Sk 1,4b–8

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Introit: Ž 51,12–14a
Čtení: Sk 1
Text: Sk 1,4b–8
Poslání: Ef 4,29–32
Milí bratři a sestry, milé děti,

čeká nás dnes takové „povelikonoční téma“. Tak říkajíc letem–světem proběhneme několik dní ze života Ježíšových učedníků. Začneme okamžikem, kdy Pán Ježíš odešel do nebe. Zkuste si to představit: stojíte na vysokém kopci a před pár okamžiky Pán Ježíš zmizel kdesi za mraky. Je to mžik – a je pryč. A učedníci stojí na kopci a koukají nahoru, kam že to ten Pán Ježíš zmizel. To první a vlastně jediné, co apoštolové udělali, když Pán Ježíš odešel do nebe, bylo, že nedělali nic. Stáli na kopci a čekali. Kdyby tam nepřišli andělé, tak by tam možná stáli ještě dnes.

No dobře – tak jako odešel, tak se právě tak také vrátí. Když to říkají andělé, tak na tom něco musí být. Vrátili se domů a začali konečně něco pořádného dělat. Začali se modlit. Místo toho, aby koukali kamsi do nebe, tak se učedníci i s Ježíšovými příbuznými sklání k modlitbám. Ba dokonce čteme, že to byly modlitby svorné, tedy že je toto modlitební společenství drželo pohromadě a že to bylo modlitební společenství vytrvalé. Žádné flákání, však ono nezanedbávat modlitbu je stejná práce, jako cokoliv jiného. Jenže zas tak dlouho jim to modlení nevydrželo. Vidíme totiž apoštola Petra, jak se pustil do organizování.

Co udělali doma? Slyšeli jsme příběh o volbě nového apoštola, navíc uvedený učeným Petrovým rozborem Jidášova konce. Všichni víme, co Jidáš udělal. Zradil Ježíše, prozrazením místa jeho noclehu umožnil Ježíšovým nepřátelům bezproblémové zatčení svého Mistra. I když bychom se v pomyslném soudním procesu pokoušeli sebelépe vysvětlit, že nějaký konkrétní trestný čin vlastně nespáchal, morální odpovědnost zůstává a Jidášova sebevražda svědčí o tom, že černé svědomí trápilo i jeho samotného.

Jenže jak tak toho Petra poslouchám, stejně mi ten jeho proslov nějak není sympatický. Rozhodně je možné najít si smysluplnější činnost, než rozebírání hříchů někoho jiného. Zrovna Petr nemá v souvislosti s Ježíšovým zatčením a popravou úplně čisté svědomí – trojnásobné zapření není nic pěkného Raději bych tedy z Petrových úst slyšel slova pokání za vlastní chyby, než takovéto snášení hromů a blesků na hlavu jiného apoštola. Dokonce mne tak napadá, jestli si tím Petr – těžko mu sahat do svědomí – tak trochu neobhajuje vlastní černé svědomí. Že jako to jeho zapření vlastně není nic tak hrozného, když ho člověk srovná třeba s takovým Jidášem. Nu, to už v tuto chvíli nedořešíme. Petr to koneckonců nedělá samoúčelně, prostě jen tak proto, že se mu chce kritizovat. Jeho proslov je jakýmsi úvodem k doplnění apoštolského kruhu. Apoštolů bylo dvanáct. Teď, po Jidášově smrti, je jich jedenáct a Petr má dojem, že je potřeba okruh doplnit do původního počtu. Kdo ví, jestli to vůbec bylo potřeba. Rozhodně je zajímavé, že „Dvanáct apoštolů“ po Letnicích nehraje žádnou významnou roli. Každý z apoštolů pracuje sám za sebe. V Jeruzalémě získává vedoucí postavení Jakub, bratr Páně, který dokonce vůbec mezi „Dvanáctku“ nepatřil, mezi pohany pracuje apoštol Pavel, který tam také nepatřil a stejně tak jeho pomocníci. Nu Petr myslel, že to tak má být a tak se hned pustil do díla.

Vybrali tedy dva z těch, kteří s nimi po celá ta léta chodili a mezi nimi rozhodl los. Můžeme si představit třeba tahání dlouhého a krátkého stébla trávy. Už dávní církevní autoři se nad tímto místem pozastavují a složitě řeší, jestli takové losování vůbec je správné a bylo-li správné tehdy, pak zdůrazňují, že to rozhodně není metoda, kterou bychom měli používat my. Jakýsi Dionýsios, vydávající se za žáka apoštola Pavla, dokonce píše, že to, co Písmo nazývá los, byl jakýsi zvláštní dar od Boha, který byl na Matějovi tak zřejmý, že apoštolové prostě okamžitě viděli, že vybrán má být Matěj a nikdo jiný. Myslí na cosi, jako paprsek z nebe, který Matěje ozářil, či něco takového. Stojí za připomenutí, že zatímco ve Starém Zákoně se losem rozhoduje běžně, v Novém Zákoně (mimo toto místo) slyšíme o losování jednou právě při připomínce Starého Zákona a volbě velekněze, který byl losem volen a pak už jen ve scéně ukřižování, kde vojáci losují o Ježíšův oděv. I těch sedm jáhnů po Letnicicích už není vybráno losem, ale volbou ze středu všech shromážděných, asi tak, jako v naší době volíme staršovstva. Celé toto apoštolské konání mezi Nanebevstoupením a Letnicemi je takové podivné. A je příznačné, že neslyšíme ani o jednom člověku, který by se v této době obrátil ke Kristu. A po Letnicích najednou Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse, jak je psáno ve Skutcích apoštolských. Tam, kde apoštolové jednají podle svého rozumu, tam buď nedělají nic a koukají do nebe, anebo se snaží uměle udržovat to, co používali dříve – ať už je to losování, nebo organizovaná skupina „Dvanácti apoštolů“. Po Letnicích najednou poznávají, že Ježíš „všecko činí nové“, jak je naspáno ve Zjevení Janově. Po seslání Ducha svatého se najednou dějí věci, o kterých se dříve apoštolům ani nesnilo. V jednom dni je pokřtěno několik tisíc lidí. Do církve přicházejí pohané. Církev se šíří z Jeruzaléma přes Judsko a Samaří až na sám konec země. A tak ať už se s apoštoly stalo o Letnicích cokoliv, rozhodně to byla změna k lepšímu.

Amen.