Text: L 2,15

Písně: 293, 298, 294, 510, 281

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Půlnoční u Martina ve zdi
Introit: L 2,14
Čtení: L 2,1–20
Text: L 2,15
Poslání: L 2,10–11

Milí bratři a sestry, vážení hosté!

Když se snažím vžít do té atmosféry prvních Vánoc, těžko se to dělá, když jeden vlastně pořádně neví, co se to tam dělo. A tak jsem se rozhodl to dnešní vánoční půlnoční zamyšlení formulovat jako rozhovor. Vezměte to tak, že jsem našel rukopisné poznámky jakéhosi amatérského novináře té doby a v neupravené podobě vám je nyní předkládám:

Dobrý den, můžete mi říci, jak se jmenujete?
Šimon, syn Zacharjášův.
A vaše povolání?
Pastýř. Co by asi v těchto končinách mohl člověk dělat jiného?!
Ach jistě. Jak vnímáte současnou situaci?
Co máte na mysli?
No – již 16 let vládne Augustus, v Jeruzalémě sedí Herodes, V Sýrii Quirinius…
Jo takhle ty na mě, myslíš, že nevím, co máš za lubem?! Tumáš, provokatére jeden!
Ne! Nebijte mě…
Nu, první rozhovor jaksi nevyšel. Zdá se, že vztah obyvatelstva k politickým představitelům není příliš kladný, ale do nějakých konkrétních detailů svoje postoje zjevně rozebírat nechtějí. Nu najdu si někoho jiného…

Dobrý den, můžete našim novinám říci, jak se jmenujete?
Benjamín, syn Zacharjášův.
Ach – nemáte náhodou bratra Šimona? Pastýře ovcí?
Mám – jak to víte?
Ale, jednou jsme se náhodou potkali. Děkuji, myslím, že s Vámi rozhovor raději dělat nebudu. Ještě jednou děkuji a nashledanou.
Ne, musel jsem urychleně opustit oblast nejbližšího okolí Betléma, protože, zdá se, ti Zacharjášovci jsou nějaká rozvětvená rodina. Raději jsem se přesunul dvě hodinky pěšky na sever, do hlavního města. Tady v Jeruzalémě si jistě najdou nějakého vhodného člověka k rozhovoru. Jen ne žádného pastýře, nehodlám riskovat! Zkusím támhle toho obchodníka.

