Ř 3,19–31

Introit: Ž 19,9–12
Čtení: Sk 5,1–11
Text: Ř 3,19–31
Milí bratři a sestry,

apoštol začíná slovy o chloubě. Židé se mohli chlubit – však měli čím. Vědomí vyvoleného národa, to je něco, co židy provází již po tisíciletí. Nikomu jinému nebyla svěřena Boží slova – jen židům. Jenže s touto chloubou je to hodně vachrlaté. Apoštol Pavel u této chlouby vidí podstatnou vadu na kráse – totiž to, že židé podle této chlouby nežili a nežijí. Dostali sice skrze Mojžíše Boží Zákon, ale dodržet tento Zákon nedokázali. Pavel několikrát neopomene zdůraznit, že lidská nevěrnost nijak neumenšuje věrnost Boží! I když lidé nedodrželi svoji část smlouvy, Bůh zůstává věrný svému slovu. Lidský pád nic nezměnil na Boží spravedlnosti, na Boží věrnosti svým vlastním zaslíbením – jen nám lidem to sebralo i tu poslední možnost, jak se před Bohem obhájit sami. Jak získat podíl na Boží spravedlnosti.

Pohanská služba modlám k Bohu nevede, cesta skrze dodržování Božích předpisů se ukázala jako neprůchodná. Znovu a znovu se Pavlovi vrací na mysl otázka, jestli tedy Zákon byl zrušen a nahrazen něčím jiným, lepším. A znovu a znovu Pavel opakuje, že v žádném případě. Právě naopak – v Ježíši Kristu byl Zákon naplněn. Když to Pavel tolikrát opakuje, nejspíš to bude něco důležitého. A ono to také důležité je! A jak!

Zákon nebyl zrušen, ale naplněn. Co si pod tím můžeme představit? Nejprve je nutné se zamyslet, k čemu vlastně židé Zákon dostali. Žít podle Mojžíšova Zákona, to znamená žít podle Boží vůle. Žít tak, jak si Bůh přeje, abychom žili. Svatý Bůh dal lidem svoje slova, aby podle nich svatě žili, aby byli také svatí. Anebo jinak řečeno: spravedlivý Bůh dal lidem svoje slova, aby podle nich žili a tak v tomto světě ukazovali Boží spravedlnost. Spravedlnost, která velí neuctívat modly, nebrat jméno Boží nadarmo, zachovávat den odpočinku, nezabíjet, nesmilnit, nekrást, netoužit po ničem, co mi nepatří… Známe přeci desatero! Tak to mělo na světě vypadat, taková byla Boží vůle a k naplnění této vůle lidé Boží Zákon dostali.

Plnění tohoto Zákona bere Bůh velice vážně. Jistě, že na každého, kdo podle Božího Slova žije, se vztahují krásná zaslíbení – ale právě tak, stíhá hněvem ty, kteří podle těchto slov nežijí. Čteme v ustanovení Desatera: „Stíhám vinu otců na synech i do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“ (Dt 5,9–10) Tato slova jsou důležitá. Ukazují nám, že Bůh bere vlastní slova vážně.

Vidím ale ještě jeden důvod, proč tato slova stojí za pozornost. Ukazuje se na nich zřetelný nepoměr, který bychom si měli připomenout, protože tento nepoměr ukazuje do budoucnosti a dost zásadně se nás týká. Proti třetímu a čtvrtému pokolení trestaných za neposlušnost, tu stojí tisíce pokolení požehnaných, jejichž předkové postavili na dobrém základu. Boží dobrota, Boží milosrdenství je nesrovnatelně silnější a mocnější, než Boží prosazování přiměřeného trestu.

Tři nebo čtyři generace – to je obraz domácnosti, která žije pospolu. Rodina. Rodiče, děti, vnoučata, někde i pravnoučata. Jistě, že rodina, kde chybí poslušnost Bohu, tak ztrácí Boží požehnání a i s tou výchovou dalších generací to může být nahnuté. O tom ostatně mluví první kapitoly Bible – Adam s Evou ztratili vztah k Bohu, již mezi nimi to úplně neklape tak, jak má a v další generaci to jde se vztahy rapidně z kopce.

Tisíce generací – jen si to převeďme na běžný čas – to jsou desítky tisíc let. To je obraz pro celý věk lidstva, pro lidstvo jako celek. Pro deset spravedlivých by byla bývala zachráněna Sodoma, pro těch pár spravedlivých v dějinách Bůh neopustil tento svět, ale dál nám prokazuje své milosrdenství. Tak Bůh prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy… píše Pavel do Říma.

