Sk 5,17–23

Písně: 31, 308, 632, 672, 660

Introit: Ž 31,2.12a.14–16.a
Čtení: Mt 16,13–23
Text: Sk 5,17–23
Poslání: 1 Pt 1,6–9

Milí přátelé,

začíná léto, včera byl astronomicky nejdelší den, blíží se prázdniny a doba dovolených. A blíží se také začátek července, výročí smrti Jana Husa. Letos to bude 599 let od roku 1415, kdy byl v Kostnici upálen. Příští rok nás tedy čeká šestisté výročí a s ním jistě mnohé publikace, články, oslavná slova. Poslední tak velké výročí bylo v roce 1915, v době světové války, která byla nazvána velká, protože její současníci netušili, že brzy přijde válka ještě větší a ničivější. Rakouská vláda tehdy oficiální uctění Husovy památky zakázala. Obávala se, že s Husovým jménem bude spojován odpor proti rakušáctví, monarchii a s nimi spojenému katolicismu. Dnes nic takového nehrozí. Už v polovině šedesátých let, na II. vatikánském koncilu, pronesl kardinál Josef Beran, jedna z velkých a statečných osobností českého katolicismu, projev O svobodě svědomí, kde mimo jiné řekl:

„Od chvíle, kdy byla v mé vlasti radikálně omezena svoboda svědomí, byl jsem svědkem těžkých pokušení, která tento stav pro mnohé přinášel. U celého svého stádce, dokonce i mezi kněžími, jsem pozoroval nejen vážné ohrožení víry, ale také velmi těžká pokušení ke lži, k přetvářce a jiným mravním neřestem (…). Tak se mi zdá, že i v mé vlasti katolická církev dnes bolestně odpykává poklesky a hříchy, které byly v minulosti jejím jménem spáchány proti svobodě svědomí, jako bylo v 15. století upálení kněze Jana Husa nebo v 17. století vnější donucení velké části českého národa, aby zase přijala katolickou víru…“

Později, na konci devadesátých let, byla na základě výzvy papeže Jana Pavla II. ustavena komise v čele s kardinálem Vlkem pro studium osobnosti Jana Husa. Na lateránském koncilu 1999 svatý otec nejen vyjádřil hlubokou lítost nad Husovou smrtí, ale přiznal mu i přední místo mezi reformátory církve. Přesto podle biskupa Františka Radkovského, delegáta České biskupské konference pro ekumenismus, „celá práce této první komise (zřízené Janem Pavlem II) upadla na veřejnosti v zapomnění a osobnost Husova dál dělí náš národ“. Byla tedy zřízena nová komise, v níž zasedají teologové, historici, osobnosti akademického i církevního života. Ta má u příležitosti výročí 2015 nově zhodnotit a pojmenovat Husův odkaz.

