslechl od Hospodina něco, co jistě nečekal:
Hospodin mu prozradil, že „učiní v Izraeli něco, co bude znít v obou uších
každému, kdo o tom uslyší“ (1S 3,11). Hospodin se totiž velmi rozhněval na Élího
a na jeho syny, kteří byli v chrámu jako kněží – když někdo přišel do chrámu
obětovat, brali si nejlepší maso pro sebe; pod záminkou bohoslužby se
obohacovali, poutníky vydírali a okrádali, jejich ženy znásilňovali, prostě se
chovali jako lotři a zloději. Élímu se to nelíbilo, ale byl už slabý, nedokázal je
přivést k pořádku a oni si dělali, co chtěli. Tehdy se Hospodin rozhodl, že je
potrestá, a také se rozhodl, že z celého Élího domu si vybere právě Samuele, aby
tuhle krutou pravdu Élímu řekl do očí.
Jak to bylo dál, to teď necháme stranou. Jenom si zapamatujeme, že oné noci
mládeneček Samuel pořád běhal za stařečkem Élím, a potom, když se všechno
vysvětlilo, mládeneček se celou noc klepal, jak jenom Élímu tu strašnou věc poví.
Vlastně mu to vůbec nechtěl říct, ale Élí to z něho dostal.
Starý a mladý – a o staletí později zase jeden starý a mladý figurují před námi ve
světě Nového zákona. Apoštol Pavel a jeho žák Timotej. On měl řeckého tatínka,
a tedy řecké jméno, které kupodivu zase má něco společného s Bohem; je to ten,
který „uctívá Boha“ (Timo-theos). Ale hlavně je to mládeneček, který žije ve
světě, kde panuje velká úcta ke stáří. Uprostřed patriarchálního světa, kde
stařešinové rozhodují, a mladí poslouchají. Člověk tam býval hezky dlouho
holobrádkem, kterého se nikdo na nic neptá. Podle rabínů ve třicítce začíná
zdatnost fyzická, a teprve ve čtyřicítce zdatnost rozumová; v padesáti můžete
přihlížet poradám starších, a teprve v šedesáti vás vezmou jako staršího mezi
sebe.
Jak se tedy asi cítí mladý Timotej, když ho Pavel poslal do Efezu, aby tam vedl
křesťanský sbor! A navíc, v téhle komunitě nepanují zrovna zdravé poměry.
Pastorální listy – dva listy Timoteovi a jeden Titovi – jsou plné varování: pozor na
bludaře – v Efezu nebo třeba na Krétě – , kteří všude chodí, pomlouvají,
přemlouvají, debatují o starých rodokmenech a vyvolávají hádky kvůli
„židovským mýtům“ (Tt 1,14). Pavlovi jeho misijní práce po celém Středomoří
přinášela hodně radosti, ale také hodně starostí – do Korinta musel psát dlouhé
dopisy kvůli bratřím, kteří si mysleli, že pro své duchovní dary jsou lepší než
druzí, jindy se zase vymezoval proti křesťanům ze Židů, kteří se povyšovali nad
bývalými pohany a nutili je dodržovat židovské obřady a zvyklosti. Náš mladý
Timotej si to taky zažil: měl židovskou matku, ale řeckého otce, a když se s ním
Pavel seznámil, bylo to v městě Lystra, a chtěl z něj udělat svého žáka, musel ho
dát obřezat, aby mezi tamními Židy nevyvolal pobouření. Zdá se, že Timotej byl
spíše ostýchavý člověk – Pavel píše kvůli němu do Korinta: „Přijde-li Timoteus k
vám, hleďte, aby byl mezi vámi bez obav; vždyť koná dílo Páně stejně jako já. Ať
ho nikdo z vás nepodceňuje!“ (1K 16,10-11).
Tak, a už je to tady. Mladej leze na kazatelnu a neví jak začít. Co on má povídat
lidem zkušeným a světa znalým? Neboj se, píše mu apoštol, není důležité, jestli
jsi mladý nebo starý, ale jaký dáváš lidem příklad. „Buď jim vzorem“ (12) v řeči i
v chování, tedy v tom, co říkáš a co děláš, tak aby tvé chování bylo v souladu
s tvými slovy. Buď jim vzorem, či doslovněji „stávej se vzorem“ v lásce, víře a
čistotě, neboť to jsou vlastnosti, které v sobě nemáš jednou provždy, ale musíš o
ně usilovat, musíš se takovým stávat. Chceš-li být vzorem, musíš si uvědomit, že
musíš neustále sám na sobě pracovat, za chvíli ještě uslyšíme doslova: „aby tvůj
pokrok byl ve všem patrný“ (15).
