Sk 1,1–8

Písně: 482, 642, 197, 467, (V. P.: 650, 469, 689) 510, 443, 219

Introit: Ž 133,1–3
Čtení: Mt 25,1–13
Text: Sk 1,1–8
Poslání: Mt 5,14–16

Milí bratři a sestry,

těmito slovy evangelista Lukáš shrnuje 40 dní mezi Ježíšovým vzkříšením a nanebevstoupením. Období, ve kterém se teď nacházíme i my. Kdybychom tuto dobu sami chtěli shrnout, tak, jak ji známe z Bible. Kdybychom sami chtěli vysvětlit, co že vlastně v době mezi Velikonocemi a Letnicemi Pán Ježíš dělal, tak si nejspíš vzpomeneme na všechny ty příběhy, ve kterých se Pán Ježíš učedníkům ukázal – v Jeruzalémě za zavřenými dveřmi, kdy si na něj mohli sáhnout. O týden později to pak zopakoval pro Tomáše. Pak se jim zjevil v Galileji a dal jim prožít – znovu-prožít – událost, kterou měli spojenou se svým povoláním, totiž zázračný rybolov s překvapivě bohatým úlovkem. Zjevil se Kleofášovi a jeho příteli na cestě do Emaus a těm vykládal biblická proroctví, která se na něj vztahovala a dal jim prožít – znovu-prožít – situaci poslední večeře. Poznali ho při „lámání chleba“… Zkrátka a dobře: mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit. To je náplň tohoto období – ujišťování o tom, že Ježíš žije. Byl vzkříšen. Lukáš ale přihazuje jednu informaci, kterou máme jen od něj: a učil je o království Božím.

Tohle mne zaujalo. O Božím království Pán Ježíš mluvil často, takže téma samotné nepřekvapí. Ale tohle je naprosto jiná situace, ve které se nachází nejen učedníci, ale především Pán Ježíš sám! Co jim říkal o Božím království, když prošel zkušeností smrti a zmrtvýchvstání, tedy zkušeností i pro něj samotného naprosto jedinečnou. Obráceně postaveno – na co byste se zeptali člověka, který vstal z mrtvých?! Představte si ty příběhy o stavu klinické smrti a lidech, kteří se vrátili. Člověk je po autohavárii, nebo se na operačním sále probere z narkózy a řekne, že „to“ prožil. Vy máte možnost si s ním popovídat – na co byste se ho zeptali? První otázka, která mne napadá, je: „Tak jaké to tam je?! Co tam je?! Co jsi viděl?!“

Jenže výroky, které se nám dochovaly v evangeliích, tak vůbec nemluví o tom, jaké to „tam“ je. Matouš, Marek, Lukáš i Jan citují řadu Ježíšových výroků z tohoto období. Čteme bez výjimky výzvy učedníkům, aby kázali evangelium. Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. (J 20,21) Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky. (Lk 24,46n) Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. (Mk 16,15). A úplně na konec jsem si nechal ten nejznámější citát ze samého konce Matouše: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. (Mt 28,19n)

Po čtyřicet dní Ježíš učil učedníky o království božím, ale učit někoho o království Božím zjevně neznamená popisovat, jaké to „tam“ je. Bible je velmi skoupá na informace o tom, co se děje po smrti. Bohaté zdroje najdete ve všech pohanských kulturách. Egyptská kniha mrtvých popisující putování duše záhrobím. Velmi podobná tibetská kniha mrtvých. Dlouhými pasážemi popisuje cestu záhrobím babylónský epos o Gilgamešovi, Sumerská kniha mrtvých popisuje sestup bohyně Inanny do podsvětí a Akkadská kniha mrtvých popisuje, jak do podsvětí sestoupila Ištar, Japonská kniha mrtvých popisující zásady pro zrození v Amidově říši, další podobné spisy mají mandejci v Íránu, Mayové i Aztékové v Americe… Bible vedle nich vypadá jako chudá popelka. Chceme-li říct, jak vypadá posmrtný život podle Bible, pak všechny naše úvahy zůstávají v rovině podobenství a příměrů, kterými popisujeme svoje dohady. Potud si za dlouhých zimních večerů můžeme vymalovávat, jak se odpočívá v klíně Abrahamově, jak vypadá taková brána vyrobená z jediné perly či si představovat, jak se chodí po moři, když je jako křišťál, ale užitečného tím nevykoumáme nic.

