Teodicea

Introit: Ž 130,1–2
Čtení: Mt 2,13–23
Text: J 16,33b
Poslání: Ga 6,2
Písně: 130, 692, 435, 480, 691, 406

Milí bratři a sestry,
jakýmsi mottem dnešního kázání by moha být otázka, proč se dobrým lidem stávají zlé věci – a jestli s tím zlem vůbec můžeme něco udělat.

Ve vánoční hře o Jobovi nechal na téma zla bratr Luděk Rejchrt diskutovat Hátu a Hildu. Ženy u studně (koho jiného, že?). Háta říká: Ale řeknu vám, často mi vrtá hlavou, proč jeden má trápení a druhej žije jako paša? Někdo je bit jak žito a někoho život hladí, jako by měl nějakou protekci, či co?“ A Hilda na to odpovídá: „Hele, ty něžná a poetická duše, nabírej raději vodu a nezdržuj, ať tu nejsme do rána. Takovýhle mudrování je na nic. Myslíš, že když báby plkají u studně, že něco vyřeší? Nakonec stejně lidi řeknou, že něco je trest a něco odměna a že si za to může každej sám!“

Může si za to každej sám… A co když nemůže? Co když je očividné, že nemůže? J. W. Goethe vzpomínal, jak s ním na celý život otřáslo zemětřesení v Lisabonu. Najít, čím si to zavinilo těch 60 tisíc obětí, to se fakt dost dobře nedá.

Nejsme plkající báby u studně, takže maličko poodhrnout závoj tajemství „proč se dobrým lidem stávají zlé věci“, to by se nám podařit mělo. Jistě bez ambice, že dnes odejdeme z kostela s pocitem „Ahá! Jo takhle! Tak to je v pohodě a už mne ta otázka ‚proč se dobrým lidem stávají zlé věci‘ netrápí a nikdy už trápit nebude!“ Na to je svět příliš složitý a lidská bolest příliš velká. Ale aspoň něco.

Ve světě máte soužení. Realita zla je neoddiskutovatelná. A myslím teď skutečného zla. Něčeho, co ubližuje, ničí, boří, aniž by si to dotyční zasloužili. Když někdo jel v obci stovkou a zaplatil pokutu, jistě z toho radost nemá, ale těžko říct, že ho potkalo zlo. Nám ale dnes jde o skutečné zlo. Zlo, které není přirozeným důsledkem špatného jednání, protože pak by vlastně nebylo zlem, ale spravedlností. Dnes nám jde o hodné a slušné lidi, kteří si rozhodně o nic zlého nekoledovali.

Pán Ježíš tato slova řekl v době poslední večeře. Už ví, že přišla jeho hodina, ví, že do Jidáše při tom slavení vstoupil satan a že Jidáš odešel prodat za 30 stříbrných. Pán Ježíš ví, jaké utrpení ho čeká. Realisticky vidí, že ty, kdo ho budou následovat, nečeká nic moc lepšího. Ne, že by si to zasloužili jako odplatu za své hříchy – ale čeká je to.

Nám se tímto kontextem otevírá jeden směr k přemýšlení nad otázkou, proč trpí nevinní. Nevím, jak si konkrétně Jan představoval ten okamžik, kdy do Jidáše vstoupil satan a Jidáš rozjel další kolotoč zla. Z Janova prvního listu ale máme citát, který nám tu naši situaci popíše srozumitelnějším obrazem. Jan píše: Víme, že jsme z Boha, kdežto celý svět je pod mocí Zlého. (1J 5,19) Situace, kterou výborně pospal C. S. Lewis – žijeme na území obsazeném nepřítelem. Žijeme v okupované zemi. Jsme občané Božího království, které by mělo být už tady a teď mezi námi – ale zároveň se všude kolem nás projevuje ďábelská okupační moc. A ta ničí, boří, škodí… „Vládce nadzemských mocí“, jak ho nazývá apoštol Pavel (Ef 2,2), se na tento svět neoprávněně vetřel a páchá zlo.

Není na to sám. Jen pokročím vtom Pavlově citátu o „vládci nadzemských mocí“ o kousek dál. Efezským křesťanům píše: I vy jste… dříve žili… poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. Jsme na území obsazeném nepřítelem – a tento nepřítel má řadu spolupracovníků. Kolaborantů se zlem. Pachatelů nepravosti. Lidí, kteří ubližují a škodí.