Již od dob Mojžíšových tu tedy jsou požadavky Zákona. Ježíš je shrnul do slavného dvojpřikázání lásky – milovat Boha a milovat bližní. Tohle Bůh od lidí očekával. Na milování Boha a milování bližních se měla osvědčit lidská spravedlnost a v odměně za toto jednání se tak mohla osvědčit i spravedlnost Boží. Tak by byl Zákon naplněn a to ke všeobecné spokojenosti. Jenže z lidské strany naplněn nebyl a tak o nějaké spokojenosti nemůže být řeč – a to ani na straně lidské, ani na straně Boží. Bůh se stavem tohoto svět spokoje není a my také ne. Vidíme, že mezi lidmi té lásky k Bohu a lásky k bližnímu stále mnoho chybí. A tady už netřeba se dívat příliš kolem sebe. Po pravdě řečeno to v tomto případě je spíš na škodu věci. Tady se stačí podívat na vlastní životy. Apoštol Pavel je v tomto ohledu naprosto kategorický: Není rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.

Boží Zákon proto ale platit nepřestal. Na každého se vztahují slova Božího soudu a nejen to, každý z nás do tohoto světa vnáší i Boží hněv, který dopadá nejen na nás, ale i na naše blízké. Do tohoto světa ale vstoupila Boží spravedlnost. Spravedlnost, která vychází ze Zákona. Vždyť Zákon nebyl na Golgotě zrušen. Něco se však přeci jen změnilo. Ježíšova prolitá krev v sobě spojuje dva důležité motivy – jeden do minulosti a jeden do budoucnosti. Do minulosti ukazuje v tom, že všechno to zlé, co oddělovalo lidi od Boha, bylo smyto. To, co známe z apoštolského vyznání víry jako „sestoupil do pekel“, to ukazuje právě k tomuto „zpětnému účinku“ Ježíšovy oběti. Do budoucnosti pak ukazuje to, co si připomínáme při Večeři Páně – nová smlouva v Kristově prolité krvi. Požadavek zákona je jednou pro vždy naplněn. Ospravedlnění je jednoznačné a neodvolatelné.

Zákon nebyl zrušen! Stále jde o to samé – jak být spravedlivý? Jak dosáhnout milosrdenství pro ty tisíce pokolení, která přijdou po nás? Protože smlouvu danou skrze Mojžíše nebyli lidé schopni splnit, tak Bůh s lidmi uzavřel novou smlouvu v Kristově krvi. Tu hledanou spravedlnost dostává každý kdo Bohu věří.

Kam ale zmizelo Desatero? Kam zmizelo Ježíšovo dvojpřikázání lásky? Znamená to tedy, že už neplatí?! V žádném případě! Zákon nebyl zrušen, ale naplněn! Smysl, kvůli kterému platilo Desatero, smysl, kvůli kterému platilo Ježíšovo dvojpřikázání lásky – totiž být spravedlivý před Bohem – ten skutečně skončil. Snaha chovat se slušně, abych tím něčeho dosáhl před Bohem, abych se očistil od svých provinění, od okamžiků, kdy jsem nežil pode Desatera a nemiloval podle dvojpřikázání lásky – tato snaha už opravdu smysl nemá.

Nic to ale nemění na správnosti těchto požadavků. Víra v Ježíšovu oběť zákon neruší, ale potvrzuje. Právě Golgata potvrzuje, jak v pravém slova smyslu „smrtelně“ důležité bylo a je žít podle Božího Slova. To, co zmizelo, je chlouba. Byla vyloučena zákonem víry. Nikdo se nemá čím chlubit, byť by na pomyslném „žebříčku dobrých skutků“ stál sebevýše. Byť by se strhal v plnění přikázání Desatera a neměl konkurenta v milování Boha a bližního, už není čím se chlubit. To nejdůležitější, ba to jediné důležité v životě i smrti, není naše zásluha.

Požadavky zákona jsou ale stále dobré a prospěšné. Vždyť Bůh je dal lidem proto, aby to na tomto světě vypadalo dobře. Zákon a proroci Ježíšem shrnutí do dvojpřikázání lásky stále platí, ba jejich platnost je povýšena na ještě vyšší úroveň – vždyť Ježíš jejich platnost stvrdil vlastní krví.

My tedy tyto dobré a prospěšné požadavky Zákona máme plnit dál. Milovat Boha a bližní nikdy nepřestala být pravidla platná pro život – jen už nás nesvazuje strach. Kristova oběť přinesla svobodu, ve které můžeme plnit požadavky Zákona ne hnáni strachem o vlastní spásu, ale naplněni vděčností ze spásy, kterou jsme dostali darem. Po Velikonocích roku 33 jsme konečně skutečně svobodní.