Když si vezmu Lukášovu větu, že Ježíš si vzal po vzkříšení učedníky bokem a učil je o království Božím a tuto větu spojím s tím, co vím, že jim říkal, vychází mi toto: učit někoho o království Božím znamená učit ho, co má dělat, aby se tam dostal. Ne, jak to „tam“ vypadá, ale jak to vypadá tady a teď. Se mnou, s tebou. To je učení o království Božím. Učit o nebi či o pekle můžeme jen tak, že budeme učit žít tak, abychom se do nebe dostali a do pekla ne. Co nad to je slohové cvičení, které svědčí více o naší fantazii, než o našem porozumění Božím plánům s námi a s tímto světem.

Přesvědčuje mne o tom i dnešní první čtení. Podobenstvím o deseti družičkách zahajujeme sérii „kázání na žebra“. Nemá to nic společného s Adamem a vyňatým žebrem, ze kterého se záhy stala Eva, nemá to nic společného se suchými kostmi z Ezechielova vidění, které se sbíhají a rachotí v přípravě na poslední soud. Jde o žebra u stropu tohoto kostela, protože když už Lukáš Havlena inicioval a do značné míry i sám zajistil rekonstrukci těchto kreseb, tak je záhodno vědět, co na nich je. Proto nás ve čtyřech velikonočních nedělích, které zbývají do Svatodušních svátků, čekají v čteních z Bible právě tyto čtyři příběhy a dnes je to žebro nejjižnější – s jedním ženichem, deseti družičkami a deseti lampičkami, z nichž ovšem jen pět stále ještě hoří.

Toto podobenství je uvozeno slovy: Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Království nebeské – to je téma tohoto podobenství. Příměr k ženichovi a družičkám mluví o království nebeském. Ale kde? V jaké fázi? Jaká část tohoto příběhu o něm u všech všudy mluví? V souhlase s jinými příměry to je ta samotná svatební hostina. Jenže všechny informace o svatbě, na kterou vešly prozíravé družičky, jsou našemu zraku nedostupné. Přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Za zavřenými dveřmi pak probíhá cosi, o čem víme, že to je Boží království – ale to je tak všechno, co víme. Všechno ostatní je dohad. Právě tak vyhnání těch pošetilých – amen, pravím vám, neznám vás – je jedinou informací, kterou v tomto podobenství čteme o pekle a věčném zavržení.

Co se tedy dozvídáme o království Božím? To důležité! To skutečně důležité! O nebi a o pekle se dozvídáme to, že je potřeba něco dělat tady na zemi. To podstatné, co se v podobenství děje, to se událo předtím, než vyšly vstříc ženichovi. V okamžiku, když vyšly, tak už nebylo co dělat. Nebylo co měnit. Snad můžeme vidět v tom přijetí rozumných družiček a vyhnání oněch pošetilých obraz posledního soudu. V tom, co následuje, pak buď nebe nebo peklo. Hlavní děj ale probíhá v době, která poslednímu soudu předchází.

Když Pán Ježíš učil učedníky po čtyřicet dní o království Božím, tak mluvil o vyučování, křtění, zvěstování, uzdravování, mluvení v jazycích, vymítání démonů… Mluvil s Petrem o tom, jestli ho má Petr rád. A když Petr přisvědčil, tak o tom, že se má Petr starat o své spolubratry. Ježíš se zeptal Šimona Petra: „Šimone, miluješ mne víc než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky.“ (J 21,15)

Řekl bych, že tím nejspíš úplně neuspokojil touhu učedníků po informacích. Máme jeden náznak ve Skutcích, také jsme ho slyšeli. Po čtyřicet dní Ježíš učil učedníky o království Božím. Po těchto čtyřiceti dnech se konečně učedníci dostali k tomu, aby se také sami na něco zeptali. A tato otázka zní: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ Bude konec světa? Máme to čekat ještě dne? Zítra? Na zimní rovnodennost roku 2012? Řekl jim: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Co to má být? Tohle je odpověď?! Ano. To je odpověď. Jediná správná odpověď na otázku po Božím království, která se ptá kdy bude, co bude, jak bude. Žijeme tady a teď. Tady a teď se všechno rozhoduje. Tady a teď držíme v ruce olejové lampičky a buď do nich olej dáme a nebo ne.