A tady už vidíme, jak se do antického světa vlamuje docela jiné pojetí. Do světa
rodinných a společenských vzorců, do světa zavedených sociálních rolí a
nepřekročitelných hranic, přicházejí křesťané, kteří vědí o své nedokonalosti a
hříšnosti, ale také vědí o tom, který vzal jejich hříchy na sebe a zve je za sebou,
aby usilovali o změnu. Timotejova autorita nevyplývá jen z autority, kterou mu
předává apoštol, ale hlavně z toho, co s touto autoritou bude dělat: „Než přijdu,
ujmi se předčítání, kázání, vyučování“ (13). Tři cesty Božího slova, které chce
být slyšet. „Předčítání“ svatých Písem, to mohli Timoteovi posluchači znát už ze
židovských synagog, ale mnozí si myslí, že je tu řeč i o křesťanských spisech,
například právě o listech apoštola Pavla. Což je právě v Timotejově případě
docela dobře myslitelné – vždyť Pavla provázel při jeho misijních cestách a Pavel
o něm hovoří v úvodech svých listů (2K, Ko, Fp, Fm); někteří v tom vidí náznak,
že Timotej byl vlastně i písařem, který podle Pavlova diktátu listy sepisoval, nebo
je dokonce i upravoval.
Ať už to bylo jakkoli, na čtení posvátných a neměnných textů musí navazovat
interpretace, která se může případ od případu lišit. Můžeš, milý Timoteji,
jednoho napomenout a druhého povzbudit, jednou poradit důvěrně a v soukromí,
a jindy zase poučit celé společenství. Vždycky se to však musí dít „v lásce, víře a
v čistotě“. A vždycky také s vědomím, že Timotejovo pověření je „darem“, a ne
nějakou jeho vlastní zásluhou – všimněte si toho trpného rodu: „Nezanedbávej
svůj dar, který ti byl dán podle prorockého pokynu, když na tebe starší vložili
ruce.“ (14) Ten dar ovšem nepochází přímo od starších, a vkládání rukou není
nějakým magickým úkonem, jak by si mohli myslet pohanští sousedé. Je to
symbolické vyjádření, že pravým dárcem onoho daru – daru „předčítání, kázání i
vyučování“ je sám Hospodin. Ten, na koho starší vkládají ruce, přijímá jejich
pověření, aby s tímto darem pečlivě zacházel, aby ho nezanedbával, aby tato
svoje pověření měl stále na paměti. „Tak posloužíš ke spasení nejen sobě, ale i
svým posluchačům.“ (16) Cílem toho všeho kupodivu není utvrzení komunity
v nějakém předepsaném tvaru; Timotej není vznešeným učitelem, který vede a
formuje svoje ovečky podle předem daného vzorce; cílem je prostě „spása“,
jejímž zdrojem je samotný Ježíš Kristus; jejímž adresátem je Timotej stejně jako
všichni ostatní; jejíž podoby mohou být velmi rozmanité.
Žádné naše poučky, pravidla, předpisy a nařízení nejsou tak dokonalé, jako
samotné Boží slovo, a to nás všechny vede k pokoře – kazatele stejně jako
posluchače. Neboť spása jedněch i druhých závisí na tom, jak poslušně se
postavíme k tomu, co chce Bůh. Pokora, která se projeví nejen v modlitbách či
písních či liturgických zvyklostech, ale také a především v mezilidských vztazích.
„Proti staršímu člověku nevystupuj tvrdě, nýbrž domlouvej mu jako otci,
mladším jako bratrům, starším ženám jako matkám, mladším jako sestrám, vždy
s čistou myslí.“ (5,1-2) Křesťanský sbor má tedy být jako rodina: všechny naše
vztahy, ať mezi starými a mladými, nebo mezi muži a ženami, mají být „čisté“,
samozřejmě nejen ve smyslu sexuální ukázněnosti, ale také v širším smyslu
podbarvené vzájemnou úctou a respektem.
To je všechno moc hezké, mohli bychom si říct, znamená to prostě, že na sebe
máme být hodní? To jistě ne, to by byla jen polovička pravdy. Chovat se slušně,
to neznamená věci zamlčovat. Už jsme si řekli, že Pavlovi nezbývalo nic jiného,
nežli napsat Korintským či Galatským hodně nepříjemné věci, když přece šlo o
jejich spásu! A přece i od něj se můžeme učit, jak říkat nepříjemné věci
přijatelným způsobem – protože on sám se nepovyšoval nad ty, které kritizoval,
ale viděl své místo společně s nimi, společně před Boží tváří. Stejně jako Samuel,
ten ostýchavý mládeneček, který neběžel hned v noci za Élím, ale celou noc si
lámal hlavu, jak mu poví tu hroznou zprávu o Hospodinově rozhodnutí.
Ve všech těch radách a poučkách pastorálních listů – třeba i v těch roztomile
zastaralých pokynech o oblékání či slušném chování – jde konec konců právě o
toto – o Boží slovo, které má zaznít a kterému máme uvolnit prostor. Ať už je to
předčítání Písma, nebo jeho vykládání, nebo nějaký „prorocký pokyn“ či
„vkládání rukou“, ať už je to veřejné vyučování nebo soukromé napomínání, ať
už se jedná o mladé nebo staré, ať už je to první, nebo druhé, nebo jednadvacáté
století – pokaždé nejde konec konců o nic jiného, než aby se Boží vůle všemi
cestami, i těmi našimi různými a nedokonalými způsoby či symbolickými úkony,
promítala do našeho světa. Kéž bychom uměli lidem kolem nás říkat pravdu
slušně i nebojácně, kéž bychom uměli vyřizovat Boží slovo, a přitom stále věděli,
že my nejsme jeho vlastníky, ani jedinými tlumočníky, ale těmi, kdo se před ním
jako první mají poslušně sklonit. „Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“ Amen.