Text: L 1,46–56

Písně: 482, 627, 274, 572, 507, 163

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Introit: Ž 133
Čtení: L 1,(26–)39–45
Text: L 1,46–56
Poslání: Fp 4,6–7

Milí bratři a sestry,

zpívali jsme píseň, slyšeli modlitbu, podle které ta píseň byla napsaná. Chtěl bych dnes mluvit o modlitbě, protože mám za to, že chápeme toto slovo jen ve velmi omezeném významu – totiž jako označení nějakých našich slov směřovaných k Bohu. Jistě, že na prvním místě je to rozhovor, mluvené slovo, ale vidím v modlitbě něco víc – totiž projev vztahu, který k Bohu máme. A tady už zdaleka nemusí jít jen o slova.

Vyjděme z našich běžných mezilidských kontaktů. Zvláště lidé, kteří jsou už spolu delší dobu, tak mnohé věci neřeší slovy. Znají se, rozumí si. Chápou, co by ten druhý rád, aniž by to museli předem nějak řešit slovy, předem nějak vysvětlovat. Jako když Vinnetou říká Old Shatterhandovi: „Můj bílý bratr nepotřebuje, abych mu říkal, co bych po něm chtěl!“

Vychází to z toho, že jsou si tak blízcí. Žijí s vědomím toho, že ten druhý je vedle nich. Jednají s tímto vědomím. Nemusí si to pokaždé opakovat, protože ten druhý se stal přirozenou součástí jejich života. Když toto vztáhnu na vztah k Bohu a na modlitbu, tak vidím, že modlitba je jen jiné slovo pro to, jak využiji tuto příležitost být s Bohem. Někdy se to projevuje slovy, ale zdaleka ne vždy. A jak plyne čas, řekl bych, že stále méně a méně. Slova přestávají být potřeba.

Pravda, ocitáme se u samého vrcholu toho, čeho může člověk v modlitebním životě dosáhnout. Ale není to cíl nedostižný. Pán Ježíš vyprávěl podobenství o soudci a vdově „aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat“ (Lk 18,1) a apoštol Pavel v listě do Efezu (6,18) píše: „V každý čas se v Duchu svatém modlete…“ Tady nemůže jít jen o to, co se běžně nazývá „modlitba“! Jeden autor k tomu podotýká, že kdyby tím Pavel myslel ten nejběžnější způsob modlitby, tedy říkání nějakých slov, tak by nám Pán Bůh nedal tak kostnatá kolena! Jde skutečně o to modlit se v každý čas, tedy 24 hodin denně, ale ne odříkáváním slov. Tou modlitbou je v tuto chvíli po mém soudu právě ten „život před Boží tváří“. To stálé vědomí, že tu se mnou Bůh je, že mě chrání a vede. Být s Bohem, prožívat Boží blízkost. Toto vědomí bude měnit náš život. Jistě, že to někdy vede k nějakým konkrétním slovům, ale zdaleka ne vždy.

Jak se to projeví v životě toho kterého křesťana, těžko soudit. Máme k dispozici příběhy z Bible, máme k dispozici církevní dějiny a životopisy významných svědků víry. Jan Amos Komenský to moc hezky popisuje ve druhé části Labyrintu světa a ráje srdce. Tam, kde poutník vstoupí do domu srdce svého a zavře za sebou dveře – a vidí ten cajk, kterého je srdce plné. A přeci je mu tam dobře, protože ví, že Kristus, který ho tam povolal, tak přijde a řekne mu, co je třeba opravit a co vyhodit. Ve společenství s Kristem mu bude dobře. A když pak v samém závěru dostává od Krista nebeské občanství a Kristus mu vysvětluje, co má dělat, dokud mu je ještě dáno chodit po tomto světě, není tam ani slova o modlitbě, ale o to víc zdůrazněno, že bude-li poutník tělem v tomto světě, pak jeho srdce má být u Krista a duší má Kristu sloužit. Pak bude žít dobře a šťastně – a poutník je šťastný a toto štěstí pak poutníka zcela přirozeně vede i k té slovní modlitbě plné radosti a vděčnosti. Chválí Boha, oslavuje ho – ale najednou poutník v té modlitbě říká: „Ale což více mluviti mám, Pane můj? …Tvůj jsem vlastní, tvůj jsem věčně.“ Ve společenství s Bohem už najednou není potřeba slov.