Dobrý den, můžete našim novinám říci, jak se jmenujete?
Julius
Ach, vy jste Říman?!
Vypadám snad jako žid?
No jistě, ten rovný nos, oblečení – odpusťte, že jsem se tak hloupě zeptal. Mohli bychom si rozumět. Jsem sice žid, ale mám římské občanství, já moje žena i můj syn. Mohu mít otázku?
Prosím, ptejte se.
Jistě si vzpomínáte na návštěvu třech mudrců z Babylónie. Vnímal jste nějakou změnu v náladě v Jeruzalémě po jejich příchodu?
Ale jistě – to byl kšeftíček! Patří mi půlka hotelu U Olivové ratolesti. Je to hned u Herodova paláce. No a ti tři tam byli ubytováni i s celým doprovodem, takže mi do klína spadla nečekaně pěkná hromádka drachem!
To vám rozhodně přeji. A co si o nich myslíte?
No měli to být mudrci, alespoň podle knihy hostů, ale viděl bych to spíš na nějaké cvoky! Schválně jsem se podíval do kolonky „účel návštěvy“. Vláčí se přes půl světa, kvůli nějaké hvězdě, kterou viděli tam u nich doma a přitom – jak sami řekli – je to ta samá, která svítila tady u nás. No vždyť říkám – cvoci. Co na ní asi tady chtěli vidět lepšího.
Tedy myslíte, že to byli astronomové, kteří přijeli, aby mohli lépe vidět nějaký nebeský úkaz?
No, to bych neřekl. Popravdě řečeno, říkali, že ta hvězda sama o sobě je zas tak moc nebere. Víte, moc jsem se k nim nehnal, protože Herodes z nich byl zjevně dost vyděšený a tak jsem se pro jistotu držel stranou, ale říkali něco v tom smyslu, že ta hvězda je jen znamení. Tedy něco jako herold, co ohlašuje narození nějakého Herodova konkurenta. Alespoň tak se to potom po Jeruzalémě vykládalo. Že prý se měl narodit, ale ne v Jeruzalémě, ale v Betlémě. Tam to ale neznám, na Betlém se mě neptejte.
To je velmi zajímavé. Myslíte, že by měl mít Herodes důvod k obavám?
No – já jsem Říman, mně to může být jedno. Ale hotel mám napůl s židovským kolegou. Víte, tady je to lepší – já vítám neobřezané, on obřezané, a tak nejsou problémy. Už kvůli němu musím trochu o politické situaci vědět. A řeknu vám rovnou, místní Heroda nemohou ani cítit. Mně připadá jako solidní panovník – pro vztahy se světem a s Římem zvlášť udělal hodně. A těch staveb, co nechal udělat! Zvláště ten stadión hned pod chrámem se mi hrozně líbí a není mi jasné, co proti tomu stadiónu židé mají. Když se jim nelíbí sportovní hry, ať na to nechodí, ale já jsem kdysi házel oštěpem a tak chodím pravidelně. No, a abych byl poctivý – dodávám také maso k obětem na začátku a konci her. To víte, to musí být, bez přízně bohů se ani sportovat nedá! No a mně z toho navíc vždycky kápne nějaký stříbrňák! No, a když pak vidíte, jak ten oštěp letí…
Promiňte, že vám skáču do řeči, ale vrátil bych se k těm mudrcům a jejich vztahu k Herodovi. Říkal jste, že z jejich návštěvy nadšený nebyl. Byli to pohané?
No, v tom bych problém neviděl. Nejen že bych řekl, že to byli židé (i když určitě nebyli – jak se tady říká „ortodoxní“), ale hlavně – Herodes to zas tak nebere, že by se neměl stýkat s těmi, co neuctívají jen toho jejich neviditelného Boha. V tomhle on je docela rozumný. Ale jak jsem říkal – ta hvězda prý oznámila narození nějakého konkurenta. A to zase Herodes velice vážně bere. Ne, že by to v Římě bylo v těch sporech o moc úplně čisté, ale nechat zabít manželku, utopit syna, povraždit půlku rodiny, jen aby ho nikdo z trůnu nesesadil, to už je přeci jen moc.
Myslíte, že tedy Herodovi od toho narozeného krále hrozí nějaké nebezpečí?
No, možná by mohlo! Jestli ti astrologové měli pravdu, pak by to bylo na pováženou! Ale jak znám Heroda, když nelitoval vlastních příbuzných, tak ten betlémský konkurent moc šancí nemá. Ne, že by byl Herodes nějaký velký stratég – kde bojoval, tam prohrál – ale vybít půlku civilistů v Betlémě, to zas ze strategického hlediska takový problém není. Takže jestli chcete vědět něco víc, tak jeďte do Betléma. Ale jak říkám – raději si pospěšte. Teď už mne omluvte – víte, syn (je celý po mně) také hází oštěpem a za chvilku bude na řadě. Kdybyste viděl, jak ten jeho oštěp krásně letí! To musíte chytit maličko za držadlem…
Děkuji vám za rozhovor, opravdu nechci zdržovat, mnoho štěstí vašemu synovi a nashledanou!
Nashledanou.
Nu – tento rozhovor byl tedy výrazně užitečnější. Ale asi se budu muset vrátit do Betléma, protože jak se zdá, tady bych se nic nového stejně nedozvěděl. No, jen abych zase nenarazil na někoho z rodiny starého Zacharjáše… Do Betléma jsem vyrazil druhý den. Přespal jsem v Juliově hotelu – byl trochu dražší, ale pohodlí skvělé. A navíc jsem si stihl ještě večer povídat s Juliem. Mluvil hlavně o házení oštěpem, protože jeho syn se prý velice dobře umístil – no, víno platil on, takže jsem ho raději nepřerušoval. Mezi řečí jsem se pak dozvěděl ještě jednu zajímavost – z toho narozeného krále nebyl zaražený jen Herodes, ale i židovská velerada. Až to vypadá, že sice brblají proti vládě Římanů a Herodovu nadbíhání pohanům, ale je to jen naoko, ve skutečnosti jim tento stav vlastně vyhovuje. Je klid, Římané se solidně starají o bezpečnost, obchod i politiku, a když si člověk moc nevyskakuje, tak se má vlastně docela dobře.

