Sk 2,14–41

Písně: 96, Lano, 675, 681, 684 (697, 392, 673), 510, 539, 378

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Introit: Ž 96,1–9a
Čtení: Sk 2,1–16
Text: Sk 2,14–41
Poslání: 1Te 5,19–22

Křestní kázání
Míšo, Aničko, Danieli,
Tadeáši, Aničko, Davide a Bětko,
potažmo pak všichni ostatní bratři a sestry,

z té svatodušní události vytáhnu její samotný závěr. Začátek Petrova kázání, kterému se ještě budeme věnovat. Ta zápletka s opilostí nám v tuto chvíli bohatě stačí. Připadá mi, že se v ní skrývá velmi důležité varování pro náš vztah k okolí. Pro situaci, kdy se budeme chovat podle nejlepšího vědomí a svědomí jako křesťané, kdy k tomu budeme dokonce posílení, vybaveni přímým působením Ducha svatého, ale stejně to někde zaskřípe.

Situaci si celkem snadno dokážeme představit tak, jak jsme příběh slyšeli. Hukot z nebe přilákal spoustu zvědavců a ti teď sledují, jak těch pár desítek lidí jak o překot hovoří ve všemožných jazycích cosi o Bohu a jeho díle. Učedníci prožili doposud nejzřetelnější vstup Boží moci do svých životů. Objektivně si je Bůh použil k zázraku. A stejně to nefunguje automaticky jako argument, kterým by přesvědčili všechny ty, kteří se shromáždili okolo domu.

Jsou letnice, v Izraeli dozrává víno, burčák mají na každém rohu. Jistě by nebyl takový problém, aby se apoštolové už v devět hodin dopoledne namazali. To je první „racionální pokus“ o vysvětlení toho, co se děje. Alkohol uvolňuje přirozené zábrany a tihle chlápci se teď předhánějí, kdo umí odříkat nějaký ten žalm či co ve více řečech!

Tohle je úvaha některých lidí. „Posměváčků“. Asi to tak bylo vždy, ale přesto mi připadá, že právě výskyt „posměváčků“ je něco, co popisuje dnešní dobu lépe, než co jiného v Bibli. Jestli je něco typické pro naši zem a pro lidi, se kterými se budete setkávat, když se dostanete mezi kritiky církve, tak posměšky budou to nejčastější. Nic nebrat vážně. Všemu se prostě jen tak zachechtat. Jak se říká „shodit to ze stolu“. Jen vzácně se setkáte s vážně míněnými argumenty, s touhou po diskusi.

V tuhle chvíli je potřeba pochválit apoštola Petra, protože se nenaštval, nebouchl, nekřičel, nenadával, ale snažil se vysvětlit, o co v té situaci jde. Že tu jedná Bůh, že se naplňuje dávné Jóelovo proroctví. Petr se nenechal těmi posměváčky vyprovokovat, ale ani strhnout k tomu, aby přistoupil na jejich téma diskuse. Možnost opilosti odmítne prvním, co ho napadne (a ten argument, že je moc brzy ráno, je fakt hodně slabý!), ale ti, kdo ho řekli, jsou posměváčci. Jim nejde o diskusi, ale o posměšky. Proto nemá smysl diskutovat s nimi o alkoholu, ale v klidu vysvětlovat, co je opravdu důležité.

Nemáme jak zjistit, jestli některý z těch posměváčků nakonec byl mezi těmi třemi tisíci, kteří byli po Petrově kázání pokřtěni. Osobně si myslím, že žádný. Přesvědčit posměváčka je nadlidský úkol. Ale to, že se Petr nenechal vyprovokovat a dobře využil daru, který právě dostal, to svůj dobrý výsledek mělo. Tohle znám. Mnoho rozhovorů dopadlo tak, že jsem sice nepřesvědčil toho, s kým jsem diskutoval, ale lidé okolo naslouchali a díky našemu rozhovoru se dostali někam dál.

Poučení z falešného obvinění z opilství tedy zní: To, že se necháte vést Bohem ještě neznamená, že to všechny okolo Vás přesvědčí. Ale když vydržíte, k dobrému to nakonec bude. Když necháte skrze sebe působit Boha, dost často to dopadne jinak, než jste čekali, dost možná jinak, než jste si přáli, ale určitě to dopadne dobře.

Amen.

Pravidelné kázání
Milí bratři a sestry,

my se můžeme nyní trochu podrobněji podívat na samotné Petrovo kázání. To podstatné nebylo vyvracet problém s alkoholem, ale vysvětlit, co se to vlastně ve skutečnosti děje. A to první co bylo potřeba vysvětlit, bylo, že se naplňuje jakési proroctví. Je dobře možné, že ho Petrovi posluchači dost možná znali.