Ocitáme se ale v oblastech přemýšlení, která se také těžko slovy popisují. Jak také popsat, jak vypadá, když člověk prožije Boží blízkost?! Lepší je podobenství. Mám jedno, které Anthony de Mello použil, když mluvil o víře. Ale o prožitku Boží přítomnosti, se dá použít právě tak dobře. Žil byl kdysi kdesi kterýsi vládce zakázal smích. Zakázal jakkoliv šířit anekdoty. Za pár let lidé ztratili smysl pro humor. Několik lidí se ale doslechlo, že kdesi v poušti žije poustevník a ten prý má ten starodávný a vymizelý „smysl pro humor“. Nikdo pořádně nevěděl, co to je, jen matně tušili, jak že ten smích kdysivá vypadal, ale nepřipadlo jim na tom nic zajímavého a tak tomu chtěli přijít na kloub. Po dlouhém hledání poustevníka našli a zeptali se ho na to, co to tedy je humor a co to znamená mít smysl pro humor. Co to je ten smích a k čemu je to dobré. Že už vědí, že to nějak souvisí s pohybem bránice a tak poctivě cvičili příslušné svalové partie a tak. Poustevník dlouho přemýšlel a pak jim řekl vtip – a že prý jim k tomu víc říct nemůže. Dotyční pokrčili rameny a vraceli se domů. Přemýšleli nad podivným příběhem, který jim poustevník vyprávěl. Zkoušeli odříkávat „ha, ha, ha, he, he, he, hi, hi, hi…“ A během toho přemýšlení jeden z nich ten vtip pochopil a jeho přátelé se směsicí údivu a zděšení sledovali, jak se svíjí v pouštním písku smíchy… Takhle mi to vyprávěla jedna kamarádka, jak jí po několika hodinách došel v tramvaji jeden vtip, jak se smála a nemohla si pomoci, i když viděla ty vyděšené pohledy lidí kolem sebe.

Nejpozději v Božím království budeme vědět, co to je prožívat v plnosti Boží přítomnost. Budeme se (slovy toho příběhu) válet smíchy, protože budeme vědět, v čem vlastně celou dobu byl ten tríček. Zatím jsme na úrovni těch, kteří mohou studovat, vzdělávat se, přemýšlet – a někdy i někteří také prožít, co to je prožitek Boží přítomnost. Třeba ne ještě výbuch smíchu, ale přeci alespoň letmé pousmání. Řečeno bez obrazů, jen shrnutím toho, jak to popisují dávní i moderní mystikové – ten okamžik naprostého pokoje a štěstí, o kterém možná lze něco říct, ale nelze ho nikdy popsat do detailu. Okamžik prozření, kdy člověk nezískal žádnou novou informaci, kterou by mohl sdělit světu a přeci cítí, že pochopil smysl a podstatu bytí a veškerenstva. Okamžik, ke kterému se mohl člověk propracovávat roky a přeci vidí, že jeho role je zcela pasivní a že je jen trpným příjemcem nekonečného Božího milosrdenství. A je to okamžik v tom nejvlastnějším slova smyslu, je to oka–mžik, chvíle dlouhá jako mihnutí oka, chvíle která přišla a odešla a přeci člověk cítí, že se jeho život protnul s věčností.

Tohle pro nás chystá Bůh v ráji. Tohle je nejvlastnější náplň Božího království. Plné společenství s Bohem. Ten okamžik, kdy se zastaví čas, nebo – pokud si to snažím sám nějak představit – vstoupíme do Božího „nad–časí“. Najednou nebude minulost, přítomnost a budoucnost, ale věčné „teď“, ve kterém svět vidí Bůh.

