Ř 5,5–10

Introit: Iz 53,3–7
1. čtení: L 22,66–23,25
2. čtení: L 23,36–46
Text: Ř 5,5–10
Pašijní oddíl Lukášova evangelia vypráví o utrpení a smrti našeho Pána, ale zároveň vypráví o člověku, který i po dvou tisíciletích se příliš nezměnil. S tím vším, co se dělo tenkrát, se setkáváme stále znovu. Náboženský fanatizmus, který volá „Na kříž, na kříž s ním,“ dnes sice užívá jiný slovník, ale má stejný cíl: srmt toho, kdo smýšlí jinak. Až nás zamrazí, když čteme o tom, jak Ježíše zbavují lidské důstojnosti, bijí ho a mučí, vysmívají se mu a ponižují jej – to se přece děje dodnes a noviny jsou toho plné. A když nám Lukáš vypráví, jak dva staří rivalové Pilát a Herodes se stanou zesměšněním Ježíše přáteli, potvrzuje tím skutečnost, že zlo a vina dokáže spojovat, protože vrána k vráně sedá a rovný si hledá rovného. A pak Ježíš umírá na kříži, modlí se za odpuštění pro své katy, ale ti se zajímají jen o to, jaká jim padne kostka, když losují o jeho šaty. Pro většinu je to docela pěkná podívaná: ten lidský sadismus nemohl Lukáš lépe vystihnout než strohou větou: „Lid stál a díval se.“ (Luk. 23,35). Krutost vojáků, slabošství politika Piláta, který podlehl tlaku, necitelnost davu, to vše vypovídá o nás, čeho všeho jsme schopni; jde z toho hrůza.

Ale právě celý pašijní příběh ukazuje, že máme dost vynalézavosti a sil dělat, co se nám líbí a naopak nejsme schopni činit to, co chce Pán Bůh. Jsme slabí a bezmocní říci zlu, jež má tolik podob, jasné NE. Toto NE říkáme Bohu, protože s ním nesouhlasíme, nemáme ho rádi a jsme jeho nepřátelé. Ježíšův kříž potvrzuje, jak hluboké je toto nepřátelství. Raději Barabáše, než Ježíše; raději vraha, než toho, který zachraňoval, pomáhal a odpouštěl. Barabáš s rukama potřísněnýma krví je nám blízký, Ježíš nikoliv, ten musí zemřít.

A Bůh s tím kupodivu souhlasí. Ano, musí zemřít – ne nešťastnou náhodou, ne kdy si člověk zamane; vždyť se nejedná o prohru Boží, ale o vítězství jeho lásky, a proto čas stanoví Bůh sám. Tak to napsal apoštol Pavel svým přátelům v Římě. „V čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné.“ Za ty, kteří Boha nepotřebují a žijí bez něho, za ty, kteří jsou jeho nepřátelé – a to jsme my lidé všichni bez výjimky. Jsme proti němu už svou hříšnou náturou, svým myšlením, svým jednáním. A tu Pán Bůh nám smrtí svého Syna říká: Nejsem proti vám, jsem pro vás. Nejsem nepřítel, jehož se můžete jen bát, jsem váš Otec, který vás miluje.

Apoštol Pavel ví, co jsme zač; bezmocní k dobrému, bezbožní, i když o Bohu mluvíme, žijeme si bez něho a po svém, hříšní, tedy Bohu odcizení a v posledu Boží nepřátelé. A přece takovým lidem Pán Bůh prokazuje pásku. On, Pán všech možností se rozhodl pro tuto jedinou možnost, pro tento nejvyšší důkaz své lásky k nám, že za nás nechá zemřít svého Syna.

Obětovat se za nějakou mimořádnou a skvělou osobnost není samozřejmé, ale „snad by se někdo odvážil za takového nasadit život“ – snad, možná – připouští apoštol. Ale zemřít za nepřátele? To nikdo neudělá, terorista zemře, aby zabil nepřátele, ne aby jim pomohl. Ale ten, který je u Izaijáše nazván Beránkem, jenž vzal na sebe naše bolesti a nemoci, prokletí našeho hříchu, umírá kvůli nám, v náš prospěch, pro naši záchranu. Však nad tím vším zlem, o němž svědčí Pašije, je Boží hněv. Před celým lidstvem je Poslední soud s neúplatným soudcem, který odplatí každému podle jeho skutků (Ř 2,6). Ale právě proto Kristus zemřel za nás, abychom se nemuseli bát Božího odsouzení „Když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu.“ Vždyť nás bude soudit ten, který za bezbožné, slabochy, nepřátele a hříšníky dal svůj život. Je to tak jisté, jako chléb a víno jeho stolu v našich ústech. „Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život.“

Amen.