Sk 17,16–34

Písně: 95, 442, 241, 178, 192
Introit: Ž 95,6–8
Čtení: Ř 10,1–7
Text: Sk 17,16–34
Apoštol Pavel teď mluví v Aténách k lidem, kteří se chtějí od něho něco dozvědět, přijít na kloub tomu, co je jeho učení. Na Areopág, kde se odedávna konaly soudy jej přivedli učenci, filozofové. Autor Skutků se zmiňuje, že to byli přívrženci stoicismu a epikurejství, dvou myšlenkových směrů, které nabízely návod, jak správně žít. Tito lidé byli zřejmě zbožní. Věděli, že v lidském životě platí normy, které se nemohou beztrestně porušovat. Zvláště stoikové se snažili o opravdovou mravnost ve velkých i malých věcech. Měli opravdu promyšlené zásady, podle nichž se mohl řídit každý, komu šlo o vnitřní ušlechtilost a mravní růst. Co těm posluchačůmmůže apoštol říci nového a lepšího? Co může dnes říci církev do života dnešního světa, který zdaleka není tak nenáboženský, jak se zdá, i když u nás sčítání lidu ukazuje velký pokles těch, kdo se k církvi hlásí. Přitom však velká světová náboženství mají stamiliony těch, kteří vyznávají – a někdy hodně bojovně – svou víru. A leckdo si ani neuvědomuje, že v nejrůznějších médiích se nenápadně objevují snahy o jakési univerzální, světové duchovní myšlení „Nového věku“. Vlastně i my stojíme na Areopágu a musíme se rozhodovat, co řekneme. Budeme stát proti všem či se se všemi tolerantně sblížíme? Ohodnotíme ty druhé jako pohany, s nimiž se stejně nedá mluvit, nebo se naopak dáme ovlivnit všemi důrazy východních náboženství, abychom získali nemalou část mládeže, jež k těmto směrům má blízko?
Apoštol Pavel nám může být právě zde vzorem. Rozhodně nepřistupuje ke svým posluchačům nepřátelsky a s povýšenou arogancí. Když staví oltáře neznámému bohu, snad aby si ho naklonili – oceňuje jejich horlivost: „Vidím, že jste v uctívání bohů velmi horliví.“ Nevytáhne první přikázání Desatera, neposmívá se, mluví laskavě, ale nepodbízivě. Atény vynikaly učeností, aténští filozofové byli obdivováni pro své vědění, apoštol však má odvahu říci hned na začátku: „Uctíváte někoho, koho ještě neznáte.“ Všechna náboženství mají své svatyně, do nichž chtějí přivábit boha. Chtějí mu tu vykázat prostor, posvátný a určený jen pro něj. Ale právě sem směřuje apoštolovo vážné ujištění: „Bůh nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli.“ Říci toto v Aténách, kde bylo chrámů víc než dost, byla odvaha. Ale tto pravdu nemůže Kristův apoštol zamlčet.
To druhé Pavlovo upozornění připomíná zbytečnost každého kultu, v němž se lidé chtějí Bohu zavděčit a zasloužit si jeho přízeň či mít u něj nějakou zásluhu: „On si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý.“ Živý Bůh, ještě Atéňanům neznámý, možná stejně neznámý mnoha našim spoluobčanům, je naprosto nezávislý. On od nás vůbec nic nepotřebuje. On – naopak – nám všechno dává: „život, dech i všechno ostatní.“ Žijeme, ať to víme, či nikoliv, z jeho nezměrné štědrosti a laskavosti.
A konečně Pavel zmiňuje třetí nebezpečí, jež si přirozená lidská náboženskost ani neuvědomí: „Nemůžeme si myslet, že se podobá něčemu, co bylo vyrobeno.“ Bůh se nepodobá tomu, co známe, co si vytváříme. To je vždycky modla, směšná Boží karikatura, ať už ji člověk zhotoví ze zlata či ze svých představ. Bůh je jiný a s tímhle nemá nic společného.
A přece teď zní v Areopágu věta, již bychom nečekali. Ti lidé jsou pohané, mají všechno zmatené a přece slyší: „Bůh není od nikoho z nás daleko.“ To je základní jistota, kterou má Ježíšův apoštol a kterou smíme mít i my ve vztahu ke všem lidem, hlubokým i povrchním, hledajícím či zcela nenáboženským. Bůh není od nás všech daleko, k nikomu z nás se neobrátil zády, od nikoho se nevzdálil. A co víc – apoštol se dokonce odváží citovat řeckého básníka Arata. že jsme Boží děti. Leckdo z uvážlivých křesťanů by mohl namítnout, že to snad Pavel přece jenom přehnal, protože toliko ve víře jeBůh můj Otec a já jeho dítě. Ale v téže víře apoštol ví, že i když některé děti ještě neznají Boha jako Otce, on je tím nevydědil, nezřekl se jich předem, ale čeká na ně. „Jsme-li Boží děti“ – pokračuje Pavel, „nemůžeme si Boha udělat podle svého.“ To prostě nejde, protože nás všechny učinil Bůh podle svého. „On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo.“ A žádný z nás mu nemůžeme utéct a bláhově se od něj emancipovat; pořád jsme na něm závislí. „Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme.“ Každý náš pohyb a celá naše existence je svázána s ním.
Ale navzdory této těsné blízkosti Boží Pavel zdůrazňuje, že člověk sám Boha nezná a stále se od něho vzdaluje. A tady začíná základní Boží požadavek na člověka: „Bůh zvěstuje všem, ať jsou kdokoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu.“
Že s člověkem není všechno v pořádku a musí se změnit, nebylo pro Atéňany nic nového. Ani myšlenka soudu, kdy bude lidský život spravedlivě hodnocen; to znali i staří Egypťané. To nové, nečekané a nepřijatelné bylo Pavlovo zvěstování: „Bůh bude soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“ Tady začal smích a zdvořilé vytáčky, že o tom budou slyšet někdy jindy. Právě to nejdůležitější, zvěst o vzkříšeném Ježíši se má odsunout, Bible říká: „Dnes, uslyšíte-li hlas jeho, nezatvrzujte svá srdce“, Atéňané říkají „jindy“. A to už nenastalo, protože Pavel odešel.
Bůh zůstává blízko každému z nás, ale nikomu nesmíme zamlčet právě to, co budí výsměch či nechuť: že Ježíš zemřel a byl vzkříšen. Ani ve veliké lásce nelze vynechat právě to, že on bude soudit a na něm všechno záleží – Boží blízkost i to, že jsme Boží děti. Je třeba mít pro každého člověka tuto naději, ale je třeba každému se vší vážností opakovat Pavlova slova: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, spasen budeš“.
Amen.