Možná si vzpomenete na scénu z Goetheho Fausta, kdy ďábel Mefistofeles nabízí vědci Faustovi možnost nekonečného poznání. Faust bude moci poznávat stále nové a nové věci, prožívat neprožité události – a to vše pod jedinou podmínkou: Faust se u ničeho nesmí chtít zastavit. Musí chtít stále nové a nové. Faust je nadšen. Čiší z něj nadšení 19. století pro pokrok. Připadá mu směšné, že by se snad chtěl u něčeho zastavit, když má možnost jít dál. „Když okamžik mě zvábí k slovu: / Jsi tolik krásný! Prodli jen! / Pak si mě sevři do okovů, / Ó, pak chci rád být utracen!“ Tohle nadšení pro pokrok, orientace na budoucnost – to trvá dodnes. Používám diář se systémem ADK a na první stránce diáře jsem se dočetl, že jsem …vstoupil mezi lidi, kteří přemýšlí o svých cílech, úspěšně řídí svůj život a jsou radostní a šťastní. Teď mohu plánovat krátkodobě, střednědobě i dlouhodobě. Mohu dumat nad tím, jak bude můj život / práce / rodina / zdraví vypadat za 15 let a co tedy musím udělat za pět let, abych byl za patnáct let zdravý / úspěšný / spokojený! Ó já se mám…! Ten diář je skvělý a já doufám, že mi dobře poslouží, ale tyto citáty z předmluvy k diáři mi ilustrují, jak je i tato doba posedlá hnaním se kupředu. Pryč s klímotem již u kormidla lodi: / kdo chvíli stál, již stojí opodál, / den žádný dvakráte se nenarodí, / čin dvakrát nezraje – jen dál, jen dál! Jakoby to Neruda psal včera večer pro dnešní čtenáře…

Proti této touze hnát se kupředu teď stavím modlitbu, protože modlitba je po mém soudu na prvním místě projev toho, že vnímám Boží přítomnost teď a tady. Je to projev vztahu, který mám k Bohu tady a teď. Je to událost tohoto okamžiku, kdy jsem v Boží přítomnosti. Kdy Boha chválím a oslavuji, kdy ho za něco prosím, kdy si na něco stěžuji, a nebo naopak nad něčím jásám – to už je úplně jedno, jak se to projeví, ale vždycky jde o něco, co prožívám v tuto chvíli.

Vzpomeňme si na tu Mariinu modlitbu, tak, jak jsme ji zpívali i slyšeli z Písma. Když jsem viděl film „Ježíš“ napsaný podle Lukášova evangelia, připadla mi Marie v této scéně hrozně patetická. Alžběta tam mluví docela normálně, ale Marie kouká dost vytřeštěně. Přitom si tu samou scénu dokážu představit mnohem tišší, jednodušší, prozaičtější. Žádné mocné deklamování, ale přirozený projev radosti nad mocným Božím dílem v tomto světě. Nad tím, že se Bůh sklání k těm nejobyčejnějším lidem, jako jsme my. Že svoje dílo v tomhle světě koná skrze šedesátiletou Alžbětu i patnáctiletou Marii – a to všechno proto, že je „…pamětliv svého milosrdenství, jež slíbil našim otcům, Abrahamovi a jeho potomkům na věky.“ Potkala se teta a neteř. Dvě zbožné ženy, které celý život žily před Boží tváří a teď se na okamžik setkaly s Boží mocí přímo. Ta Boží moc proměnila jejich životy. Alžbětě se narodí Jan, řečený Křtitel a Marii o tři měsíce později Ježíš řečený Kristus.

Setkaly se s Boží mocí a Marie se nijak nenamáhá s vymýšlením nějakých vznešených a zvláštních slov. Prostě parafrázuje modlitbu starozákonní Chany, matky proroka Samuele. Vezme starou a řekl bych, že tehdy notoricky známou modlitbu. Asi jako my, kdybychom si v okamžiku nejistoty a zmatku řekli: Moudrost mi, Pane, dávej, abych po Tvé cestě chodil… Dej mi moudrost, abych nebloudil na cestách svévolníků, kteří žijí podle lidské moudrosti. Nemám tu pravou moudrost, Pane, protože ta moje moudrost nehledá Tebe! Kdo ví, co vlastně hledám, ale vidím, že bloudím. Dej mi svoji moudrost, ať se v té tmě docela neztratím…