Vyrazil jsem ještě za tmy. Jak vyjde slunce, je vedro na padnutí a kolem poledne bych stejně nikoho na rozhovor nesehnal. Všichni polehávají ve stínu. Dorazil jsem brzy dopoledne, vyzbrojen trpělivostí a dokonce jedním kontaktem. Druhým majitelem Juliova hotelu byl žid Mardochej, který měl v Betlémě provdanou dceru jménem Ester. Nesl jsem jí nějaký dopis. A co nejlepší – Mardochej se dušoval, že žádného Zacharjáše mezi příbuznými nemá.

Paní Ester, hledám nějaké informace o třech mudrcích, kteří před časem přišli přes Jeruzalém z daleké Babylónie. Můžete mi o nich říci něco bližšího?
No, já vlastně nic moc nevím, jen co lidé povídali. To víte, našinec se s cizinci moc nepaktuje, to už spíš obchodníci. Ale říkalo se, že v kopcích nad Betlémem se prý sešla spousta lidí a oni na ten sraz také šli.
Nevíte, co to bylo za sraz?
Ale – prý nějaké narozeniny. Ono se toho napovídá, že jeden ani neví, co je pravda a co ne, ale říkalo se, že se prý dokonce objevili andělé! No říkali to pastýři a těm já bych nevěřila. Ti kdyby říkali, že dvě a dvě jsou čtyři, tak si to raději přepočítám na prstech! Ale na druhou stranu – prý ty anděly viděla spousta lidí. Člověk by neměl věřit hned tak všemu, ale co je moc, to je moc! No a Miriam – to je moje švagrová – ta prý mluvila s jednou svojí sousedkou, co mají hotel na hlavní ulici. Já ty hotely nemám ráda, člověku leze do baráku, kdo ví kdo, však jsem to Modchemu – tedy bratrovi Mardochejovi – už kolikrát říkala, ať s tím přestane, že se to pro slušného žida nehodí, ale copak on si dá říct, no – kde jsem to přestala…?
U té sousedky, vaší švagrové, co má hotel…
Jo aha, jasně – no a ona říkala, že k nim tuhle navečer přišli nějací dva cizinci, manželé, ona v takovém modrém pláštíku, těhotná, to prý bylo vidět na první pohled, no ale, že měli plno, a tak je ubytovat nemohli. No, a že tihle dva pak přespávali ve stáji kousek za Betlémem. No, podle toho je vidět, že to musela být pěkná cháska! Spát na seně, jako tuláci! I když – jak bylo to sčítání lidí, to byl v Betlémě blázinec a plno bylo všude, takže možná za to zas tak moc nemůžou. Ono jednomu je líto mámy nebohý, že se kvůli takový pitomosti, jako je sčítání, musí trmácet, kdo ví jak daleko… No a spát na seně – kdo nebyl mladý, a když tak vzpomínám, co my jsme se navyváděli s mým mužem zrovna v těch stájích v kopcích nad Betlémem, když byli pastýři pryč… Jé, já husa pitomá, co vám to tu vykládám!
Vraťme se raději k těm andělům. Myslíte, že ti dva manželé, že to mělo něco společného s těmi anděly?!
No, vždyť povídám – ti andělé se objevili právě v ten den, co tudy prošli ti dva. On prý byl už starší, od pohledu člověk od řemesla a ona prý takové děvče mladé, hezké… No a pak se povídalo, že ti andělé přišli kvůli tomu jejich děcku. Ono se totiž narodilo zrovna v tu noc, co přišli. Chudák ženská, to určitě ta cesta. No víte, když dojdete za Miriam, ona vám toho poví určitě víc. A kdyby u ní byl Icik, tedy náš syn, pošlete ho domů, že bych potřebovala nanosit vodu, já už ty putýnky neutáhnu.
Mnohokrát děkuji a nashledanou!
Nashledanou a nezapomeňte na toho Izáka!
Nezapomenu a ještě jednou děkuji.
Nu, vypadá to, že teď už jdu přímo k prameni informací. To jsem zvědav, co mi poví paní Miriam, a hlavně co se dozvím v tom hotelu. Jenže z rozhovoru nebylo celkem nic. Izáka jsem tam našel a poslal domů, ale to bylo tak jediné, co jsem tam udělal užitečného. Dostal jsem sice přesně adresu toho hotelu, který patří její sousedce, ale ta si na Josefa s Marií moc nepamatovala, jen pořád opakovala, že ta mladá těhotná paní byla moc moc moc sympatická. Byla ochotná mluvit o všech hostech, co kdy hotelem prošli, ale o těch, co se neubytovali, o těch nic neví. Asi mi nezbude, než vyrazit za pastýři do kopců. V tuhle chvíli bývají všichni pohromadě, a jestli si na mne ten Šimon ben Zekarja bude ještě pamatovat, tak by z toho mohl být taky pěkný mazec…