Pohané byli zotročeni službou modlám. Pavel si nedělá iluze o pohanské dobrotě a na mnoha místech pranýřuje hříchy pohanského světa. Židé na tom byli o mnoho lépe – nemuseli otročit modlím, nemuseli otročit vůbec nikomu a ničemu. Vždyť dostali do rukou osvobozující Boží Slovo, které jim ukázalo, co je dobré a co je zlé. Jenže nedokázali z něj tuto svobodu přijmout. Z Mojžíšova Zákona se stal jen jiný karabáč. Jistě – vedl lidi k dobrému životu, k životu podle Boží vůle! Alespoň že tak – to služba modlám nikdy nedokázala! Ale nebylo mnoho takových, kdo ve službě Hospodinu nalezli potěšení a v Božím Zákoně radost. Tu a tam na to narazíme v žalmech… Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě. Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří. Hospodinova ustanovení jsou přímá, jsou pro radost v srdci. Hospodinovo přikázání je ryzí, dává očím světlo… slyšeli jsme Davidova slova na začátku bohoslužeb. Nejdelší žalm – 119 – je jednou velkou oslavou potěšení a radosti, které Zákon dává. Málo ale bylo těch, kdo s radostným srdcem sloužili Bohu a přinášeli do tohoto světa milosrdenství pro tisíce pokolení, která přišla po nich. Pro většinu přinesl Zákon jen poznání vlastních vin, vlastního hříchu. A s tím strach a horečné plnění přikázání. Dobrých přikázání – ale strach je špatný učitel, i když vyučuje látku přesně podle školních osnov.

Tento strach už po Kristu nemá v Božím lidu místo. Jistě – čas od času se objeví. Čas od času někdo vytáhne ty zaprášené brožurky s texty zákonů platných před novelou z roku 33 po Kristu. Čas od času se objeví ona dávná dikce, která mluví o zásluhách, o chloubě před Bohem. Jeden takový příběh jsme slyšeli v prvním čtení. To také kdosi toužil po slávě a pokusil se jí dosáhnout podle starých pravidel. Prodat majetek a peníze rozdat chudým – to je jistě dobrý cíl. Jenže v tuto chvíli se z cíle stal jen prostředek – právě k těm zásluhám, k oslavě sebe sama, k tomu, aby člověk vynikl nad druhými. Jako by jakákoliv lidská chlouba dávno nebyla vyloučena zákonem víry, tak se tu kdosi snaží žít podle pravidel, kdy tyto chlouba nějakou hodnotu měla. Pravidel Starého Zákona – jenže ze Zákona pochází poznání hříchu a hřích vede ke smrti. Jistěže i v rámci Písma je případ Ananiáše a Safiry dost extrémní – ale alespoň o to zřetelněji ukazuje, že míchání Starého a Nového Zákona je vražedný koktejl. Vytahování lidských zásluh, hraní si na něco před lidmi – to není cesta, která by vedla k životu. Je to cesta v hledání Boha způsobem, který odkazuje k Bohu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu z dob, kdy o něm nikdo netušil, že tento Bůh je zároveň naším milostivým Otcem v Ježíši Kristu. Jakmile něco nevychází z víry, je to zlé. Apoštol v závěru listi do Říma napíše velmi tvrdá slova: „Cokoliv není z víry, je hřích.“ (14,23). Bůh na Golgatě otevřel cestu, která vede k němu. Cestu otevřenou pro každého – jenže ale kdo na té cestě udělá čelem vzad, nemůže jít jiným směrem, než od Boha a cesta od Boha k životu nevede.

Kdo však za Bohem jít chce, může jít svobodně a beze strachu. Na něco si hrát je nejen špatné, ale také zbytečné. Člověk tím nezíská vůbec nic, co by mu už dávno nepatřilo – čest a slávu Božího dítěte. Čest a slávu toho, kdo není daleko což od lidské, ale od Boží slávy, ba právě naopak, má na té Boží slávě ten nejplnější myslitelný podíl! K čemu potom ještě dumat nad tím, co si o nás myslí lidé… Třeba si budou myslet, že jsme blázni, když zápasíme o dobro v tomto světě, když plníme přikázání Zákona o milování Boha a bližních, i když víme, že za to žádná další odměna nebude.

Tedy nebude – bude, byť pro nás jen z části. Zákon stále platí. Hospodin zůstal tím, kdo prokazuje milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří ho milují a jeho přikázání zachovávají. Tím, že žijeme podle Božích zákonů, tak měníme tento svět. Skrze milování Boha a bližních, skrze každou dobrou myšlenku, dobré slovo či dobrý skutek se stáváme heroldy Božího milosrdenství, které přijde na desítky a stovky pokolení, která přijdou po nás. Na desetiletí, staletí a tisíciletí dopředu otevíráme cestu Božímu požehnání, aby vstupovalo do tohoto světa. Tak jako praotec Abraham, tak i my se stáváme požehnáním tomuto světu. A to je úkol vznešený a krásný.

Amen.