Zkusme se tedy, raději ještě dříve než nám komise sdělí svůj definitivní soud o Husovi, zamyslit nad tím, co se v Kostnici na přelomu let 1414 a 1415 odehrálo. Pokusím se přitom opřít se o uvedená místa z evangelií. Jan Hus při své obhajobě totiž v různých obměnách opakoval to, co jsme slyšeli v páté kapitole Skutků: „Boha je třeba poslouchat, ne lidí.“ Hus sdílel křesťanskou představu, že spása člověka spočívá v církvi jako výtvoru Boží vůle. Nebyl nějaký moderní renesanční individualista, který bojuje proti církevnímu tmářství. Pro Husa byla církev jakýmsi mystickým tělem, společenstvím svatých, těch, kdo žili v minulosti, žijí v přítomnosti a budou žít v budoucnosti a jsou předurčeni ke spáse. Hlavou této církve není nikdo jiný než Ježíš Kristus. Hus tedy argumentoval v podobném duchu jako Petr a apoštolové, kteří se dovolávali Ježíše Krista jako vůdce a spasitele a kteří veleradě vmetli do tváře, že tohoto Spasitele pověsili na kříž a zabili. Také Hus neváhal obvinit papeže a kardinály, vůdce koncilu, z lidské nedostatečnosti a z lidských hříchů. Ke Kristu jako nejspravedlivějšímu a nejvyššímu soudci se odvolal už v Praze v říjnu 1412, když se postavil na odpor proti arcibiskupu Zbyňku Zajíci z Hazmburku, který nařídil pálení Wiclifových knih, a byl stižen jeho klatbou. Znovu se odvolal ke Kristu i na kostnickém koncilu. Na koncilu se ovšem nenašel žádný Gamaliel jako na jeruzalémské veleradě, nebo někdo s jeho autoritou a odvahou, kdo by varoval před Husovým odsouzením. Mezi otci koncilu převažovali znalci církevního práva, nikoli teologové. I oni byli, stejně jako Hus, přesvědčeni, že pravý křesťan nemůže být spasen mimo církev. Tuto církev ovšem nevnímali jako Hus, jako mystické společenství svatých, ale ztotožňovali ji se stávajícími církevními institucemi, v čele s papežem a kardinály. Odvolávali se přitom na šestnáctou kapitolu z Matouše, místo, které jsme četli při prvním čtení: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ Petr, který rozpoznal v Ježíši Mesiáše, Syna Boha živého, tak zaujal první místo mezi apoštoly. Petr získal „klíče od království“ a jeho následovníci, římští biskupové a později papežové, stanuli v čele církve. Toto posvěcení je něčím nedotknutelným, vyvyšuje je nad ostatní. Z tohoto pohledu se Husova argumentace a jeho odvolání se ke Kristovi jeví jako směšná pýcha a jako právně neplatné vyhýbání se trestu. Většina církevních otců na kostnickém koncilu vnímala Husův případ jenom jako dokončení už léta se vlekoucího procesu, který po odsouzení Wiclifových článků jako kacířských byl už jasný.

Musíme však připomenout hned následující pasáž v Matoušově evangeliu, kterou jsme také četli: „Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: ‚Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!‘ Ale on se obrátil a řekl Petrovi: ‚Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!‘“ (Mt 16,13–23)

I Petr je jenom člověk, i on zde i jinde (když třikrát zapře Ježíše Krista) mnohé nechápe a selhává. Podle Husa moc klíčů Kristus svěřil Petrovi v zastoupení všech vyvolených, mají ji tedy všichni, kdo věrně následují Krista. A stejně tak vnímal Hus církevní hierarchy. A mohl je vnímat jinak, v době svatokupectví, prodávání odpustků, v době dvou papežů, kteří se navzájem dávali do klatby, v době, kdy tolik církevních prelátů selhávalo nesrovnatelně víc než sám Petr? Svatost náleží jenom Bohu a Ježíši Kristu. Poslušnost k papeži, kardinálům a biskupům se může vztahovat jenom na přikázání, která se shodují se zákonem Božím a nebloudícím rozumem. „Je třeba více poslouchati Boha než lidí.“ To je pravda, o které byl Jan Hus hluboce přesvědčen a které se nehodlal vzdát. Tady jsme u kořenů první české reformace. Hus se nikdy nezmínil o působení Konrada Waldhausera, který zemřel ještě před jeho narozením. Ale převzal jeden jeho text do své Postily. Osobně nemohl zažít ani charismatického Jana Milíče z Kroměříže, který neváhal označit samého císaře Karla, když císař navštívil jeho kázání, za ztělesnění Antikrista. Milíč se snažil přesvědčit římského papeže o nutnosti reforem, byl vyšetřován pro podezření z kacířství v Římě i v Avignonu, kde také předčasně zemřel. Hus však poznal učeného Matěje z Janova. Matěj a jeho žáci kritizovali kult obrazů a soch svatých, uctívání ostatků, žebravé mnišské řády považovali za zbytečné, hlásali návrat k ideálům prvotní apoštolské církve, hlavní autoritou byla pro ně Bible. Stejně jako před ním Milíč a po něm Hus se Matěj dostal do vleklého sporu s církevní hierarchií. V roce 1389 byl donucen před synodou (kněžským shromážděním) odvolat své „bludné teze“, za trest nesměl kázat, ale svých názorů ani jejich šíření se nevzdal.

Hus se ocitl v jiné situaci. Pokud by odvolal, čekalo by ho doživotní uvěznění v některém německém nebo italském klášteře. Zůstal věrný svému přesvědčení a pravdě. I tomu, co sám napsal ve Výkladu Viery, Desatera a Páteře:

„Věrný křesťane! Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti; neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, jež jest odloučení věčné od milosti Boží.“

Amen.