Svatodušní

Introit: J 1,14
1. čtení: Sk 2,1-18 a 32-33
2. čtení: J 16,7-14
3. čtení: Ef 2,4-8
Písně: 366; 675; 367; 308 v1-7; 510; 443

Moji milí,

pokud mluvíme o Duchu Svatém, mluvíme o tajemství. V Hospodinově díle je skrytost – teprve na konci časů uvidíme jeho slávu v plnosti. Ta skrytost je současně časem milosti, časem, kdy skrze Ježíše Krista můžeme vstupovat do jeho slávy. Duch Svatý nás do ní uvádí.

Cesty, kterými se tak děje, jsou nejrozličnější. Duch Svatý vane, kam chce. Přesto, a tím si můžeme být jisti, pokud jsme rozpoznali v Ježíši Kristu svého Spasitele, svého Pána, je to působení Ducha Svatého.

Přijmout Krista je vždy krok do neznáma, do prostoru, kde nevíme, co bude dál. Po prvním kroku může přijít strach, obava, abychom se neotevřeli něčemu falešnému. A možná nejen po kroku prvním, ale i druhém, či třetím. Proto je třeba o Duchu Svatém mluvit, abychom rozuměli, proč nám je poslán a jak s ním můžeme počítat. Jak se na něj můžeme spolehnout.

Zkušenost učedníků během Letnic je impozantní. Existují výklady, které se snaží ten incident nějak uhladit, odstranit tu pohoršlivost, že člověk je najednou vybaven nějakou intelektuální kapacitou, schopností, ke které se nedopracoval vlastním úsilím. Mám na mysli to, že učedníci mluví jazyky, které nestudovali. Možná ani sami nerozuměli tomu, co říkají. A musela to být docela pecka, když se přihlížející domnívali, že jsou opilí. – Petrovo odmítnutí tohoto výkladu je pozoruhodné. On totiž neříká, že by snad opilí být nemohli. Pouze upozorňuje, že takový výklad není možno použít, protože je příliš brzo ráno.

Nebudu se v dnešním kázání pokoušet nějak vysvětlovat, co se to o Letnicích přesně stalo. Na to jsou v církvích různé názory. A názory, jak jsem pevně přesvědčen, není to, o co při působení Ducha Svatého jde. Jestliže je psáno, že Duch Svatý nás uvádí do veškeré pravdy, tak je to především pravda o nás. Pravda o mně, o Tobě, o našem vztahu k Pánu. A může to být i pravda o mých blízkých a bližních, o těch, ke kterým jsem v nějakém vztahu. Protože o vztah k Hospodinu, a skrze něj i o vztah k bližním, v posledku jde.

V přečteném oddílu nás může zarazit, že míchají abstraktní pojmy – jako je třeba spravedlnost – s událostmi a vztahy. Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích v tom, že ve mne nevěří; spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a již mne nespatříte; soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen.

Tak jako v mnoha jiných výrocích evangelisty Jana se zde musíme vyrovnávat s určitou paradoxností. Paradox, zdánlivý protimluv, poukazuje na tajemství. Stejně tak jako ono mísení pojmů různých kategorií.

Jak totiž může svět, který v Ježíše nevěří, spatřit jako hřích, že v něj nevěří? Zdá se, že je to protimluv. Ale současně to vystihuje situaci člověka, který ze světa přichází ke Kristu. Stojí ještě ve světě a současně rozpoznává, že Ježíš je jeho naděje jak se vymanit z moci hříchu. Toto rozpoznání, čteme, je dílem Ducha Svatého. To on je řešením toho protimluvu. Přímluvce ukazuje cestu – a možná ještě lepší slovo je zjevuje. Tak jak to třeba stojí u Matouše. Když Petr Ježíši řekne „Ty jsi Mesiáš“, tak mu Ježíš odpoví „Blaze Tobě Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.“

Rozpoznání pravdy o nás, rozpoznání naší hříšnosti, to je předpokladem přijetí – a neříkám, že úplného pochopení – toho, že spravedlnost je v tom, že Ježíš zemřel a byl vzkříšen. Protože teprve pak můžeme přijmout – s radostí a nadějí – že skutečně jsme skrze Kristovu oběť před Boží tváří počteni za spravedlivé. Toto odmítnout, neuvěřit tomu, znamená v hříchu zůstávat.

Ona ta slova Hřích v tom, že ve mne nevěří; spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a již mne nespatříte; soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen nejsou izolované výpovědi, ale celek, kdy každá část dává smysl těm ostatním.

Ospravedlnění v Kristu, to je téma, které se církev počínaje apoštolem Pavlem snaží nějak osvětlit, racionalizovat. Třeba úvahou o dluhu, dlužním úpisu, za který Kristus zaplatil svou krví. Taková vysvětlení nám mohou být k velkému užitku. Ale aby rozpoznání ospravedlňující moci Ježíšovy oběti v nás opravdu žilo, aby nás skutečně osvobozovalo, tak k tomu je potřeba působení Ducha.

A teď soud. Jan říká, že se soudu nemusíme bát, protože vládce tohoto světa byl již odsouzen. – Jenomže slova o soudu vůbec nedávají smysl tomu, kdo s žádným soudem nepočítá. To je opět ta paradoxnost. O soudu se něco říká světu. A přitom nepočítat s Božím soudem to je, v celém dlouhém svědectví Písma, právě znak zakořenění v tom, čemu se v Novém Zákoně říká svět.