Myslím, že tohle lidi zaujalo. Jsou to židé. Lid knihy. Navíc Letnice jsou svátkem seslání Tóry. Přítomnost všech těch lidí je v samém základu způsobena tím, že přijeli do Jeruzaléma slavit okamžik, kdy lidé dostali do rukou Boží Zákon. Rabíni to chápali tak, že Hospodin už nebude do výkladu Písma vstupovat. Jednou ho dal lidem – ta ať už se s ním lidé poperou. Nějaké doptávání se Hospodina, čekání na prorocký hlas – to bylo v rabínských diskusích o významu Písma zakázáno.

Od návratu z babylónského zajetí je tento přístup k Písmu stále samozřejmější. Zvláště u židů z diaspory. To jsou židé, kteří se do Jeruzaléma dostanou jednou do roka a možná ani to ne, protože jsou to Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie a taky z Egypta, Libye, Říma… Pro ně je chrámová bohoslužba jen třešnička na dortu, ale to, co je základní součástí jejich bohoslužby, je studium Písma. Co znamená který verš? Co tím chce Hospodin říct?! Tihle diasporní židé – to by nám evangelíkům bylo velmi blízké!

Když jim Petr začal vykládat Písmo, citovat proroka Jóele, žalmy – v tu chvíli zpozorněli a to hned ze dvou důvodů. Jistě proto, že je to bavilo. Tohle byl samý základ jejich zbožnosti. Je tam ale ještě jeden důvod, který by nám mohl připomenout Ježíšovo kázání v Kafarnaum. Ježíš přečetl kousek Izajáše a pak řekl: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ (Lk 4,21) To, co znáte z Bible, co jste možná desetkrát četl, to se teď naplňuje. Toho jste teď svědky. A i kdybyste to nikdy nečetli, tak to pořád je zajímavé, když Vám někdo cituje stovky let staré prorocké texty a ukazuje, jak se naplňují.

Zkusme si to představit, jak by tento argument zaujal nás. Vezmu něco konkrétního V souvislosti s odstoupením papeže Benedikta se třeba objevily zmínky o proroctví svatého Malachiáše. Nevím, nakolik Vás tato informace dohnala, ale údajně ho jakýsi mnich Malachijáš napsal někdy ve 12. století. To není tak podstatné. Důležitější je, že poprvé vyšlo tiskem v roce 1595, čili rozhodně žádný moderní podvrh. Malachijášovo proroctví jmenuje 112 papežů. Nijak symbolické číslo, o to větší budí důvěru. Každému papeži autor věnoval dvě tři slova, kterými nějak charakterizoval jeho osobnost.

A teď si vezměte, že Benedikt XVI. byl 111. papež toho seznamu. Ten poslední, 112., je označen jak Petr Římský a s ním je spojena představa pronásledování církve, konce Říma a příchodu posledního soudu. S velkým rozechvěním byl očekáván výsledek volby konkláve, ze kterého vzešel jeho nástupce a jméno, které přijme. Petr II.? Pár vzdoropapežů si už vzalo toto jméno. Tento papež ne, přijal jméno František, toho jména na papežském stolci první. Ale k Malachiášovu proroctví se pak vážou třeba také úvahy o tom, že papež nepřestává být papežem tím, že odstoupí a tak František není pravý papež a že katolíci mají dál poslouchat ex-papeže Benedikta, než bude po jeho smrti zvolen ten skutečně platný, stodvanáctý papež podle počítání mnicha Malachiáše.

Zaujalo Vás to? Představte si ty posluchače v Jeruzalémě, když jim Petr vysvětluje, že oni jsou svědky naplňování nejméně pět set let starého proroctví. Teď, tady, před jejich očima se naplňuje. Ten hukot, který slyšeli a přivedl je sem, zatmění Slunce, které bylo o Velikonocích, červený Měsíc a kdo ví co ještě – vždyť to vidí! To nikoho nenechá chladným. To, co se děje, to se Petrových posluchačů bytostně týká. Ať chtějí, nebo nechtějí, tak v tuhle chvíli jde o ně. Aby jim to náhodou neuniklo, tak Petr své posluchače dost provokativně označí za spoluviníky Ježíšovy smrti! To, co se děje, do toho jsou zataženi, byť zatím velmi pasivně. Jsou svědky naplňování Jóelova proroctví, aktivní úkony při Ježíšově smrti zařídili bezbožní pohané. Ale týká se jich to!

Petrovi posluchači přijmou tyto informace, že to, co se děje, se jich bytostně týká a ptají se, co tedy s tím? Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratří?“ A Petr zdůrazní, že se mohou z této pasivní pozice dostat do pozice aktivní. Mohou být nejen pouhými pozorovateli toho, co se děje, ale jsou pozváni stát se aktéry. Zaslíbení odpuštění hříchů i daru Ducha svatého těm, kdo uvěří a nechají se pokřtít … platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.

