Sk 2,22–24a.36–39

Písně: 118, 662, 333, 666, (341, 244, 665) 510, 663, 346

Introit: Ž 118,22–24
Čtení: Iz 53
Text: Sk 2,22–24a.36–39
Poslání: Fp 2,12c–13

Milí bratři a sestry,

velikonoční příběh v sobě nese jedno velké pokušení, totiž že se stane vyprávěním. Tím, jak si ho znovu a znovu opakujeme, jak dobře známe příběhy z evangelií, snadno by se mohlo stát, že to na tom odvyprávění příběhu také skončí. Že si o Velikonocích budeme vyprávět o tom, jak Ježíš zemřel a vstal z mrtvých. To by ale bylo zoufale málo.

Když jsme se na Velký Pátek poučovali z židovské tradice, udělejme to ještě jednou. Velikonoce jsou židovský svátek vyjití z Egypta, který se v židovských rodinách slaví hodem Beránka. Celá rodina se sejde okolo stolu, jedí podle starodávných řádů a ve stanovenou chvíli se nejmladší syn zeptá: „Tatínku, proč vlastně slavíme tento hod?“ A tatínek odpoví cosi v tom smyslu, že v tuto noc nás Hospodin rukou vztaženou vyvádí z domu otroctví za svobodou. Stará hebrejština neměla časy a tak to všechno zní v posledku jako v čase přítomném. Teď, jak tady jíme toho Beránka, tak jsme součástí Božího lidu, který pomazal veřeje krví beránka a tak naše domovy minul anděl smrti pobíjející egyptské prvorozené. Byl nám darován život, tak tento dar přijměme a pojďme k hoře Choréb pro Desatero a pak přímou cestou do země zaslíbené.

Židovské Velikonoce, které mají velice blízko ke křesťanským. I při těch umírá Beránek místo nás lidí. Jde při nich o vysvobození z otroctví, otroctví hříchu. Boží dar svobody očekává lidskou reakci, tedy hledání Boží vůle a její následování. Zároveň chce být Bůh svému lidu stále nablízku a v tomto hledání i následování Boží vůle bude Bůh lidem neustále pomáhat.

A ještě v jedné věci mají židovské Velikonoce a křesťanské Velikonoce blízko. To přítomné dění, když se Velikonoce slaví. O tom bude dnes řeč. O tom, že velikonoční příběh je víc, než jen událost kdysi a kdesi, o které si my dnes vyprávíme, kterou si připomínáme. Teď, v tento okamžik, nás Hospodin rukou vztaženou vede z otroctví do svobody. A je na nás, abychom se zvedli a šli.

Skylla a Charybda velikonočního příběhu. Na straně jedné se může Ježíšův příběh stát dávnou historickou událostí, která se prostě stala. A tím to také skončí. Nanejvýš je to nevyřešený historický otazník, kam se podělo Ježíšovo tělo. Na straně druhé se může stát Velikonoční příběh nadčasovým mýtem o Bohu, který na sebe vzal lidskou podobu, zemřel, vstal z mrtvých a vrátil se do nebeské blaženosti. Jedno i druhé může zaujmout ledaskoho – ale ani jedno není to zvěst Písma. Tedy samo sobě. Dohromady – to už je výrazně lepší

Ještě jednou – o tom bude dnešní kázání. O události, která se stala a zároveň zůstala mýtem. Pod slovem mýtus si často představujeme pohádku, báchorku, výmysl – ale to není význam toho slova. Mýtus je příběh, který se děje teď a který nás vtahuje do děje. Nechává nás cosi spolu-prožít. Mluví k nám a o nás. Má v sobě poselství, které má nadčasovou platnost a zároveň se posluchače oslovuje a vede.

Spisovatel Tolkien to v rozhovoru s C. S. Lewisem vyjádřil myšlenkou, že v příběhu Ježíšovy smrti a vzkříšení jde o jediný mýtus, který má božského autora a který se udál v historické skutečnosti. Na tohle pak Lewis navázal kritikou právě té „Charybdy“, tedy představy, že zvěst o vzkříšení je prostě jen další mýtus o sestupu boha do podsvětí a že je potřeba biblický příběh nějak demytologizovat. Je to právě naopak. Všechny ty mýty o zmrtvýchvstalých bozích – to je jen matné tušení toho, co Bůh ve skutečnosti doopravdy udělá.

