Sk 7,46–56

Písně: 33, 642, 219, 189, 542, 579

Introit: Ž 33,1–5
Čtení: 1Kr 6,1–9
Text: Sk 7,46–56
Poslání: 1K 13,8–13

Milí bratři a sestry,

svátek prvomučedníka Štěpána je sice velmi daleko před námi, ale k tomuto textu ze Skutků apoštolských mne přivedla zmínka o Šalomounovu a chrámu, o kterém si teď povídají děti v nedělní škole. Ono toho jinak o Šalomounovi v Novém Zákoně moc není a o chrámu, který nechal vystavět, už vůbec nic. Dá se to pochopit, protože Herodova přestavba chrámu zastínila veškeré Šalomounovo úsilí.

Jak jsem se tak probíral Štěpánovým „kázáníčkem“, či jak tu jeho obhajobu nazvat, na první pohled mi připadlo, že se tak nějak „vykecává“, že hraje o čas. Opakuje tu biblické příběhy, které přeci všichni znají. Abrahám, Izák, Jákob, Josef, Mojžíš, Áron, Jozue, David, Šalomoun… Tyhle příběhy znají děti z nedělní školy, natož kněží a židovská velerada. Proč je Štěpán vypráví?! A pak mi došlo, že smysl je v odhalení doposud skrytých souvislostí. Odhalení jakéhosi společného jmenovatele dějin Božího lidu na straně jedné. Tím společným jmenovatelem je něco v tom smyslu: „Bůh je víc, než naše představy o něm!“ Tohoto společného jmenovatele pak Štěpán postavil do kontrastu s postojem svých žalobců a soudců, kteří jednu konkrétní představu Boha, Božího působení, Boží vůle považovali za jedinou možnou.

Obžaloba zněla: „Tenhle člověk znovu a znovu mluví proti tomuto svatému místu i proti Mojžíšovu zákonu.“ Chrám a Písmo – to jsou ty projevy Božího působení, projevy Boží přítomnosti. Nějakým způsobem dochází ke zpochybnění jejich autority. Nějakým způsobem je zpochybněno zjevení Boží přítomnosti (chrám) a Boží vůle (Tóra, Mojžíšův Zákon). A Štěpánovi jde o to ukázat, jak to tedy je s Boží přítomností v tomto světě a jak to tedy je s poznáním Boží vůle. Tou dlouhou řečí chce ukázat, že jeho současníci chrám i Tóru přeceňují. Jistě, že Hospodin slíbil, že bude v jeruzalémském chrámu přebývat, ale nelze ho do tohoto chrámu zavřít a nepustit ven. Jistě, že Boží vůle je zjevena v Tóře, ale držet v ruce Mojžíšův Zákon a znát Boží vůli – to jsou dvě rozdílné věci, které spolu mohou, ale zdaleka ne vždy také musí souviset.

Štěpán popisuje dějiny Božího lidu a jako společného jmenovatele všech jednotlivých období pak postaví tezi, že ani v jedné z těchto situací nebyla Boží přítomnost omezena na jeden způsob jednání či na nějaké konkrétní místo. Právě naopak! Bůh je akční, Bůh je v pohybu. Bůh se mění a pružně reaguje na změny. A právě tak vede k akci, pružnosti a k pohybu svůj lid.

Abrahamovi se Bůh zjevil a poslal na cestu. Bez chrámu, bez jakéhokoliv pevného místa, kde by se jedině smělo Bohu sloužit. Právě naopak – Abraham putuje z místa na místo a zakládá Hospodinu nové oltáře. I v případě Josefově není řeč o nějakém zastavení na místě. Na rozdíl od Abrahama tu ale nejde o vyjití ze země pohanů, ale naopak o sestoupení do Egypta a o mocné činy uprostřed pohanské země. Boží lid v těch Josefových příbězích cestuje do Egypta a z Egypta a to hned několikrát za sebou. Potom se s Hospodinem setkal Mojžíš a opět je jeho život naplněn pohybem a změnou. Při cestě Božího lidu pouští je Bůh spolu s lidem na pochodu. Ať již v oblaku ohnivém či oblakovém či ve „Stanu setkávání“ – stále je Bůh hned tu, hned tam. Pak navazuje období králů – David a Šalomoun. Až David nalezl místo a Šalomoun postavil chrám. Nás svými rozměry asi tak fascinovat nebude, protože byl stejně široký a asi o tři metry delší, než tato místnost našeho kostela. Na tu dobu byl ale obrovský a s velkým nádvořím a se všemi přístěnky a hlavně s třinácti metry na výšku působil jistě impozantním dojmem.