To podstatné se právě teď odehrává. My, kteří teď žijeme, tak se k tomu musíme nějak postavit. Nás se to týká. To je poselství Petrova letničního kázní a je to poselství stále platné. Ježíš byl ukřižován kvůli nám. To, čí to byly konkrétně ruce, které ho přibíjely, to je úplně jedno. Byly to naše hříchy, které ho na kříž přivedly.

Velikonoce ale neskončily Velkým Pátkem. Ježíš byl vzkříšen. Na Ježíši Nazaretském se naplnila slova Písma, že svatý Boží se nerozpadne v prach. Ježíš Nazaretský je v nebi a těm, kteří ho přijímají jako Mesiáše, tak dává Ducha svatého. Petrovi posluchači to vidí na vlastní oči. Je tedy na nich, aby i oni přijali jako fakt, že Ježíš je Mesiáš. Je na nich, aby se sami aktivně zapojili do toho, co vidí.

Na tři tisíce lidí to v ten den vzalo vážně.

Co se to tedy dělo?! Boží Duch působil. Petr všem přítomným vysvětlil, že je to Boží dílo. Jasně – dalo by se to (od)vysvětlit a shodit ze stolu tím, že se někdo opil a teď předvádí své jazykové schopnosti. Petrova argumentace jde ale velmi jednoznačně od učené diskuse k osobnímu rozměru: Tak si to zkuste! To co vidíte, se tak jako tak stejně týká i Vás. Stejně neutečete tomu se s touto situací nějak vyrovnat.

Takhle to vyřešil Petr. Jak jsme na tom dnes my? Jak můžeme tento model převzít? Co je stejné a co je jiné?

Jistě – my dnes především stojíme před úplně jiným publikem. Nemůžeme počítat nejen se znalostí Bible, ale především nelze počítat s vírou v Boha. Naší situaci rozhodně neulehčí ani dva tisíce let křesťanství, které jsou za námi. V lidech se setkáme s nepřeberným množstvím všemožných předsudků, pověr, blábolů a hámotů, které považují za historii. Posměváčků, kteří za vším uvidí jen opilost či jiný švindl je spíš víc, než míň.

Stále jsou ale lidé zvědaví, když se něco děje. To už je jedno co. Proto má takový úspěch bulvár – nenutí přemýšlet, stačí jen přihlížet. Jak se někde objeví nějaký ten hukot či plameny, reportéři Blesku, Aha, Šípu, Superu i Novinek.cz nebudou daleko a jejich vycvičení čtenáři záhy dorazí také.

Jak je to s námi? Stejně, jako v případě apoštolů, tak i my musíme splnit základní podmínku. Tedy my – působit musí Duch svatý. Nemá smysl po Petrově vzoru vysvětlovat, že je cokoliv Boží dílo, když to bude člověčina. Ne, že by to vůbec nezafungovalo, ale takovéhle věci se rozpadají a zůstává za nimi dost zmatků a duchovních zranění. Za dar „rozlišování duchů“ musíme znovu a znovu prosit. Abychom dokázali odlišit, co je Boží dílo v tomto světě a kde je to třeba i dobrá, ale pořád jen lidská snaha. To vůbec není jednoduché odlišit, protože se to mnohdy proplétá, tak, jak už si nás Pán Bůh používá a používá si i těch našich lidských schopností.

Druhá věc, která je stejná od časů Petrových až po ty naše, je pak ono pozvání. „Tak si to zkuste!“ Křest tehdy neznamenal tolik, jako dnes! Židy, kteří byli o Letnicích pokřtěni, ho s největší pravděpodobností vnímali jako obdobu rituálního obmývání, které sami dělali několikrát do měsíce. Pozvat někoho do kostela, na sborovou dovolenou, na tábor, na výlet s turisty – to všechno se velmi blíží tomu, k čemu zval apoštol Petr, když zval k křtu.

Jen při tom zvaní nezapomeňme na Krista. Toho Petr rozhodně neopomněl zdůraznit. To se zvlášť v evangelické církvi stává, že dokážeme lidi pozvat na sborovou dovolenou, na tábor, na výlet s turisty ba i do toho kostela – jen ten Pán Ježíš z toho nějak vypadne. Jestliže věříme, že na sborové dovolené, na táboře, na výletě s turisty či v kostele Bůh působí, patří se to také říct.

Jestli nám o pozvání lidí ke Kristu nejde, tak proč je na ty akce zvát? Jestli nám o pozvání lidí ke Kristu jde, tak to stejně vypluje na povrch a my budeme vypadat jako pokrytci, kteří nebyli ochotni přiznat, o co jim vlastně šlo. A co nám má jít? Nemělo by nám jít o nic menšího, než o to, o co šlo apoštolu Petrovi, který ještě mnoha jinými slovy své posluchače zapřísahal a napomínal: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“

Amen.