Je to zajímavá myšlenka a líbí se mi. Pohanské národy měly v mnohém jakési matné tušení pravdy a tak se napříč kulturami objevují i příběhy o bozích, kteří umírají, sestupují do podsvětí a tak či onak se zase vracejí. Sumerové, Egypťané, Řekové, ale i Germáni, Slovani, Číňani, australští Aboriginci – ti všichni mají nějaký takový příběh. Mýtus z šerého dávnověku, nadčasový mýtus, ve kterém vystupuje Tammúz, Osiris, Adonis, Baldur, Jarilo, obr Pchan Kuo… božské postavy, které byly tak či onak zahubeny, ale znovu se vracejí do říše živých.

Ježíšův příběh je na první pohled podobný a často se setkáte s tvrzením, že křesťané jen opisovali ty dávné egyptské či sumerské vzory. Proti tomu ale zní jasná a jednoznačná námitka, že Pán Ježíš doopravdy z mrtvých vstal. Ještě jednou zmíněný Tolkien: evangelium je zároveň mýtus a zároveň historická skutečnost. Bůh si vybral tento způsob jednání, aby přinesl spásu. Ty starodávné mýty mnohem starší, než křesťanství – to není oprávněná námitka proti evangeliu. Jsou jen matnou předtuchou. Jsou tápavým tušením pravdy, ke kterému se pohanští mudrci dopracovali.

Máme tu příběh Ježíše, kterého přibili na kříž a zabili, ale Bůh ho vzkřísil, jak kázal Petr. Historickou událost, která má ovšem dalekosáhlý dosah. Jako správný mýtus má univerzální platnost a trvalý význam. Je to příběh, který se nejen udál jednou kdysi, ale něco, čeho se my sami máme stát součástí. Ptejme se tedy, jaký má smysl pro nás a dnes?! Jaká je tedy naše role v tomto příběhu. Jaký je pro nás tady a teď smysl Velkého Pátku a jaký má dnes pro nás smysl Neděle Vzkříšení. Protože o tom bylo i to Petrovo kázání o Svatodušních svátcích. Historická skutečnost je věc jedna. Ježíš Nazaretský zemřel v pátek večer na kříži a v neděli ráno vstal z mrtvých. Proč se to ale stalo, co to má společného s námi – to je věc druhá. Tu první je třeba vzít vážně a nad tou je třeba se zamyslet.

Z těch Petrových slov čiší obvinění. Vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili! Petr tu káže zástupům lidí, podle Lukášova svědectví byli v té době v Jeruzalémě zbožní židé ze všech národů na světě. Byly svátky, na které se opravdu sjížděli židé zeširoka zdaleka a tak není nic moc zvláštního, že se v tu chvíli sešli židé ze sedmnácti národů. V takovém případě je ale to Petrovo obvinění velice zvláštní: Vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili! Jistě tam bylo mnoho takových, kteří by zcela oprávněně řekli, že se soudním procesem s Ježíšem nemají nic společného. Jsou to náboženští turisté zdaleka, kteří jako každý rok přijeli na svátky do Jeruzaléma a poměrně záhy se zase vypraví domů. S Ježíšem se setkali velmi letmo, někteří dost možná vůbec ne. Do čeho je to ten Petr chce navléct?!

Do ničeho je nenavléká! Jen se jim snaží vysvětlit, že Ježíšova smrt byla víc, než jen historická událost, která se stala, a tím to také všechno skončilo. Už to víme – to je vlastnost mýtu. Je to náš příběh. Je to příběh, ve kterém my hrajeme nějakou nezanedbatelnou roli. To je náš problém, že Ježíš musel zemřít. Nešel na kříž kvůli sobě, ale kvůli našim hříchům. Ježíšova smrt je příběhem trpícího služebníka, jak o něm prorokoval Izajáš (53): muž plný bolesti … tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal … byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Stovky let před Kristem tohle Izajáš poznal, že tohle bude obsah toho, co my nazýváme „velkopáteční události“.

Vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili… Tahle slova platí dodnes. Byli jsme to my, kdo způsobil Ježíšovu smrt. Tohle je potřeba vzít vážně. Je potřeba si uvědomit, že i my máme podíl na bídě tohoto světa a že té bídy je tolik, že už není v lidských silách to nějak vyřešit. Jsme součástí velkopátečního příběhu.