Pozor – ne monster, které ničí, jako byl Herodes, když přikázal povraždit malé děti. V tomto světě je málo Herodesů, zato spousta drobných malých škodičů, kteří páchají banální skutky zla. Jenže to malicherné zlo jednotlivců se sčítá, násobí, potencuje a z té spousty maličkých ozubených koleček zla se stává devastující soukolí.

To rozpoznal už Jan Milíč z Kroměříže. Nečekejte strašlivého Antikrista s číslem 666. Antikrist už je tu. Přišel na tento svět na v každém špatném křesťanovi. Proto než se začneme iniciativně rozhlížet kolem sebe, dokončím ten Pavlův citát o služebnících onoho „vládce nadzemských mocí: I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy… Sobectví, sebestředná touha po uspokojení vlastních přání… To je antikristovská služba ďáblu

Proč se dobrým lidem stávají zlé věci? Protože na světě nejsou dobří lidé. Myslím, že na většinu situací, kdy se někomu dobrému stalo zcela nezaviněně něco zlého, dají se dohledat konkrétní lidé, kteří na tom nesou vinu. Tedy dohledat… Spíš než jeden strašlivý Herodes to bude nedohledatelný zástup drobných škodičů. Příklad: Existuje cosi, čemu vědci říkají „Velká tichomořská odpadková skvrna“. Ostrov odpadků velký skoro jako Evropa v místě, kde se v Pacifiku sbíhají mořské proudy a vytváří vír. Každý igelitový pytlík z těch miliónů tun odpadu někdo do toho moře hodit musel. Nějaký docela obyčejný malý lajdák, který byl líný dojít k odpadkovému koši.

Ani zdaleka to nemusel být nějaký zlý pohan, bezbožník! Buďme žáci apoštola Pavla, který nemá iluze o křesťanech, protože nemá iluze ani o sobě samém. O sobě píše do Říma (Ř 7,18n): Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne… když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Netuším, co to v jeho případě znamenalo konkrétně, ale rozumím tomu, že křtem se z nikoho nestává anděl konající už jen samé dobré skutky. Ve svém rozhodování co dělat či nedělat dáváme průchod vlastnímu sobectví, lenosti, pohodlnosti. Ďábel, antikrist, tak přichází do tohoto světa a působí skrze nás. Ubližuje, škodí. A je celkem jasné, že když vám ublíží křesťan, tak to bolí o to víc. On by měl vědět, že byl stvořen k Božímu obrazu a povolán k následování Krista! A místo toho je to „pod vobraz“ a následujeme jen ty „sklony těla“ a dáme se vést jen vlastními „sobeckými zájmy“.

Potká-li dobré lidi co zlého, vidíme tedy už dvě úzce související odpovědi. Ďábelský vládce tohoto světa a ti, kteří mu tak či onak slouží.

Vidím ale ještě třetí možný případ. Popisuje mi ho moudrý Šalomoun v knize Kazatel (9,11–12): Opět jsem pod sluncem viděl, že běh nezávisí na snaze hbitých ani boj na bohatýrech ani chléb na moudrých ani bohatství na rozumných ani přízeň na těch, kdo mají poznání, ale jak kdy každému z nich přeje čas a příležitost. Vždyť člověk ani nezná svůj čas. Je jako ryby, které se chytají do zlé sítě, a jako ptáci chytaní do osidla. Jako na ně, tak i na lidské syny bývá políčeno ve zlý čas, který je náhle přepadá.

Mnohé zlo si neumím vysvětlit jinak, než člověk byl prostě ve špatný čas na špatném místě. To zná banálně. Jen – smrt betlémských chlapců do dvou let věku podle času, který se dal odhadnout podle toho, co říkali mudrci od východu – ta není banální. To je reálné utrpení lidí, kteří nic nezavinili, jen byli ve špatný čas na špatném místě.