Takže – co je ten olej?! Nevím… Vykladači se mohou přetrhnout v hledání symbolického smyslu oleje. Všechny měly víru (tedy lampy), ale jen některé k víře přidali i křesťanské skutky (olej). Bez skutků je víra mrtvá, bez oleje lampička nehoří. Jiní to otočí: Všechny měly skutky (lampy), ale jen některé je dělaly z víry (olej), ale jiné jen pro světskou prázdnou slávu. Nebylo to z víry a cokoliv, co není z víry, je hřích.

Jenže Ježíš nic konkrétního v podobenství neříká. Budu parafrázovat klasika – na příchod Božího království máme mít „uděláno“. Co máme mít uděláno, to už Pán Ježíš nepraví, ale to je dobře, že to nepraví. Ať má každý pro království Boží uděláno, co chce. Hlavně, že má uděláno. Nechme to tak, že toto podobenství nás varuje, že pro náš vstup do Božího království něco může chybět. A to „něco“ může být u každého „něco jiného“.

Jistě, že někomu mohou chybět křesťanské skutky. Je to člověk, kterého vidíte v kostele každou neděli a Bibli má v ruce každý den – ale žít s ním pod jednou střechou by asi nikdo nechtěl. Poněkud šovinisticky se takovému postojí říká „svíčková bába“, ale může to potrefit kohokoliv bez ohledu na věk či pohlaví.

Jindy potkáte člověka, se kterým je radost být, radost cokoliv dělat, protože je to člověk šikovný, pohodový, laskavý, milosrdný – jenže vy víte, že se s ním na duchovní rovině nepotkáváte. Je to o pořádný kus lepší, než bavit se s křesťanským pokrytcem, ale stejně v sobě život s byť skvělým nevěřícím nese mnohá úskalí.

A teď jde o nás, ne o druhé. Pro jednoho jsou tím olejem skutky, pro druhého víra. Pro třetího je to modlitba a pro čtvrtého život v křesťanském společenství, kterému se vyhýbá. Pro dalšího to může být četba Bible a vůbec duchovní sebevzdělávání. Další má problémy s pokorou.

My jsme ty družičky, my se tedy musíme zamyslet nad tím, co že by mohlo v té naší lampičce chybět a my kvůli tomu v kritickou chvíli selžeme. Až nás Pán Ježíš povolá, abychom šli a svítili, tak nebudeme mít čím. V jedné konkrétní chvíli půjde o to, aby království Boží bylo tady a teď. Jenže až budeme mít v tu jednu konkrétní chvíli dosvědčit, že patříme ke Kristu, tak on sám řekne, že nás nezná, protože nám bude chybět to podstatné, podle čeho by nás poznal.

A znovu opakuji – není to jeden společný znak, který by si prostě šlo „ohlídat“. Není to tak, že by stačilo vzít si do kapsy správný amulet (rybičku, samozřejmě – jsme přeci křesťani!), nebo se z Bible naučit nějaký správný veršík, který Pánu Ježíši ocitujeme. Že půjdeme se seznamem svých dobrých skutků, s kručícím břichem z půstu či otlačených kolen z modlitby. Jeden tak a druhý onak a také jednou tak a jindy onak. Znovu a znovu musíme promýšlet, co je pro nás v tu kterou chvíli oním olejem, který hoří a kterým se svítí tomuto světu, aby tento svět poznal, že tady a teď je zrovna Boží království. Všimněme si, že jedny družičky nemohly dát olej těm druhým. To podstatné je osobní a nepřenosné. Před Bohem stojíme každý sám za sebe. Jeden každý z nás je družička, která má v tomto světě posvítit, aby tak v tomto světle byl poznat Pán Ježíš.

Když neposvítíme – jeden vyučováním, další tím, že bude křtít, další zvěstováním evangelia a jiný uzdravováním, další modlitbou v jazycích a jiný zas vymítáním démonů. Další po Petrově vzoru láskou k Ježíši a péčí o lidi v církvi… – nezabráníme Pánu Ježíši v druhém příchodu, ani nezničíme království Boží. Toliko nás samotné Pán ježíš nezná. Stali jsme se někým jiným, než jsme v tu chvíli a na tom místě měli být. Někde poblíž nás je Boží království a my do něj nevstupujeme, protože nám chybí něco podstatného.

To je tedy náš úkol – hledat, co je tím olejem v našich životech. Co z nás v tu kterou chvíli dělá křesťany, aby tak bylo poznat, že křesťané skutečně jsme.

Amen.