Ř 12,15–16b

Písně: 607, 662, 379, 203, (VP: 398, 244, 198) 510, 542, 678

2. neděle postní
Introit: Ž 95,1–7a
Čtení: Mt 17,1–9
Text: Ř 12,15–16b
Poslání: J 13,34–35

Milí bratři a sestry,

k tomuto textu mne dovedlo dnešní první čtení. Až po drahné chvíli mi došlo, proč je mi tak povědomý. Nejen, že jsem se s tímto textem potkal nad svatým Augustinem, jehož „Vyznání“ si čteme na pokračování na Vinohradech, ale především se mu věnoval v kázání bratr Křivohlavý před třemi týdny tady v kostele. Když mě ale k tomuto textu dnešní první čtení dovedlo, připadlo mi důležité vzít si ho jako základ pro kázání ještě jednou.

Příběh o proměnění na hoře se nám bude v dnešním kázání také několikrát vracet. Ovšem – ani ne tak jako příběh o proměnění na hoře, jako spíš příběh o neproměnění na hoře. Řeč totiž bude ani ne tak o Ježíšovi, jako o Petrovi. Jakub a Jan v tom sice jedou také, ale o jejich myšlenkových pochodech nic nevíme. Zato Petr nám vydá materiálu až kam a navíc nám poslouží jako vynikající ilustrace Pavlovy výzvy k všední službě. Petrův prožitek je totiž příběhem o setkání se službou navýsost nevšední, ve které ovšem Petr neobstál. Ještě duchovně nedorostl k tak úzkému kontaktu s Bohem.

Obávám se, že není výjimkou. Řekl bych, že Petr je přímo učebnicový příklad toho, jací jsme my a jak je pro nás ta Pavlova výzva důležitá a aktuální. Přesvědčuje mne o tom i to, že tato slova vyzývající k „všední službě“, píše apoštol do Říma. Píše tento list do sboru, který nezaložil a kde ho téměř neznají a kde on sám zná jen pár lidí. Musí to tedy být něco obecného, všeobecně platného, co je možno principiálně říct každému.

Od dvanácté kapitoly píše Pavel v tomto listě samé takovéto co možná praktické rady. Jen pozor, aby nedošlo k mýlce – dlužno ihned dodat, že to není dílko učitele slušného chování. Všechny ty dobré rady, jak se k sobě chovat ve sboru i mimo sbor jsou uvozeny důležitým postřehem, totiž že v této službě lidem kolem nás, se projevuje naše touha sloužit Bohu. Zcela v duchu Ježíšova „Cokoliv jste učinili potřebnému, mně jste učinili“, tak Pavel službu lidem kolem nás prohlašuje za pravou bohoslužbu (Řím 12,1). Použije svůj oblíbený obraz lidského těla, které má mnoho údů a každý z nich má svoji funkci. To jsme my. Každý z nás má nějaké schopnosti a tyto schopnosti je třeba používat k prospěchu druhých. Tento obraz ale zarámuje do slov: „To ať je vaše pravá bohoslužba.“ Jsme jedno tělo v Kristu, od Boha je tu světská moc, nežijeme sami sobě, ale Pánu, Hospodin nás jednou bude soudit – to je rám pro obraz našeho života. Na tom samotném obrazu ale není nakreslen stůl Páně, kalich, Bible, kostel nebo tak něco. Pavel ani náznakem nepopisuje nějaké bohoslužebné dění, ale právě ty „všední služby“. Normální mezilidský kontakt. To je bohoslužba, když člověk slouží lidem v církvi. To je bohoslužba, když člověk žije jako spořádaný občan ve společnosti. Jiný typ služeb od nás Bůh nepožaduje. K čem také… K čemu by jemu bylo, abychom jemu něco dávali, něco pro něj dělali. Pro sebe nepotřebuje nic. Sluší se Boha chválit a oslavovat! Ale přinášet mu dary a oběti? Co s tím nadělá!? Zato lidé kolem nás, ti naši pomoc využijí. Ve své radosti i ve svém smutku nechtějí být sami. Proto nás Pavel vyzývá, abychom se radovali s radujícími a plakali s plačícími. To je náš úkol – žít ve společenství a toto společenství budovat. Všední služba jedni druhým.

