Tajemství Božího království (Květná neděle)

Tajemství Božího království (Květná neděle)
Praha-Braník, 29.03.2026, Jan A. Dus
Introit: Žalm 8,3
Čtení: Matouš 13,1–15
Text: Matouš 21,15–16

Písně:
EZ 8 (NEZ nemá) Vstříc tobě, Bože, celá země plesá (J. Batelka)
EZ 161 (NEZ 289) Tebe, Bože, chválíme (G. A. Molnár)
NEZ 420 Bojujte, bojujte dál (M. Rejchrt)
EZ 474 (NEZ nemá) Když tys mě, Otče, miloval (R. W. Mac-All, B. Vik, nápěv J. S. Bach)
EZ 378 (NEZ nemá) Bože, jenž jsi v nebesích (L. B. Kašpar)
Poslání a požehnání: Fp 2,6–11; 4,23

Milí přátelé,
dnes je Květná neděle, blíží se velikonoce, a tak bývá zvykem připomínat si Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Událost, jež je na první pohled radostným triumfem, ale při druhém pohledu v ní spatřujeme něco hlubšího. My přece víme – a ví to taky evangelista a ví to sám Ježíš – že onen triumfální průvod skončí na Golgotě, na popravišti, tam, kde bude Ježíš vystaven posměchu jako takzvaný „židovský král“ (INRI). A proto se musíme ptát, k čemu ta sláva? Že by to bylo cosi jako labutí píseň? Anebo jakýsi trucovitý vzdoropodnik, něco ve stylu „vím, že mě sejmou, ale po mně vstanou další bojovníci“? Anebo je to jakési hlubší znamení? Hádanka, kterou máme rozluštit? V čem je to tajemství Božího království, ke kterému vede cesta kříže? Co si s tím máme počít, když Ježíš během slavnostního průvodu vůbec nic neříká – jenom sedí na oslátku –, a jediný, kdo volá a povykuje, je shromážděný dav?
A proto teď na chvíli dáme Květnou neděli do závorky a vrátíme se do třinácté kapitoly Matoušova evangelia, tam, kde Ježíš naopak mluví velice obšírně, a to právě o Božím království. O tom, jak to vypadá, když kraluje Bůh. A hle, davy jsou tu znova, jenomže tentokrát vůbec nic neříkají. Žádné provolávání slávy, žádné mávání ratolestmi. Tak co vlastně od Ježíše chtějí? Co očekávají? Nevíme, můžeme se jen dohadovat, že tak jako jindy k němu chtěli přivést svoje nemocné, aby je uzdravil. Anebo mezi nimi mohli být i Ježíšovi bratři a matka, o kterých jsme četli před chvílí – na konci dvanácté kapitoly – že chtěli s Ježíšem mluvit – asi ho chtěli přivést k rozumu (Mt 12,46–50). A jistě tam mohli být i zákoníci a farizeové, kteří na Ježíše doráželi, aby jim ukázal znamení (v téže dvanácté kapitole, Mt 12,38–42). Ať už to bylo jakkoli, jedno je jisté – že chtěli poslouchat. V třinácté kapitole je Ježíšových posluchačů tolik, a tak moc se na něj tlačí, že si Ježíš musí přesednout na lodičku a odplout kousek od břehu, aby ho neumačkali.
Lidí je tedy mnoho – a taky Ježíšových slov je „mnoho“, a všechna jsou o království Božím. A všechno jsou to „podobenství“ – o rozsévači, o pleveli mezi pšenicí, o hořčičném zrnu, o kvasu, o pokladu v poli, o perle, o rybářské síti, o starých a nových pokladech – ano, je jich mnoho, ale teď je nebudeme jednotlivě probírat, protože jedno každé z nich by vydalo na celé další kázání. Jenom si připomeneme, co mají společného – jsou to podobenství, žádné složité přednášky, hypotézy nebo teorie, a taky to nejsou žádné předpisy, poučky nebo pravidla. Jen prosté postřehy z obyčejného života – jak pracuje rozsévač na poli, jak se zadělává těsto, co se dělá s rybářskou sítí. Ježíš mluví o věcech, které jeho posluchači dobře znají.