Ale mění se něco? 8. kapitola 1. Knihy královské popisuje, jak to vypadalo, když byl chrám hotov. Schrána smlouvy byla vnesena do svatyně a Boží oblak naplnil chrám, takže kněží ani nemohli konat kněžskou službu. A v tuto chvíli se Šalomoun modlil. Žehnal lidu a děkoval Bohu zato, že mohl dokončit dílo, které nesměl dokončit jeho otec David – totiž postavit chrám. Prosí o Boží ochranu do příštích let – když už je tu chrám, který byl po několika letech dostavěn. Ale modlitba proměňuje člověka samotného. Najednou to Šalomounovi dochází, že chrám a Truhla smlouvy s deskami Mojžíšova Zákona je jedna věc – ale Boží přítomnost se neomezuje na chrám a Boží vůle na Desatero. A Šalomoun najednou v té modlitbě říká: „…může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?“ Ano v tomto domě přebývá Hospodinovo jméno, protože tak to Hospodin zaslíbil. Proto se Šalomoun modlí za chrám a za každého kdo se v něm či obrácen k němu bude modlit. Bůh se ale neomezuje na působení v chrámu a v souvislosti s chrámem. Však také Šalomoun třikrát opakuje a prosí: „Vyslyš v nebesích, v sídle, kde přebýváš,“ když se někdo bude v tomto chrámě modlit, Izraelec, nebo cizinec, ale i když se bude modlit kdesi hrozně daleko, jen s vědomím, že tam kdesi v dálce je Hospodinův chrám, „vyslyš“ ho Hospodine „v nebesích, v sídle, kde přebýváš…“ Tímto směrem vede ve své obhajobě své posluchače Štěpán. Proto jim cituje Izajáše (66,1–2): „Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok: ‚Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět,‘ praví Hospodin ‚a je vůbec místo, kde bych mohl spočinout?‘“

Boha nelze v působení omezit na jedno místo a to dokonce ani v okamžiku, když stojí chrám. Ne, že by v chrámu Pán Bůh nepřebýval, ale nelze ho na chrám omezit. A právě tak je to s Boží vůlí zjevenou v Tóře, v Mojžíšových předpisech, v Písmu. Štěpán nezpochybňuje Božskou autoritu Písma – problém je v jejích příjemcích. Boží vůle se totiž neomezuje na Písmo, byť jej Boží lid přijal z rukou andělů. Proto Bůh posílal proroky, aby vysvětlovali význam Písma v té které době – jenže „vlastníci Písma“ se postavili proti prorokům. Je mnohem snazší držet si to, co je nedokonalé, ale jisté, než připustit, že by něco mohlo být jinak. Je snazší držet staré výklady Písma a zabít proroky, kteří se snaží přinést něco nového.

A tímhle vším si Štěpán připravuje cestu k tomu trumfovému esu, které chce vynést nakonec – totiž ke slovům o Kristu. V Kristu byl Zákon naplněn a chrám zbořen a znovu postaven. Tohle má Štěpán trvale na mysli, proto příběh skončí tím, že se mu tento Kristus zjeví. Štěpánovi skutečně jde víc o zvěstování Krista, než o obhajobu. Jde o Krista, který přišel, aby byl naplněn smysl chrámu a smysl Zákona. Zákon byl pěstounem, vychovatelem ke Kristu (jak píše apoštol Pavel Galatským 3,24). S chrámem to není jiné – ten vychovával Boží lid k prožívání Boží přítomnosti. Díky Mojžíšovu Zákonu lidé poznávali svoji hříšnost, v chrámu pak přijímali Boží odpuštění.

V Kristu se obojí spojuje a dochází dokonalého naplnění. Při setkání s Kristem lidé poznávali, kolik jim toho v životě chybí a zároveň to od Krista dostávali. Hříšníkům byly odpouštěny hříchy, smutní byli potěšováni, nemocní uzdravováni. Jenže novodobí vlastníci pravdy se postavili proti němu – opět ve jménu toho, co měli v rukou. Ve jménu toho malého jistého raději zabili spravedlivého Ježíše Nazaretského, protože jim nezapadl do jejich obrazu světa.