Právě tak mi to vyznívá z toho příběhu z evangelia (L 13,1n), když za Pánem Ježíšem přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám… Nebo si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám…“

V těchto případech se pak dá ještě dohledat nějaký ten Herodes, Pilát, špatný stavitel. Ale je tu i nepřeberná řada bolestí a trápení, kdy už ani to není. Přírodní katastrofy, tedy reálné zlo v tomto světě a my za nimi nemáme nějakého konkrétního viníka, na kterého by bylo možno ukázat prstem. To je zase ten Goethe a zemětřesení v Lisabonu. To jsou povodně, to jsou tsunami, to jsou výbuchy sopek, pády meteoritů. Ale právě tak sem patří všemožné nemoci, od epidemie listeriózy v Jihoafrické republice, žluté zimnice v Brazílii, moru na Madagaskaru, spalniček na Ukrajině, ve Velké Británii či ve Švýcarsku, Německu a Dánsku až po spinální svalovou atrofii, Alzheimera, Parkinsona, cukrovku či rakovinu. Nemáme na koho ukázat, když jde o schizofrenii, deprese, bipolární poruchu, obsedantně-kompulzivní stavy, poruchy příjmu potravy a další duševní nemoci. Jen vidím, že je tu nějaký „čas a příležitost“, který jednomu přeje a jinému ne. A ten, kterému nepřeje, je chycen jak ryba do sítě či pták do osidla. Rozumím tomu, jak by člověk chtěl najít nějakého viníka, ale nikdo takový není. Těžko vinit přírodní zákony a souhry okolností.

Realita soužení v tomto světě je jasná. Když Pán Ježíš říká „Ve světě máte soužení“, tak s ním nelze než souhlasit. Jenže Pán Ježíš pokračuje: „Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět!“

Jak? Co dělat v situaci, kdy jsme konfrontováni s očividným zlem? Zlo démonského původu, zlo jako důsledek lidské zloby, nebo zlo jako souhra okolností, kdy jako Šalomoun vidíme, že běh nezávisí na snaze hbitých ani boj na bohatýrech ani chléb na moudrých ani bohatství na rozumných ani přízeň na těch, kdo mají poznání, ale prostě jak má kdo štěstí či smůlu?! Co dělat?

Je na to příběh v 9. kapitole Janova evangelia (J 9,1n) o slepém od narození. I v jeho případě hledají učedníci viníka. „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. Musíme konat skutky toho, který mě poslal…“

Vzchopme se. Pán Ježíš nás učí nenechat se spoutat neznalostí příčin. Nemožností najít viníka a potrestat ho. Donutit ho nějak napravit své viny. Nic z toho není náš úkol a tak nás to nemusí zdržovat od toho, co náš úkol při setkání se zlem je a co dělat máme: Konat skutky Boží. Podle svých schopností a sil pomáhat.

Setkání se zlem by nás mohlo svést na špatnou cestu. Nejčastěji k nenávisti vůči lidem, ve kterých vidíme viníky. Setkání se zlem by nás mohlo paralyzovat, protože si řekneme, že je ho ve světě tolik, že se to stejně nedá zvládnout. Setkání se zlem může člověka znejistět, zmást. Máme ale dva příklady spravedlivých lidí, kteří se se zlem setkali. Nenechali se jím ani svést, ani zničit. Job a Ježíš.

Job byl slušňák, o jehož poctivosti, čestnosti, zbožnosti atd. nelze pochybovat. Víme, že ho potkalo zlo. Z celého toho jobovského příběhu chci ale vyzdvihnout jeden motiv ďábla, motiv satana, motiv démonského pokušitele, motiv toho, který to všechno spunktoval – a se kterým se Job vůbec nebaví. On totiž o něm vůbec neví. A nikdy se o něm nedozví. Jde rovnou za Hospodinem. S ním řeší to, co ho trápí. Jemu klade svoje otázky a u něj čeká odpověď. Staré pravidlo exorcistů – s ďáblem se nediskutuje. Ďábla se neptáme, s ďáblem neřešíme svoje starosti a nehledáme u něj odpovědi. Buď řešení umíš najít sám, jako ho u slepého od narození uměl najít Pán Ježíš, nebo zkus přátele a modli se k Bohu, aby Ti ho pomohl najít on, jako to dělal Job.

Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět. Zlo, utrpení, bolest – to tu je, ale s vírou v Ježíše Krista se můžeme vzchopit a hledat, jak tomu kterému trpícímu pomoci. Jak mu usnadnit život. S příkladem spravedlivého Joba má smysl mluvit s přáteli a také se modlit a u Boha hledat řešení té které situace. S příkladem Pána Ježíše má smysl využít všech našich schopností k tomu, aby bylo utrpení mírněno či odstraněno.

Tak se totiž staneme prodlouženou Boží rukou a i my budeme přemáháním zla konat skutky Boha, který na tento svět přišel v Ježíši Kristu.

Amen.