Chvála Bohu – jsme součástí i příběhu Velikonoční neděle. I ta je právě tak historickou událostí a zároveň mýtem. Je to historie. Ježíš opravdu vstal z mrtvých. Tuny papíru byly potištěny nejfantaskmagoroidnějšími teoriemi, aby vysvětili tajemství prázdného hrobu jinak, ale my se tím nemusíme trápit. Zvěst Písma je jasná a jednoduchá – Ježíš vstal z mrtvých. Vezměme to prostě jako fakt, více přemýšlení si to jako historická událost nezaslouží.

Zároveň je tu ale i ta mýtická složka. Fakt příběhu, který stále běží a jehož jsme součástí. Toho ukřižovaného muže plného bolestí, který byl tak nevzhledný, že po něm nikdo netoužil, toho Ježíše, který byl ukřižován za naše viny – toho Bůh učinil Pánem a Mesiášem. A opět se ptejme, kde je naše role?! Co je naše pozice v tomto příběhu? Nu – Ježíš je naším Pánem a naším Mesiášem! Jeho vzkříšení je Božím svědectvím, že oběť za hřích byla přijata, hříchy byly odpuštěny a smrt (která měla být trestem za hřích) byla poražena. Tedy naše hříchy byly odpuštěny a před námi se otevírá věčný život.

Boží plán na spasení lidí dokonale klapl. O Ježíši Bůh předem rozhodl, aby byl vydán a tím Ježíše Bůh učinil Pánem a Mesiášem. Takový tedy byl Boží plán, jak očistit lidi od hříchu a darovat jim věčný život. A my smíme být součástí tohoto plánu. To za naše hříchy byl Ježíš vydán, nám byly odpuštěny, naším Pánem a Mesiášem se stal. Tohle je zvěst Petrova kázání z Jeruzaléma před dvěma tisíci let a my tu zvěst přijměme i teď a tady, pro nás a pro dnešek!

Co to znamená v praxi?! To byla první otázka Petrových posluchačů! Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratří?“ Je tedy jen logické, že se tak ptáme i my. Nu, řekl bych, že tak, jako pro nás platila slova Petrova kázání, stejně, jako platila jeho posluchačům, tak pro nás platí i jeho odpověď těmto lidem, když se ptali, jaké důsledky má jejich zapojení do Božího plánu na spasení světa: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“

Obrácení, křest, přijetí Ducha. Jistě, že pro dávno pokřtěný kostelový lid je potřeba to vyložit nějak obecněji, než pro nepokřtěné zástupy židů okolo apoštola Petra, ale princip zůstane stejný. Obrácení, křest, přijetí Ducha – tři kroky, které jsou teď na nás, když chceme zůstat součástí velikonočního mýtu, jenž je zároveň historickou skutečností, tak jako je i naše životní rozhodnutí je historickou skutečností. Obrácení, křest, přijetí Ducha, jako naše odpověď. Okamžik obdobný tomu, když se Izraelci zvedli a šli z Egypta.

Obrácení – pokání z dosavadního způsobu života a změna k lepšímu. Jak říká první teze z těch slavných 95 wittenberských tezí Martina Luthera: „Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: ‚Čiňte pokání‘ (Mt 4,17), chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním.“ Každý okamžik našeho života má být obrácením. Má být zhodnocením toho, co si myslím, co říkám i co dělám, opuštěním toho špatného a konáním dobrého.

Přijetí křtu – tedy rozpoznání, že správný směr pro život je následovat Krista. Pro pokřtěného to znamená opakovat si to, co znělo jako vyznání při křtu: věřit v Kristovo vykupitelské dílo, mít naději života věčného a dosvědčovat svůj křest zápasem se silami starého věku.

Přijetí daru Ducha svatého – tedy přijetí síly od Boha, protože ze svých sil následovat Krista nedokážeme. Bůh nám tuto sílu dá. Jako pomáhal lidu na cestě pouští do země zaslíbení, tak pomůže i nám. Je to přece stále od začátku až do konce Boží plán spasení a my jsme zváni, abychom se do něj zapojili. I pro nás platí nabídka, aby se ten dva tisíce let starý příběh o Ježíšově smrti a vzkříšení protnul s naším životním příběhem.

Obrácení, křest, přijetí Ducha. Cesta za Kristem cesta do nebe, cesta do života věčného. Ta cesta je otevřená. Jak to řekl Petr: „To zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh!“

Amen.