A učedníkům to přijde zvláštní. Vezmou si Ježíše stranou a rovnou se ho zeptají: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ A teď bychom možná čekali, že Ježíš řekne – „no přece aby to snadněji pochopili, musíme na ně hezky polehoučku, pedagogicky, začneme s jednoduššími věcmi, aby později pochopili ty složitější…“. Ale chyba lávky! To, co teď od Ježíše uslyšíme, bude jako studená sprcha:
„ 11 Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno. 12 Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. 13 Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou. 14 A plní se na nich proroctví Izaiášovo: ‚Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. 15 Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže neuvidí očima a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a já je neuzdravím.‘“
Tak to je hodně silná káva, napadne nás asi, a jaký to má potom smysl? K čemu to je, mluvit do lidí horem a dolem, když stejně nevěříme, že to pochopí? Inu, má to smysl. I když většina to asi nepochopí, a i když i učedníkům musí Ježíš ještě leccos vysvětlovat. Protože většina má „srdce obrostlé tukem“, a hle, to je zase jedno další malé podobenství. Protože srdce – to bylo vnímáno jako jakési centrum rozhodování – jak o tom tady před pár lety kázal Jarda Pechar (https://branik.evangnet.cz/kazani/tajemstvi-kralovstvi-nebeskeho, 17.11.2019) – centrum lidské vůle a touhy. A tuk – to je cokoli, co mu brání správně se rozhodnout. Co nás asi napadne první – že tím tukem je bohatství, peníze, které nám brání vydat se za Ježíšem, jako třeba tomu bohatému mladíkovi, který se nechtěl majetku vzdát (Mt 19,16–22). Ale taky tím tukem může být leccos jiného, třeba cynismus a necitlivost vůči bližním. Nebo prostě jen taková lenost, když chceme mít svůj klídek, svoji pohodičku. Anebo nezájem o historii, o minulost a o budoucnost – ono nějak bylo, nějak bude, nic se nejí tak horké, tak co je mi do toho, že někde padají bomby, že někde kousek za našimi hranicemi létají drony a zabíjejí lidi, a co já s tím? Anebo taky tím tukem může být pocit vlastní důležitosti – my jsme ti praví, kdo tady rozhodujeme, o morálce, o životě, o správném chování, inu tuhletu tučnost pozorujeme paradoxně velmi často právě v té naší náboženské komunitě, stejně jako ji ve své komunitě pozoroval Ježíš – u farizeů a zákoníků – třeba právě když po něm chtěli znamení, když vyžadovali, aby zapadal do jejich nalinkované představy pravověrného Žida, když otravovali pracující lidi s náboženskými předpisy a lpěli na detailech; pokrytci, kteří cedili komáry a polykali velbloudy (Mt 23,24).
A tak není divu, že Ježíš se docela obšírně vrací k proroku Izajášovi, kde právě o tohle jde – o lidi, kteří se domnívají, že všechno dělají správně, a že mají morální patent, druhé lidi soudit, a přitom si nevidí na špičku nosu. Pečlivě dodržují všechny modlitby, oběti, chrámový provoz, ale nezajímají se o vdovy, kterým se děje křivda, nestarají se o sirotky, kteří se nedovolají spravedlnosti (Izajáš, kap. 1–6; zejm. 6,9–10)
No ale to nás vrací k té původní otázce – jaký to má smysl, o něco se snažit? Proč takovým lidem něco vysvětlovat, když nic nechápou a ani nechtějí pochopit? Inu, smysl to má, protože Pán Ježíš nad nikým neláme hůl. I když je realista – i když ví, že spousta lidí nemá uši k slyšení, že poslouchají a neslyší, a dívají se a nevidí, – přece jen je taky trochu idealista a věří, že občas se někdo vydá na cestu. Vydá se za ním.