Pán Bůh nečeká, že ho ohromíme nějakými vzletnými slovy. Františkán Elias Vella jednou řekl, že: „Bůh není básník, který potřebuje naše básně, aby nám porozuměl. Bůh je určitě i básník, ale především je Otec! Důležitost naší modlitby nespočívá ve stylu, který při modlitbě používáme, netkví v pěkných slovech, která vybíráme, ale v tom, co prožíváme v srdci.“

Není nic špatného opakovat modlitby dávno napsané a radovat se z toho, že Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku. Je možno s Marií opakovat, že velebí duše má Pána. A je možné právě tak prosit „Moudrost mi Pane dávej, abych po Tvé cestě chodil!“ Nebo to jakkoliv kombinovat, nebo si něco docela nově vymyslet – tady přeci nejde o to Pána Boha zaujmout něčím originálním, protože jinak si těch našich modliteb prostě nevšimne. Budou stejná, jako se modlí spousta dalších lidí, tak co s tím u všech všudy nadělá! To přeci nemůže pobrat!

Mariin Magnifikat a vůbec tato scéna setkání Marie a Alžběty, nás učí, že tyto úvahy jsou docela liché. Modlit se znamená vědět, že Bůh je tady s námi a žít podle toho. Pokojně mu libovolnými slovy předkládat svá očekávání, své touhy, svá přání, své naděje, své smutky. Ve stálém rozhovoru s ním si ujasňovat, co je dobré a co je zlé. Svými slovy, slovy dávných modliteb i slovy písní, ale právě tak svým jednáním, svými postoji – tím vším vyjadřovat fakt, že jsme si vědomi toho, že žijeme tady a teď v Boží přítomnosti. Myslím, že toto měl na mysli apoštol, když psal ono již zmíněné: „V každý čas se v Duchu svatém modlete…“ V každý čas si buďte vědomi, že tu s vámi je Bůh a žijte podle toho poznání. Zcela nefaustovsky si užívejte každé vteřiny, kdy tuto Boží blízkost pocítíte. Každý okamžik v Boží blízkosti může být nabit ne nějakým teoretickým poznáním, ale prožitím smyslu bytí – totiž být šťastný.

Bible často přirovnává vtah k Bohu k manželství, partnerskému vztahu muže a ženy. Je to skvělý obraz v mnoha ohledech a v řadě neposlední na tomto obraze mohu ilustrovat i to, o čem celou dobu mluvím. Představte si nějaké ty dva zamilované. Ty dva, kteří nevnímají svět kolem sebe, kteří nemyslí na minulost či budoucnost, žijí tou vteřinou objetí či polibku, vteřinou, kdy jsou spolu. Nemusí vymýšlet, jakou hodnotu dát té chvíli, kterou prožívají, protože oni tu hodnotu okamžiku prožívají. Říkají, co cítí, a nebo neříkají nic a je to stejně dobré.

Ne nadarmo je největším přikázáním „Miluj Hospodina…“ Ne: „Hledej Hospodina!“ Nebo: „Poslouchej Hospodina!“ Nebo: „Služ Hospodinu!“ Nebo: „Buď věrný Hospodinu!“ Nebo: „Každý den se obracej k Hospodinu!“ Nebo: „Plň Hospodinova přikázání!“ Nic takového. „Miluj Hospodina, co to jenom jde…“ Všechno ostatní přijde samo, tak jako zamilovaní neřeší co dělat, ale prostě jsou spolu a žijí.

Aby snad nedošlo k nějaké mýlce, že tedy křesťanství je pro mladé, kteří se ještě dokáží bláznivě zamilovat, vrátím se ještě jednou k Janu Ámosi Komenskému. Už jsem říkal, že Komenského Labyrint světa končí modlitbou. Poslední revizi této knihy dopsal Komenský v 71 letech. A v samém závěru jeho knihy, v závěru modlitby tohoto starého pána pak čteme toto: „Dejž, ať tě miluji milováním věčným, a nemiluji vedle tebe věci žádné, leč pro tebe a v tobě, ó lásko neskonalá. Ale což více mluviti mám, Pane můj? Teď jsem, tvůj jsem: tvůj jsem vlastní, tvůj jsem věčně…“

Amen.