Sk 13,37–39

Písně: 25, 688, 384, 479, 260, 687

Introit: Ž 25,8–11
Čtení: Ga 1,1–7
Text: Sk 13,37–39
Poslání: Mt 18,21–22

Milí bratři a sestry

působení apoštola Pavla v Galacii a to, co nastalo po Pavlově odchodu, vedlo ke vzniku velmi přísného listu. Na své misijní cestě apoštol Pavel prošel několika městy dnešního Turecka. Jeho misie měla napořád stejný průběh. V sobotu přišel do synagogy, kde promluvil k přítomným. Z části to byli židé, z části neobřezaní sympatizanti s židovstvím, každopádně pravidelní návštěvníci bohoslužeb, dobře seznámení s židovskou naukou. Část z nich Pavlovu zvěst přijala, část ne. Následně se Pavel obrátil k pohanům a i z nich mnozí jeho zvěst přijali. Často byla misie provázena řevnivostí mezi těmi, kteří souhlasili s Pavlem a těmi, kteří ho měli za podvodníka

Vzniklo společenství, kterému dal Pavel nějakou základní podobu a po nějakém čase Pavel odešel, ale místo něj tam dorazili jiní. Nu – a teď nastal v Galatii problém. Týkal se samé podstaty a jádra křesťanské zvěsti. Potud bude dnešní kázání dost opakováním základů – ale ono nám to jednu za čas neublíží.

Vzhůru tedy do oblasti Galatie, konkrétně Antiochie Pisidské. Dneska tam jsou rozvaliny a ráj pro archeology, protože kdysi to bývalo velké město, Pavel ho na svých misijních cestách navštívil několikrát. Jeho kázání v místní synagoze Lukáš ve Skutcích apoštolských zaznamenal. Je mnohem delší, než jsme slyšeli, těch pár slov z dnešního hlavního čtení je samotný závěr. Myšlenka, která se nám bude během tohoto kázání vracet znovu a znovu, protože to je ústřední myšlenka celého listu Galatským. A kdyby jen to – je to základní zvěst Písma: Od Ježíše ukřižovaného a zmrtvýchvstalého dostávají věřící darem odpuštění všech hříchů.

Okolo téhle věty pak Pavel krouží jako čmelák okolo květu jetele, tu sosne, tam sosne, tuhle to trochu víc rozvede, támhle k tomu přihodí nějakou poznámku či obsáhlejší výklad – ale tohle mějme neustále na paměti, protože bez této myšlenky se prostě dál nedostaneme. Od Ježíše ukřižovaného a zmrtvýchvstalého dostávají věřící darem odpuštění všech hříchů.

Jeden příklad: V tom kázání v Pisidské Antiochii tak třeba na základě dávných proroctví ukazuje, že Ježíšovo vzkříšení je prorokováno již v židovských svatých písmech. Jistě – je potřeba, aby bylo jasno, o jakého Ježíše jde. Je to ten Ježíš, který si povolal dvanáct apoštolů, o poté, co byl o Velikonocích ukřižován a vzkříšen, tak se zjevil Pavlovi a povolal ho také za apoštola… Je jen užitečné se věnovat podrobnostem z Ježíšova života či z Pavlova života (list Galatským je bohatý na Pavlovy životopisné poznámky), ale nezapomeňme na toho čmeláka kroužícího okolo hlavičky jetele. Vyprávět o apoštolech, o Pavlově povolání – jo, je to fajn, ale to jen tak sosáme tuhle, sosáme támhle, ale základ je ten jetel! Jetel bez čmeláka a čmelák bez jetele nemá smysl. Od Ježíše ukřižovaného a zmrtvýchvstalého dostávají věřící darem odpuštění všech hříchů. To je základ, to je teze. Všechno ostatní je ilustrace, výklad, doplňky.

Jiný příklad: v listu Galatským třeba Pavel řeší otázku rozdílu mezi věřícími a mezi poslouchajícími Mojžíšův Zákon. Má na to neskutečně složitou myšlenkovou konstrukci podle dvou partnerek praotce Abrahama. Abraham měl manželku Sáru, ale když ne a ne mít děti s ní, tak zplodil potomka s otrokyní Hagar. Klouček se jmenoval Izmael a byly s ním dost problémy. Zvláště, když pak Abrahamovi měl syna i se Sárou. Apoštol Pavel v tomhle příběhu vidí ale nejen historii praotce Abrahama, ale i předobraz Starého Zákona a Nového Zákona. Zvěsti Mojžíšovy a zvěsti Evangelia. Hagar byla otrokyně a tak její syn bude také otročit. Bude muset poslouchat a tak symbolizuje poslušnost Zákona. Sára ale byla svobodná a tak i její syn Izák symbolizuje svobodu Evangelia. Kdo se chce hlásit k Abrahamovi, tak si musí vybrat – buď bude hagarovsko-izmaelovsky otročit Mojžíšovu Zákonu, anebo sárovsko-izákovsky přijme Evangelium.