A právě o těch, kdo se za Ježíšem vydají, – ať už byly jejich předpoklady a výchozí podmínky jakékoli – platí Ježíšova slova: „Vám je dáno znáti tajemství království nebeského.“ Vám, kteří jste vykročili, se s každým novým krokem otevírá aspoň trochu lepší průhled, aspoň malinko se rozšíří váš obzor. Tak jako když se učíte cizí jazyk a s každým novým slovíčkem nebo pravidlem se vám otevírají nové možnosti, umíte říct stále více vět, delší věty, lépe se vyjádřovat. Právě tak se před vámi postupně otevírají tajemství království nebeského… pohleďte jen, v dálce svítá, pohleďte jen, den nás vítá. (Píseň Bojujte, bojujte dál… po kázání)
Naopak ti, kdo se o Ježíše zajímají jen povrchně, kdo v něm vidí jenom léčitele nebo mudrce, třeba mu chvíli i fandí, ale nechtějí nic obětovat ani něco změnit ve svém životě – takoví brzy ztratí i to málo, co měli.
Je v tom tedy nějaká nespravedlnost, že „kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odňato“? Myslím, že není, protože na prvním místě je nabídka, a ta platí všem. Co kdo s tou nabídkou udělá, je už jeho věc. Ježíš ji adresoval bohatým i chudým, vzdělaným i prostým, mužům i ženám i dětem, lidem vzorným a spořádaným, i celníkům a nevěstkám. Bez výjimky každý člověk je povolán k poslušné víře v Krista, ale – a to je to ALE, které tu také musí zaznít, a tady si vypůjčím slova Luďka Rejchrta – „Každý přitom nejprve ztratí své jistoty, svá měřítka, svou spravedlnost. To všechno – až bolestivě – nám Pán Bůh bere. Teprve takto v uvozovkách ,obranému‘ týž Bůh všechno dává – a právě sem patří to slovo: ,vám je dáno znát tajemství království Božího‘. … Tajemství božího království nelze pochopit ve stoje, ale v chůzi, ne v distanci pozorovatele, ale v následování učedníka, vůbec ne v soběstačnosti, ale pouze v odkázanosti na toho, který si nás zavolal. Nepomůže přemíra intelektu, a naopak jeho nedostatek není překážkou. … Je dobře uvědomit si to právě v církvi, abychom nepřecenili vzdělance a nepodcenili prosťáčka.“ (Luděk Rejchrt, Na úpatí hory. Dvacet šest esejů o biblických pojmech, Praha: Kalich, 1984, str. 175–177)
Jedním z těch největších tajemství je skutečnost, že Bůh se zjevil v těle, přišel jako člověk mezi nás a jako takový byl mezi námi od svého narození až do své smrti. Proto si církev od dávných dob připomíná vánoce společně s velikonocemi. A proto je také Ježíšův slavný příjezd do Jeruzaléma jedinou perikopou, která se čte jak na vánoce, tak i na velikonoce. Ježíš se stal člověkem a přebýval mezi námi , a z tohoto velikého tajemství se člověk patrně smí radovat jen tehdy, „je-li ve své důležitosti a sebevědomí hodně, opravdu hodně malý. Neboť největší Boží tajemství jsou – podle Písem – schopna přijmout jen nemluvňátka.“ (Luděk Rejchrt, Na úpatí hory, tamtéž).
A tak si myslím, že díky sérii podobenství z třinácté Matoušovy kapitoly chápeme teď lépe i to, co se stalo o Květné neděli. Proč Ježíš mlčel, když mu nadšený dav provolával slávu – protože si myslel svoje a věděl, jak je sláva vrtkavá. Proč vyhnal prodavače z chrámu a zpřevracel stoly směrnárníků – neboť v srdci Božího království má stát dům modlitby, a ne doupě lupičů. Proč se tak drsně ohradil proti velekněžím a zákoníkům – neboť jejich srdce obrostla tukem. Proč v chrámu uzdravoval slepé a chromé – neboť tajemství Božího království je v tom, že je otevřeno všem, bez ohledu na jejich hendikepy. A nakonec, proč místo holdování rozjařeného davu přijal chválu z dětských úst – neboť právě ti nejmenší a nejslabší jsou ti, kteří leží na srdci Hospodinu zástupů a na nichž spočívá jeho moc a sláva.
A proto odložme vlastní velikost a pýchu, když přistupujeme k Bohu, neboť nebudeme-li jako děti, nevejdeme do Božího království (Mt 18,1). Amen.