Příběh z prvního čtení ukázal, jak byli tři učedníci povoláni ke službě nevšední. V okamžiku proměnění nahoře měli apoštolové šanci tak říkajíc „sáhnout si na nebe“. Prožít kousek toho, jak to bude vypadat v nebi, v ráji, v Božím království. Tam nahoře najednou neexistoval čas. Dávní proroci Mojžíš a Elijáš hovoří s Ježíšem. V tomto Božím „nadčasí“ se Zákon, proroci i evangelium potkávají na jednom místě a zůstávají v pokojné harmonii. Něco nepředstavitelného pro Ježíšova učedníka tehdejší doby, kdy Samařané uznávali Zákon, ale už ne proroky, židé uznávali Zákona a proroky, ale už ne evangelium a Ježíšovi učedníci si ve svobodě evangelia zas tak moc hlavu nedělali se Zákonem a Proroky – a ono to jde být spolu. Tady nahoře vládne Boží království a ejhle – ono se to v Božím království netluče, nepere a to je něco, co rozum nějak nedokáže pobrat.

Apoštolové zažívají naprosto nevšední okamžik pokoje Božího království. Není divu, že je jim dobře. Petr to za všechny vyjadřuje slovy: „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ „Ještě, že nás tady máš, Pane, v klidu si povídejte a my zatím uděláme stany“. Tu první větu ale může přeložit i maličko jinak. Význam to nijak výrazně nemění, ale samotnému je mi bližší chápání: „Je dobře být tady, Pane. Je to fajn. Je nám s Tebou velmi hezky.“ A až v kontrastu s tím, protože člověk nevydrží nic nedělat, tak přichází ta nabídka, že učedníci postaví ty přístřešky pro Ježíše, Mojžíše a Elijáše. Jak jsem řekl, ten význam je téměř totožný. V obou případech jde o to, že je apoštolům dobře a tak je mi také naprosto pochopitelná ta touha udržet tento vzácný okamžik co nejdelší dobu. Zůstat tam nahoře na kopci s Ježíšem, Mojžíšem a Elijášem, protože to je příjemné. Aby nebylo, když takhle to bude v nebi.

Jenže ono k nebi patří ještě něco – a to je ten Boží hlas, který zní a lidé mu rozumí. Boží hlas, který říká, že tady nejde o naše lidské nápady, ale o naplnění Boží vůle, tak, jak se skrze Krista zjevuje v tomto světě. „Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ On to ten Petr myslel dobře – jenže tady prožívají, jak to bude v nebi a v nebi nejde o naše lidské nápady, byť by byly sebelépe míněné. V tu chvíli padají Petr, Jakub a Jan na zem. Tohle nezvládají. Dokud je s nimi Ježíš, je to fajn, když je k tomu ještě Mojžíš a Elijáš, je to tuplem fajn! Ale Bůh a jeho přítomnost – to je tak říkajíc „jiná liga“. Do té doby přeblažení apoštolové padají na zem v hrůze a děsu ze setkání ne ještě s živým Bohem, ale toliko s Božím hlasem. Ještě, že tam je ten oblak, který vše zastíní, protože i prožitek pouhé Boží přítomnosti vysoko převyšuje to, co my lidé dokážeme snést. Apoštolové skutečně nebyli ještě dost zralí, dost vyspělí k tak úzkému kontaktu s Bohem. Ježíšovi, Mojžíšovi a Elijášovi můžete nabídnout, že jim postavíte stan – ale co chcete nabídnout Bohu?!

Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám… píše apoštol Pavel. Sám má za sebou ledasjakou zkušenost – vidění Páně, vytržení do kdo ví kolikátého nebe, někteří vykladači uvažují o stigmatech (krvácejících ranách na místech, kde bylo probodeno Ježíšovo tělo) – a najednou: věnujte se všedním službám… radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého… věnujte se všedním službám. Ony totiž ty pokusy o nevšední službu nic moc nepomohou, pokud na ně není člověk dost duchovně vyspělý. Je to možné, že se na chvilku dostane do nějakého takového stavu, ale je to pro nás lidi nezvládnutelné a čím výš člověk vystoupá, tím tvrdší potom bude pád. Apoštolové, kteří byli svědkové Kristovy slávy na hoře Tabor, tak byli zároveň i svědkové Kristovy bolesti v Getsemanech a měli být svědky jeho utrpení na Golgatě – a neobstáli ani v jednom z toho. Na Taboru si chtějí užívat, Getsemany prospí a před Golgatou zdrhnou. Petr si ten pád pak prožije ještě intenzivněji, když Pána Ježíše veřejně zapře. Tyhle duchovní výšiny, to pro drtivou většinu křesťanu prostě není. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám.

Možná jednou v nebi – pak nám to třeba dojde, jak žít v Boží přítomnosti. Pochopíme, jaká je naše úloha, když budeme stát před Boží tváří. Nebudeme mít to petrovské nutkání hned něco dělat, něco organizovat a dokážeme si to opravdu užít – prostě my a Bůh. Jak tak čteme ty prapodivné obrazy ze Zjevení Janova, tam se nebeské zástupy prací zas tak moc nepřetrhnou. Mávají palmovými ratolestmi, chválí Boha, klaní se mu – to ano. Ale že by třeba leštili nebeský trůn, promazávali panty u bran nebeského Jeruzaléma, stavěli jeho hradby nebo tak něco – to nikoho ani nenapadne. V nebi to bude fungovat jinak. V nebi nejen, že nebude potřeba nic takového dělat, ale co především – tam už nám to připadne přirozené. Tam pro nás bude přirozené poznání, že máme hodnotu prostě tím, že tam jsme.

Tohle je důležité! V nebi prožijeme a pochopíme, jaká je naše hodnota nás, jako takových. Ne hodnota naší práce, ne hodnota našich zásluh – ale prostě nás. O tom jsem v kázáních slyšel často – že máme hodnotu jako takoví. Že nemusíme nic dělat, aby si nás Pán Bůh zamiloval, protože Pán Bůh nás má prostě rád, protože jsme. Jenže to je nebeské pravidlo, které v tomto světě samo od sebe nějak nefunguje. Neodpovídá naší pozemské přirozenosti. Petr na hoře Proměnění – to jsme my. Tak byl stvořen Adam – aby obdělával zemi a střežil ji. Byli jsme stvořeni k práci. Potřebujeme být užiteční a to někomu konkrétnímu a v něčem konkrétním. Jen být a jen si užívat – to nám nesedne.

Asi jediní, kdo to velmi dobře znají, jsou zamilovaní, když je jim s tím druhým dobře, protože je. Nejde o nic konkrétního, dokonce nemusí být ani nikde blízko a pořád stačí k pocitu štěstí vědomí, že tam v dáli někde je ten druhý, ta druhá. V jiných vztazích nám to buď vůbec nejde, nebo to vydržíme pár vteřin, možná minut a pak už máme jako ten Petr nutkání něco dělat. Svoji hodnotu odvozujeme od toho, že něco děláme. Vidíme svět tak, že máme hodnotu pro druhé a že druzí ocení naši přítomnost, když uvidí naši konkrétní práci. Neumíme žít jinak. Nejsme s to docenit vlastní hodnotu nás jako takových.