Slovo soud působí tak trochu výhružně. Výhružky lidé nemají rádi, a tak se to pokouší všelijak změkčit. To vede k různým výkladům. Do těch se pouštět nechci. Místo toho řeknu, že předpokladem, aby vůbec mělo smysl mluvit o soudu, je přijetí faktu, že záleží na tom, jak jednám, jak žiji. Už jenom tím, že přemýšlíme, co jsme v životě udělali dobře, co špatně, před čím jsme utekli, čemu jsme se vyhnuli, může vést k tomu, že vyslovíme sami nad sebou nemilosrdný soud. A někdy je to soud hodně nemilosrdný. Anebo třeba jen pohodíme hlavou a myšlenky takového typu odhodíme.

Působení Ducha Svatého je právě to rozpoznání osvobození, vyvázání, z takového soudu člověka sama nad sebou. Ne vyretušování našich selhání, ale ujištění, že je Kristus vzal na sebe. Je to rozpoznání ve své podstatě radostné, osvobozující.

A i zde narážíme na tu podivnou a současně podmaňující paradoxnost Janových slov: svět může přijmout zvěst Přímluvce jedině tak, že přestane být světem a stane se církví. Přesto Přímluvce ukazuje světu takovému, jaký je, co je to pravda. A ono to funguje, ale způsobem, který je nám patrný vždy jen malinkým dílem. Tajemství Ducha Svatého.

Když se díváme na příběh učedníků, tak všechny ty fáze – rozpoznání Ježíše jako naděje, rozpoznání vlastní hříšnosti, přijetí Kristova zmrtvýchvstání a jeho ospravedlňující moci, můžeme v evangeliích nalézt. Něco z toho se pokusím připomenout. Ten velký spektakulární příběh o letnicích je totiž vlastně viditelným potvrzením toho, což se v případě učedníků v jejich srdcích už dříve stalo. Potvrzením, kterým vzniká církev. Potvrzením toho, že Přímluvce opravdu přišel.

I my se někdy ohlížíme po nějakém potvrzení. To je myslím v pořádku. Tohle může mít každý jinak. Duch vane, kam chce. Když ale vyhlížíme potvrzení, tak je dobré si uvědomit, čím vším učedníci prošli, a co přijali. Protože my máme sklon se dívat na ně, jako kdyby všechno dostali zdarma. Oni to ale museli také probojovat, byť čelili jiným otázkám a výzvám než my. Probojovat to často musíme i my.

Museli především Ježíšovi uvěřit. Chodili s ním, a to znamenalo a znamená spoustu věcí přehodnotit. Učedníci změnili svůj život, protože viděli, jak Ježíš jedná. Byli svědky jeho dobroty. Dobroty, která vycházela z jeho synovského vztahu k Hospodinu. To je důležité, abychom přijali, že máme dobrého Otce. Když to přijmeme, tak se to v našich životech projeví. Pro spoustu lidí je problém vůbec připustit, že dobrota v čisté podobě může existovat. Učedníci to zažívali.

Učedníci byli svědky Boží moci. Ježíšova moc je musela zneklidňovat. Protože jeho moc, moc někoho, kdo je pokorný, kdo nedolomí nalomenou třtinu, je současně výzvou, výzvou k následování, k podílu na Božím království, které není z tohoto světa, a které tento svět nechce. Jidášův případ i Petrovo velikonoční jednání ukazuje, jak i toto je obtížné přijmout.

Problém s námi hříšníky bývá, že se svých hříchů vlastně zbavit nechceme. Nechceme se o nich bavit, nechceme si je přiznat, nechceme je s nikým probírat. – Ježíš trval na tom, že učedníkům umyje nohy. Dokonce, podle evangelisty Jana, Petrovi říká „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Špinavé nohy plné prachu z cest. Nepustíme-li Ježíše k vlastní špíně, může se stát, že s ním nebudeme mít podíl.

Rozpoznaný hřích přináší lítost. Petr hořce zaplakal, když si uvědomil, že Ježíše třikrát zapřel. Petr z evangelijního vyprávění vystupuje jako silná, dynamická osobnost. Jako někdo, kdo si ví rady. Setkání s vlastním selháními muselo pro něj být velmi hořké. Setkání se vzkříšeným Ježíšem to vše přemostilo, jeho horlivost, nadšení, ožijí. Na něm staví Kristus svou církev, jemu říká „Pas mé beránky.“ – Současně ale jakoby k výzbroji pastýře mělo patřit i setkání s jeho vlastním stínem, s jeho selháními. Proto se Kristus třikrát ptá Petra, zda ho miluje, zda ho má rád. Nevyčítá, ale dává Petrovi prostor, aby svou lítost prožil.

Kázání se blíží ke konci. Co si z něj odnést? K biblickému poselství patří jakási retrospektivnost – jakoby se často teprve dodatečně osvětloval smysl jednotlivých událostí. A tak můžeme Letnice použít jako příležitost se podívat zpět na svoji cestu s Pánem, srovnat ji s cestou učedníků, připomenout si, co nám Přímluvce ukázal. Soustředit se spíše na to, co nám ukázal, než na naše názory. Naděje v Kristu, pravda o sobě, osvobození z tíhy vlastních selhání Kristovou mocí. On, Duch Pravdy, Ježíše oslavil, a bude se tak dít i do budoucna. I v našich životech. Amen.