Simeon a Ježíš

Písně 25, 289, 293, 681, 295, 297
Introit Mt 1,23
1. čtení Izajáš 8, 9-17
2. čtení Lukáš 2, 22-35
3. čtení Jan 1,16-18

Bratři a sestry,

ve vánočním období jsou pro každou neděli ustálená témata. Hledal jsem tedy pilně, co je ten správný evangelijní text pro první neděli po Božím Hodu vánočním. A ukázalo se, že ekumenický konsensus je Lukáš 2, 22-40.

Katolická církev tuto neděli slaví jako Svátek Svaté Rodiny.

Josef a Marie přicházejí do chrámu, poslušni slov zákona. Bylo to jasně předepsáno – obřezání chlapce v osmém dnu po narození a pak dalších 33 dnů, kdy se matka nesmí dotknout ničeho svatého a kdy nesmí vejít do chrámu. Když tato lhůta uběhne, tak – jak stojí psáno – matka přivede ročního beránka k zápalné oběti a holoubě nebo hrdličku k oběti za hřích. … Jestliže si nemůže opatřit jehně, ať vezme dvě hrdličky nebo dvě holoubata, jedno k zápalné oběti a jedno k oběti za hřích.

Rodiče Spasitele jsou poslušni zákonu. Jehně si však opatřit nemohou.

To ale nezabrání Simeonovi, aby k nim nepřistoupil.

O Simeonovi se s jistotou neví více než to, co jsme četli. Jediná informace navíc, kterou jsem byl schopen dohledat, je, že podle tradice východních církví byl jedním ze sedmdesáti překladatelů Septuaginty, tedy řecké verze Starého Zákona. Podle této tradice se mu při překladu verše Hle, dívka počne a porodí syna zjevil anděl a ponoukl ho, aby místo dívka napsal panna.

Je dobré vědět, že nejasnosti a otázky, které můžeme při čtení Písma mít dnes my, se často až překvapivě shodují s otázkami, které si kladli křesťané již v prvých století po Kristu, byť oni to řešili jinými výrazovými prostředky.

Simeonovo očekávání je plně soustředěno na Mesiáše. Když se v našem textu píše o potěšení Izraele, tak se tím stále myslí Mesiáš. Celý ten oddíl Lukášova evangelia je protkán citáty z Izajáše. V Izajáši, kapitole 49. čteme ve verši šestém Nestačí, abys byl mým služebníkem, který má pozvednout Jákobovy kmeny a přivést zpátky ty z Izraele, kdo byli ušetřeni; dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země. A ve verši třináctém Plesejte, nebesa, a jásej, země, ať zvučně plesají hory, vždyť Hospodin potěšil svůj lid, slitoval se nad svými ujařmenými!

Tohle každý znal. Josef a Marie dobře věděli, o čem je řeč.

Simeon není jediný v té době, kdo očekává příchod Mesiáše. To očekávání bylo velmi rozšířené, přinejmenším mezi farizeji. A bylo i zdrojem síly a odhodlání v pozdějším tragickém protiřímském povstání, které propuklo v době blízké sepsání Lukášova evangelia.

Ovšem k Simeonovi se Hospodin sklonil jinak než k ostatním. Jistě, Simeon byl muž spravedlivý a zbožný. Ale nebyl jediný zbožný a spravedlivý, který očekával příchod toho Pomazaného. Nevidím to tak, že by byl nutně ctnostnější než jiní. Hospodin se slitovává, nad kým se slitovává.

Simeonovi Duch svatý předpověděl, že spatří Mesiáše. Že spatří naplnění zaslíbení. A když se to stane, tak je Simeon tou situací přemožen a bere – cizí člověk cizí dítě – malinkého Ježíše do náruče a dosvědčuje slova mesiánského zaslíbení.

Až sem je to jasné a přehledné. Simeon vydává počet ze svého obdarování. Jeho slova tryskají z radosti nad naplněním dlouhého očekávání. Kdyby si je mohl doma připravit, asi by nevolil jiná.

Tedy až do chvíle, kdy Josefovi a Marii požehná a pak se k Marii obrátí se slovy, jež zdaleka tak jasná a přehledná nejsou. To už není jásání nad naplněným zaslíbením, ale proroctví, které se vanutím Ducha právě děje. V onu chvíli v chrámu.

Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.