Tohle se snaží Štěpán svým soudcům ukázat. Samotné Kristovo zjevení, to je jakási Boží pečeť na závěr Štěpánova kázání. Kristus stojící jako korunní svědek při závěrečné řeči obhajoby. Ani si nestačí sednout a změní se v hostitele vítajícího Štěpána v otevřené bráně Božího království. O mučednictví jako takové tu ale nejde. Jde o samotného Krista, o kterém se měli Štěpánovi posluchači něco dozvědět. Štěpánovo učení ukazuje Ježíše jako naplnění smyslu existence chrámu a Zákona. Na místo mrtvého kamene a mrtvé litery tu je živý Kristus. Ti, kdo hledají Boha, tak se mohou a mají obrátit ke Kristu. Ti, co hledají Boží vůli, ji mají hledat u něj.

Tady najednou poznávám, jak snadno můžeme sklouznout do stejného postoje jako Štěpánovi soudci. I my dnes snadno zapomeneme na to, že Bůh je vždycky něco víc, než můžeme poznat v našem světě. Že se neomezuje na slova Písma, že se neomezuje na dary Ducha svatého, že se neomezuje na chléb a víno ve večeři Páně. Jistě, že nám dal místa, kde se máme scházet, dal nám nařízení, která máme plnit, dal nám i způsoby, jakými ho máme uctívat. A jsou to dobrá místa, správná nařízení a vhodné způsoby – jako byl chrám dobrý a Mojžíšův Zákon byl dobrý.

A teď pozor – zjevení Boží moci a Boží vůle se neomezuje na to, co dělal a nařizoval Ježíš Kristus před dvěma tisíci let.

My se musíme ptát, jak se projeví Boží přítomnost v našem životě. Ne, jak to bylo před dvěma tisíci let, kdy chodil po tomto světě Ježíš Nazaretský a kdy vznikl Nový Zákon. Ne, jak to chodí v tom kterém kostele, ten náš nevyjímaje. Ne proto, že by bylo něco špatně s Ježíšem, s Biblí či se zvyky v našem sboru. Jde o to, že Bůh je víc. Že není omezen na to, co můžeme poznat na Ježíši Kristu, co se můžeme dočíst v Bibli a jaké řády považujeme za dobré.

Naše poznání pravdy, poznání světa – to bude jednou překonáno. Naše duchovní dary se jednou ukážou jako cosi dočasného a nedokonalého. I člověk takové duchovní úrovně, jako apoštol Pavel, tak přiznává, že vidíme tento svět jako v zrcadle, jako v hádance (1Kor 13,8n), ale jestli má něco trvalou hodnotu, pak je to láska. Ne naše láska! Jestli má něco trvalou hodnotu, pak je to láska, kterou tento svět miluje Bůh a tuto lásku je potřeba nechat vstoupit do našich životů. Myslím, že tohle je ten Ježíšův trýček, díky kterému dokázal lidem kolem sebe zpřítomnit Boha a jeho vůli a který se od něj potřebujeme naučit. Naplno se vystavil Boží lásce, naplno ji přijal do svého života – a tento život tato láska vedla.

Mluvit o tom, jak se máme chovat, jak máme mít rádi druhé, jak spravovat sbor – je to důležité, ale to všechno je až druhý krok. Když zapomeneme na ten první, totiž nechat do svého života vstoupit Boha, tak jsme v pozici Štěpánových soudců – máme chrám a Tóru. Máme výsledky Boží lásky k nám. Úžasné výsledky, skvělé, vynikající – ale my se potřebujeme napojit na zdroj, jinak také zatuhneme v jednom konkrétním typu zbožnosti, který sám o sobě není špatný, v jednom modelu chování, který může také být podle Boží vůle – ale dříve nebo později už nebudeme lidem dávat Boží lásku, ale morálku a kázeň. A třeba také začneme pronásledovat ty, kteří narozdíl od nás Boží vůli hledají.

Od toho, co máme, se musíme obracet k tomu, od koho to máme, protože on i v dnešní době činí všechno nové.

Amen.