Až budeme v nebi, tak ale pro nás žádná práce nebude. Proto se to musíme učit a proto musí ten starý Adam v nás být proměněn v nové stvoření. Teprve jako nové stvoření můžeme prožívat dokonalý vztah s Bohem, který nás miluje. Prožívat hodnotu, kterou máme pro Pána Boha prostě tím, že jsme. Už nebudeme muset vytvářet svoji hodnotu tím, co jsme pro koho udělali. Tady na zemi je to ale takřka nedostižná meta. Cíl, ke kterému se blížíme, ale málokdo ho dosáhne, abychom milovali druhé, protože jsou a oni milovali nás, protože jsme. Většina z nás, dokud chodíme po tomto světě, tak vidíme svoji hodnotu proto, co děláme. Máme svoji hodnotu tehdy, když sloužíme druhým. Je tedy potřeba odtud vyjít a toto rozvíjet správným směrem.

Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Je to skutečně obecné pravidlo a Pavel ho oprávněně píše křesťanům do Říma. Tohle je první třída Boží školy, tím musíme projít všichni. Pavel to vyhmátl – to je to, co potřebujeme, abychom si vůbec uvědomili, že máme nějakou hodnotu. Proto Pán Ježíš nezůstal s apoštoly na hoře proměnění. Viděl, že žádný z jeho učedníků nebyl dost zralý na to, aby zažíval nebeskou blaženost. Ještě se mají mnoho co učit. Tohle vidím jako podstatný důvod, proč o své zkušenosti nemají mluvit – bylo by to chlubení se něčím, co tak jako tak bylo nad jejich síly i nad jejich duchovní úroveň. To se stává, že člověk prožije něco, co dost dobře nestíhá pochopit a zpracovat. Tím spíš je potřeba o tom mlčet a věnovat se všedním službám. Nemá smysl smýšlet vysoko, protože to jsou věci mimo možnosti lidského chápání.

Lidé vedle nás a jejich potřeby mimo možnosti našeho chápání nejsou. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Tady na zemi jsou lidé, kteří se chtějí sdílet se svými radostmi, jsou tu lidé, kteří nás potřebují ve svých starostech. A právě tak jsme tu my a i nás ledacos těší a ledacos trápí. To je škola – pro nás, když se díky druhým učíme doceňovat svoji hodnotu a pro druhé, když se to učí díky nám.

Apoštol Pavel ta slova adresuje křesťanskému společenství. Lidem, kteří něco prožívají společně. Vede je k tomu, aby to skutečně společně požívali. Aby se zajímali jeden o druhého a snažili se navzájem si pomáhat. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Poznejte toho druhého, zjišťujte, co ho trápí a co mu udělá radost a teprve podle toho pak jednejte. Netlačte svoje představy o tom, co druhému udělá radost, ale nejprve se snažte tomu druhému porozumět. Nic jiného to radujte se s radujícími, plačte s plačícími není, než to, že člověk ve snaze vyjít vstříc tomu druhému netlačí hned svoje metody a svoje nápady, ale vnímá potřeby a přání toho druhého

Ono to není nic jednoduchého. Petrovi na to nestačily tři roky toho nejintenzivnějšího kontaktu s Ježíšem, jaký si jen dokážeme představit! Je to potřeba zkoušet, zkoušet a znovu zkoušet. Učit se porozumět těm druhým. Teprve až se naučíme netlačit sami sebe, tak pak jsme připraveni pro království Boží. Teprve pak totiž dokážeme přijmout tu zvláštní větu, že pro Boha máme hodnotu prostě tím, že jsme, protože nás miluje. Nebudeme mu tlačit nějaké svoje představy, co by mu udělalo radost, že mu třeba také postavíme nějaký ten stan na kopci, či co, ale ve společenství lásky budeme prožívat Boží blízkost. Láska má dost na přítomnosti toho druhého. Proto není v Božím království potřeba nic dělat. Do té doby, než tam budeme, tak se to ale na láskyplné péči jednoho o druhého potřebujeme učit.

Amen.