Nu, to se ví, že pamatoval, ale mazec z toho nakonec nebyl. Pod podmínkou, že zásadně nebudeme mluvit o žádné politice, se z něj nakonec vyklubal docela milý člověk. No a od začátku bylo vidět, že jeho informace budu k nezaplacení, protože on ty anděly viděl na vlastní oči. Moc mi o nich neřekl, protože kdykoliv jsem se zeptal na to, jak vypadali, bylo vidět, že o tom mluvit nechce. Prý na andělovi není důležité, jak vypadá, ale co říká. Nu to má asi pravdu, ale jako amatérského novináře mne zas tak moc takový postoj nepotěšil. Nu, dobrá, takže v tomto ohledu jsem zas tak úspěšný nebyl, ale další informace byly rozhodně zajímavé.

Pásli tehdy svoje ovce kousek za Betlémem a byl to zrovna Šimon, kdo měl službu a byl vzhůru, když se andělé objevili. No, ono kdyby to nebyl on, tak by se na tom nic moc nezměnilo, protože v mžiku byli na nohou úplně všichni. Toho prvního, co se objevil sám, toho tedy na začátku viděl jen Šimon, ale nepřipadlo mu, že by byl nějak hlavnější, než ti ostatní. Ono těm andělům bylo prý na první pohled úplně jedno, jestli jeden je vzadu nebo druhý vepředu, jestli jeden je velký a druhý malý. A přímo z nich prý „sálalo“, jak jim vůbec nezáleží na tom, co jsou zač a že kdyby se na ně zapomnělo v tu ránu, jak odejdou, že by jim to bylo úplně šumák, jen když vyřídí to, co vyřídit mají. A Šimon ze sebe chrlil větu za větou, div, že jsem si to vůbec stačil psát:
„No, my jsme teda ze začátku vůbec nevěděli, co dělat. Ne, že by z toho anděla měl jeden hrůzu, to nemůžu říct, ale že by s nim bylo zase úplně dobře, to taky ne. Je to jako před soudem, i když člověk je tam jen jako svědek a sám má svědomí čistý. Takže když říkal, abychom se jako nebáli, tak mi docela mluvil z duše, protože jak se na něj člověk podíval, tak si připadal takhle malinkej. No a sotva jsme se trošku vzpamatovali z tý záře, tak ten anděl pokračoval, že prej ať hejbnem kostrou a mažeme do stáje, co si jí už pradědek starýho Jákoba udělal z jeskyně nad loukou, co od nepaměti patřila jeho rodině. Ona je to jediná jeskyně široko daleko, takže nemohla být mýlka, kam že nás to ten anděl posílá. A tam že se prý právě před chvílí narodil Mesiáš.
No, Mesiáše čekáme už kolik set let, takže to jednomu skoro vyrazilo dech, že teda my bysme ho měli vidět na vlastní oči. Když nad tím tak teď dumám, tak kdyby to byl dospělej chlap, tak by mi to nevadilo – takový mimino, kdo ví, co se všechno semele, než vyroste. Ale když to takhle chtěl Pán Bůh mít, tak nemá smysl proti tomu brblat. Aspoň tak mi to v tu chvíli přišlo na mysl.