Tenkrát tomu snad lidé rozuměli lépe, než tomu rozumíme my. Nevím jak vy, ale mě konkrétně toto připadá v konkrétních jednotlivostech hrozně krkolomné, násilné a zmatené. Ale řeknu si: fajn, prostě čmelák si okolo hlavičky jetele zakroužil trochu divočeji, ale pořád jde o jetel. Pořád krouží kolem něj. Pořád jde Pavlovi o to, aby si jeho čtenáři uvědomili, že jde o odpuštění hříchů, které můžete přijmout darem, když uvěříte v Ježíše ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. Druhá možnost je nějaká ta otročina předpisům, nařízením, pravidlům a paragrafům. Jenže zrovna tohle je teď problém galatských křesťanů.

V Galacii mají problém větší, než kdekoliv jinde. Což je co říct, když tak člověk pročítá jiné listy. Všemožné hříchy Pavel kritizuje. Organizační nepořádky. Případy nemravnosti. Mocenské spory. Konkurenční boj a pletichy i proti němu samotnému. Pomluvy, lži a hádky. Nikde ale není tak tvrdý, jako když píše list Galatským. Tady totiž jde o to samotné jádro evangelia. K adresátům listu přišli lidé, kteří šli proti té základní zvěsti o odpuštění hříchů, které věřící dostává darem, když uvěří v Ježíše ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. Ten základní problém měli se slovíčkem „dar“.

Teologická diskuse nad listem Galatským co do popisu Pavlových oponentů je velice bohatá, jejím výsledkem je následující asi tedy nejpravděpodobnější obraz jejich postojů. Ježíš jako Mesiáš? Může být. Klidně vzkříšený z mrtvých. Odpuštění hříchů?! Také v pohodě. Máme před sebou lidi, kteří se považují za křesťany. Mají ale zásadní problém s tím, že bychom odpuštění hříchů mohli dostat darem.

Jsou to lidé, kteří vyšli z židovských tradic a obrátili se ke křesťanství. Stejně, jako apoštol Pavel! Znají starozákonní příběhy i proroctví a tak jim nečiní problémy přijmout zvěst o zmrtvýchvstání. Tady se s Pavlem shodnou. Uvěřili v to, že Ježíš je Kristus. Ježíš je Mesiáš. Ježíš je pomazaný Hospodinův. I tady se s Pavlem shodnou.

Ale že by Ježíšova smrt a zmrtvýchvstání naplnily úplně všechno, co Bůh od lidstva chce?! Kam by se poděla hodnota těch úžasných věcí napsaných v Mojžíšově Zákoně?! Všechno to, co dodržovali oni i jejich otcové, dědové, pradědové a prapradědové již po desítky pokolení těch 1500 let, co uplynulo do časů Mojžíšových. A bylo to dobré! To ani apoštol Pavel nepopírá, že Mojžíšův Zákon byla výborná věc – až do příchodu Pána Ježíše Krista. Po Kristu už fakt ne. Tyhle věci byly dobré. Měly svoji hodnotu! Pavel vysvětluje, že Zákon byl vychovatel, pěstoun, dozorce…, do té doby, dokud ho lidé takto potřebovali. Co Kristus vstal z mrtvých, tak už ho nepotřebují. Co nepotřebují – bylo by chyba se jím řídit! Má to naprosto zásadní důvod v tom, že skrze Krista se nám zvěstuje odpuštění všech hříchů, a to i těch, jichž nás nemohl zprostit Mojžíšův zákon. Vracet se po Kristu k předpisům Mojžíšova Zákona je ze samé podstaty hloupost. To, co dává Kristus, je nejen všechno, co uměl Mojžíšův Zákon, ale k tomu ještě mnohem víc, co Mojžíšův Zákon dát neuměl. Pavel to celé shrne do věty (Ga 2,21): Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná.

Jsme u samé hlavičky jetele! U samého jádra evangelia. Kdyby Kristus přinesl jen to, co už tak jako tak šlo zařídit podle Mojžíšových předpisů, tak nemusel chodit vůbec. On ale svou smrtí a zmrtvýchvstání přinesl věřícím nejen všechno to, co dávalo dodržování obřízky, rozlišování čistých a nečistých potravin a všechny obětní řády a pravidla – ale k tomu ještě mnohem víc! Svobodu Božích dětí, nový vztah k Bohu, dar Duha svatého… Pokud by se někdo chtěl vracet k Mojžíšovu Zákonu, tak má očividně problém ve víře. Nevěří Pánu Ježíši jako dárci života věčného a snaží se si ho sám nějak zasloužit, jak se to dělalo dřív.