Tady už je to s těmi odvolávkami na Izajáše složitější. Ano, něco z osmé kapitoly, z prvního čtení, trochu pasuje, ale zdaleka ne jasně a přehledně.

Máme tady co dělat s útržkovitostí a neprůhledností proroctví, typickou to jejich vlastností.

Proč to tak bývá? Inu, Hospodin jedná v skrytu. Jedná, a občas nás nechá něco zahlédnout.

Ta útržkovitost přinesla proroctvím v moderní době, která si tak zakládá na exaktnosti, špatnou pověst. Což je, domnívám se, škoda. Úkolem proroctví totiž nebývá odhalit budoucnost ve vší konkrétnosti a úplnosti, ale vyzbrojit k zápasu víry.

Proč nás o nich vlastně bible vůbec informuje? Proč tam máme tuhle epizodu se Simeonem?

Protože lidé oné doby potřebovali znamení a zázraky, a autor evangelia si takto přidává na důvěryhodnosti? Inu, možná odpověď to je. Ale na mě je, nezlobte se, příliš cynická.

Ptejme se jinak, tak trochu právnicky. Kdo měl ze Simeonových slov prospěch. Ježíš? Ten byl ještě nemluvně. Okolostojící? Spíše asi ne. Bylo to překvapivé, určitě se o tom mluvilo, ale stěží se to někomu vepsalo do paměti tak, aby ho to ovlivnilo na příštích třicet let.

Těmi obdarovanými jsou Josef a Marie. Zvláště tedy Marie. Možná si Marie na Simeonova slova vzpomene, až bude stát pod křížem. Jsem si tím víceméně jist. A budou jí útěchou i potvrzením, že Hospodin byl od počátku v příběhu jejího Syna přítomen.

Tak to s proroctvím bývá. Že jeho smyslu porozumíme až a posteriori, až se to stane. Jedním z jeho poslání pak je, abychom pochopili, že to, co se děje, co se dálo, se děje a dálo pod Božím dohledem, v jeho intencích. Tak Izrael interpretuje v babylónském vyhnanství svou minulost. A lituje, že se Božímu slovu neotevřel dříve.

A my? My máme příslib Ducha svatého, Ducha volajícího Abba, Otče. Už to, že jsme uvěřili, je působení Ducha, který zjevuje a potvrzuje uzdravující moc Pána Ježíše Krista.

I v našich životech se objevují chvíle, kdy něco vidíme jasně, víme jasně, i když to neumíme zdůvodnit. A někdy třeba i před našima očima vyvstávají obrazy, které neumíme uchopit. Jejich čas však může přijít.

Marii se děly věci. Viděla a slyšela anděla, a nejen to. A slyšela vyprávění pastýřů, a taky mudrců. A co dělala? Všechno to v mysli zachovávala a rozvažovala o tom.

Nemusíme všemu hned rozumět. A hlavně bychom neměli hledat ve zjevení, pokud se nám ho dostane, nějaký osobní prospěch, nějaký zisk, který máme navíc proti těm ostatním, který máme proto, aby se nám lépe dařilo. Jeden z důvodů Boží skrytosti je právě lidská tendence si jeho požehnání majetnicky stáhnout výlučně pro sebe. My slova o tom, že Mesiáš je dán i pronárodům, pochopitelně čteme jako zprávu o tom, že nejsme vyloučeni z jeho zaslíbení. Ale pro Izrael to znělo jinak. Nebude tu jen pro vás. To nebylo úplně jednoduché strávit a přijmout.

A Ježíš? Ježíš si nenechává pro sebe nic. Kráčí budoucnosti vstříc, i když ví, co přijde.

Prolomení opony času, tedy vhled do budoucnosti, může přitom být zdrojem velkého zmatení i pokušení. Ne nadarmo byli Izraeli zapovězeni věštci. Unést zprávu o tom, co bude, to může být nad naše síly. My máme odpovědnost za svoje jednání teď a nyní. Znát budoucnost snadno může vést ke zlému jednání, které se bude odvolávat na to, co přijde. To Hospodin ví. Zná lidské srdce. Proto ta skrytost, ať už v proroctvích nebo v obrazech a slovech, která k nám přicházejí.

Ale přesto všechno s námi Hospodin jedná. I skrze obrazy, proroctví a vidění. Stále platí slova Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru.

Amen.