No a než jsme se stihli zvednout, tak tam ten anděl nebyl sám, bylo jich tam najednou jako much a hulákali jeden přes druhýho Hosana a zpívali takový písničky – no já to z hlavy dohromady nedám, to byste musel na Bena – teda Benjamína, jako mýho bráchu, on je muzikant tělem a duší a porát si ty andělský slovíčka pobrukuje. Já na to nemám hlasivky, takže to ani zkoušet nebudu. To ale musíte počkat, protože Ben jel s ovcemi na trh do Jericha a tak se dřív jak za týden nevrátí. No a pak jsme běželi k tej Jákobově stáji no a tam vám ležela na slámě holka jako malina, zabalená do takovýho modrýho pláště. Já má ženu mladou, pěknou, ale tak hezkou holku, jako byla tahle, tu jsem dlouho neviděl. Její manžel – to nám došlo hned, jak se na nás podíval, že patří k sobě – se na nás koukal ze začátku dost překvapeně a asi měl strach, že je jdeme z tý stáje vyhodit, ale když jsme mu pověděli o andělech, tak celej roztál a povídal, že jednoho taky viděl, ale že už je to nějaký čas nazpátek. A ten, že mu tenkrát řekl, aby se vo to děcko pořádně staral a tak ho to o to víc mrzí, že Marie – tak se jmenovala ta jeho manželka – musela kluka porodit na takový dlouhý cestě. No chudák, ležela tam celá utahaná, ale vod pohledu šťastná, že se jí narodilo zdravý děcko. Měli tam pro něj postýlku přichystanou ve žlabu a sami měli deky rozložený na seně, co jsme tam měli nachystaný na období dešťů. Slíbil jsem jim, že až budeme ráno dojit, že jim tam pošleme trochu mlíka a dopoledne tam náš kluk skočí ještě s trochou sýra a nějakým pečivem. No a pak jsme šli – co by tam taky jeden vokouněl, ta Marie si určitě chtěla odpočinout, i když bylo vidět, že do spaní jí není. No, však toho měla za jeden večer na přemýšlení až kam!
No a my jsme se vrátili k ovcím. Ben si pobrukoval to andělský Hosana … na výsostech … no vidíte, ani ty slova dohromady nedám, dyť říkám, jestli jste na muziku, počkejte si na Bena. Spát jsme ten večer už nešli. Do rána zbývalo pár hodin a my jsme celou dobu povídali a dumali, co že z toho kluka asi vyroste, když jeho narození ohlašovali s takovou slávou andělé…“

Věděl jsem už dost, aby to vydalo na celou knihu a ne na jeden fejeton do novin. Poděkoval jsem Šimonovi za ochotu a vyrazil. Do přístavu v Ašdódu se dostanu nejdřív zítra večer a než najdu loď, která by mě vzala k nám domů do Tarsu, to může také trvat několik dní. Nu, aspoň budu mít čas dát svoje poznámky dohromady. Budu z toho mít pěkné vyprávění. A když mi ho neotisknou noviny, tak ho mohu aspoň na dobrou noc vyprávět svému synovi. Jmenuje se Saul a i když je ještě malý, věnuje se mu sám rabbi Gamaliel. To jsem zvědav, co z něj bude, až vyroste. Vzdělaný žid s římským občanstvím se dozajista ve světě neztratí, i kdyby se měl živit šitím stanů, jako já. Kdo ví, třeba se i on za nějakých dvacet, třicet let s tím Ježíšem sám potká…

Amen.