Tento vztah ke Starému Zákonu, to je jeden balík otázek, které si Pavlovi protivníci kladou a ten nás zas tak moc trápit nemusí. Pro nás v naší době by bylo nějaké znovuzavádění obřízky očividný nesmysl. Kulticky nečisté potraviny či dokonce povinný sobotní klid – vyjma Adventistů sedmého dne to také není téma, které by v křesťanství někdo řešil. Přijali jsme Pavlem hlásanou svobodu, je nám srozumitelná a je nám v ní dobře.

Galatští ale mají ještě jeden problém a ten už provází křesťany od biblických dob až do dnešních časů. Pořád jde o to slovíčko „dar“. Věřící dostávají odpuštění všech hříchů od Ježíše darem. Už nemusí dělat vůbec nic. Ani nemohou, protože není co ještě dělat. Jestliže člověk uvěřil v Krista tak s tím automaticky dostává spásu. Brána do nebe se otevřela a už není jak ji otevřít ještě o něco víc.

V průběhu staletí se objevily (z nejrůznějších důvodů vytvářené!) různé oslabující výklady, které říkaly, že naše spása je výsledkem nějakého našeho a Božího spolupůsobení. Pán Bůh udělá hodně moc, my ždibíček – a dohromady nás to dostane do nebe. To jsme u sporu Augustina s Pelagiem či Martina Luthera s Johannem Eckem, ale to už je všechno passé. Církve už se chvála Bohu shodly na tom, že platí „Sola Gratia“, tedy učení o tom, že do nebe nás dostane jen a pouze Boží milost bez potřeby i možnosti přihazovat nějaký ten „ždibíček“ z naší strany. Apoštol Pavel by měl radost, čmelák zase jednou dosedl přesně na jetelový květ: Od Ježíše ukřižovaného a zmrtvýchvstalého dostávají věřící darem odpuštění všech hříchů. Stará dobrá křesťanská víra, samé jádro křesťanské zvěsti.

Jedna otázka ale zůstala. Kam se poděla hodnota dobrých skutků? Znamená to, že je úplně jedno, co děláme. Jestliže je pro naši spásu uděláno úplně všechno, co jen uděláno být mělo, tak naše lidské dobré skutky nemají žádnou hodnotu. Nic nevylepšíme, ani nepokazíme. Tím ovšem otvíráme bránu všemožné nepravosti a hříchu. I takové názory už se mezi křesťany vyskytly. Koneckonců – s těmito námitkami se musel poprat i apoštol Pavel a nabízí odpověď formulovanou slovy (Ga 2,19-20): Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus a o kousek dál (Ga 5,13) slovy: Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým.

Nenechme se mýlit, je to pořád jen kroužení čmeláka okolo jetelového květu té základní poučky, že věřící dostávají odpuštění všech hříchů darem od Ježíše ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. Jen se teď od slova „dar“ přesouvá k Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání. Když člověk uvěří v Ježíše Krista, dostává darem nový život. Takový, který ze smrti pokračuje zmrtvýchvstáním a věčnou radostí v Božím království. Je jen logické, že takový člověk, který uvěřil a nový život dostal, tak teď bude žít tímto novým životem. Je to život Kristův, jak k němu ukazuje jeho smrt a zmrtvýchvstání. Na kříž Pán Ježíš šel kvůli ostatním. Kvůli sobě samému nemusel, protože v nebi byl celé věky předtím. On měl nebe jisté. Nu – a teď už ho máme jisté i my. Teď už jsme na tom stejně, jako on. Nepotřebujeme se už jakkoliv starat se o vlastní spásu. Ve chvíli, kdy jsme uvěřili, tak se před námi brána do nebe otevřela úplně dokořán.

Protože už se nemusíme strachovat o sebe, otevřela se nám možnost žít jako Pán Ježíš – žít pro druhé. Prostě proto, že to je způsob života toho Ježíše, jehož život jsme se rozhodli žít, když jsme uvěřili. Ze všech znaků tohoto nového života vyzdvihnu jeden, protože o něm mluví i ta hlavní dnešní poučka: věřící dostávají odpuštění všech hříchů darem od Ježíše ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. Hodně k takovému životu patří odpouštění hříchů. To je to první a nejdůležitější, co jsme od Ježíše dostali my. Proto by to měla být velmi podstatná náplň tohoto nového života. Tam, kde si dokážeme vzájemně odpouštět, tam se nejzřetelněji otevírá brána Božího království.

Amen.