Text: L 2,41–52

Písně: 66, 672, 306, 278, 700, 690

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Introit: Iz 55,8
Čtení: L 2,8–20
Text: L 2,41–52
Poslání: Ef 1,17–23

Milí bratři a sestry,

když jsem hledal text na kázání na dnešní neděli, podíval jsem se do liturgického kalendáře katolické církve a zjistil jsem, že k dnešnímu datu se váže svátek Boží rodiny. To dnešní čtení z evangelia je pak textem, který k této neděli patří. Představuje nám rodinu ještě kompletní – v dalších pasážích, které se odehrávají v Ježíšově dospělosti, už se s Josefem nesetkáváme a můžeme dát asi za pravdu vykladačům, kteří v Josefovi vidí staršího člověka, který se již dospělosti svého syna nedožil. Máme tedy před sebou rodinu, která by pro nás měla být dozajista vzorová – vždyť kdo jiný by pro nás měl být vzorem, než ti, kteří byli Ježíšovi nejblíže?! Podívejme se tedy na tuto rodinu trochu podrobněji a z těch několika málo zmínek, které v Bibli máme, si o ní zkusme udělat nějaký obrázek. Jak se na ni můžeme a máme dívat? Jak se asi na tuto rodinu mohli dívat její sousedé? Jaký vzor v ní mohli nacházet a jaký doopravdy nacházeli?

No – obávám se, že ten jejich soud nebyl nijak lichotivý. S Mariiným těhotenstvím měl problémy i Josef, ale naštěstí ho anděl včas usměrnil, dřív než Marii zcela podle tehdejších zákonů vyhnal. Co si ale mohli myslet lidé, když to viděli – Marie zasnoubená s Josefem a najednou těhotná. Buď je na vině Marie, která byla Josefovi nevěrná a nebo jsou na vině oba, protože spolu měli ještě něco před svatbou. V každém případě z toho ani jeden nevyjde bez škraloupu. To, že se jim syn narodil na dlouhé cestě, ve stáji více než sto kilometrů od domova, to budou lidé těžko chápat jako zvláštní Boží plán k naplnění Micheášova proroctví o tom, že Mesiáš se má narodit v Betlémě. V lepším případě v tom uvidí smůlu smůlovatou, která postihla Josefa a jeho snoubenku, v tom horším v tom pak mohou vidět Boží trest za jejich nemravné chování.

Copak si o nich mohli myslet v Betlémě… To nás vrací k prvnímu čtení a k pastýřům, protože jinak se Svatá rodina s místními asi moc nepotkala. Tohle asi bude jediná světlá výjimka, pastýři budou nejspíš jediní lidé, kteří budou na Josefa, Marii a malého Ježíška hledět s obdivem. Oni o nich totiž nevědí vůbec nic, kromě přímého Božího zjevení daného skrze anděly. To je důležitý motiv a ještě se nám vrátí. Nechat své myšlenky řídit samotným Bohem a jeho zjevením a ne lidskýma očima, lidským poznáním, lidským rozumem – to znamená vidět věci, jak jsou doopravdy. Pastýři nezatížení lidským předporozuměním jsou nakonec nejblíže pravdě. Tahle podivná rodina – to jsou rodiče Spasitele, Krista Pána, který se právě narodil v městě Davidově.

Příběh Svaté rodiny ale pokračuje událostí, kterou jsme slyšeli v hlavním čtení. Když tak nad tím přemýšlím, z toho dnešního příběhu pak očím světa nebude asi sympatický ani jeden z členů rodiny: Rodiče, kteří nejsou schopni ohlídat vlastní dítě a jeho nepřítomnosti si všimnou až po celodenním putování. Dokáži si představit, jak by si na tom „smlsla“ televize! A jak by okamžitě po odvysílání co možná dramatického šotu v pořadu „Na vlastní oči“ následovala obžaloba ze zanedbání povinné péče, přidělený sociální kurátor, který kontroluje, jestli Marie umí vařit a prát a jestli chodí jejich syn čistě oblečen, jestli Josef poctivě pracuje ve svém řemesle atd. Nit suchá by ale nezůstala ani na dvanáctiletém Ježíšovi. Z pohledu dnešního i tehdejšího práva sice není tak říkajíc „trestně zodpovědný“, ale ve dvanácti letech by rozum už mít mohl. Jen tak zmizet, nikomu ani slovo a jít si povídat s úplně cizími lidmi. Navíc v době svátků, kdy se zbožnými poutníky přichází do Jeruzaléma i spousty nejpochybnějších živností a jeden přijde k úhoně, než bys řekl švec. A aby toho nebylo málo, tak se tam Ježíš zapovídá na tři dny, jako by ho ani nenapadlo, že se o něj budou rodiče strachovat! No a jak to tak vypadá, opravdu ho to ani nenapadlo, protože když ho našli, tak na místo slov pokorné omluvy slyšíme ta podivná slova o tom, že právě tady Ježíš měl být a podivné by bylo ne to, že je zde, ale že by byl kdekoliv jinde. Jestli bych se měl vžít do úlohy jakéhosi „nezaujatého pozorovatele“, asi bych dospěl k závěru, že to nejspíše byly chvály učitelů zákona, kteří s Ježíšem rozmlouvali, co zabránilo Josefovi udělat první logickou věc, totiž ohnout nezdárného syna přes koleno a řemenem mu vysvětlit, že takto tedy propříště ne.

Je to slušně řečeno „zvláštní“ rodina a z pohledu lidí okolo asi jen těžko mohla být na první pohled vzorem k následování. Když jsem hledal, našel jsem jen jediný prvek toho příběhu, který jsme slyšeli z evangelia a který by mohl ukazovat, že tato podivná rodina má i své světlé okamžiky – „…pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je.“ To by snad byl jediný prvek, kde můžeme Ježíše na první pohled pochválit. Vypadá to, že se poučil, že udělal něco, co neměl a poslušně se vrátil domů. Nu a druhý moment – evangelista Lukáš dodá, že „…byl milý Bohu i lidem.“ Nu snad z toho můžeme slyšet, že se z toho Ježíše stal rozumný hoch a později rozumný mladý muž, takový, který už bude příště na slovo poslouchat a když mu jeho matka řekne: „Pojď sem, tvoje matka tvoji bratři jsou tu a čekají na tebe!“, tak nebude váhat, vymlouvat se na to, že má zrovna něco rozpovídaného a přijde… Nu, sami víme, že to tak Ježíš dělat nebude a že jeho cesty se s cestami jeho nebližších příbuzných opět rozejdou v okamžiku, kdy Ježíš za svou matku a bratry (tedy ty jemu nejbližší) prohlásí ty, kteří ho poslouchají a žijí podle jeho slov. A bude to trvat dalších několik let, než to alespoň některým Ježíšovým příbuzným dojde, přestanou se dovolávat příbuzenských nároků a zařadí se do řad Ježíšových učedníků a tak se jejich cesty opět sejdou. Pravda – bude v posledku až po nanebevstoupení, kdy se v kruhu učedníků setkáme s Marií a ještě později v čele jeruzalémského sboru s Jakubem řečeným spravedlivý, který je označován jako „bratr Páně“. To, co bylo řečeno, je jedním z možných pohledů na Boží rodinu, na Josefa, Marii a malého Ježíše. Jenže je to pohled, který by bylo možno stáhnout do věty, která byla v evangeliu řečena o Josefovi s Marií – „…oni jeho slovu neporozuměli.“ Je to pohled, který jde jen po povrchu věci. To, co slyšíme o Josefovi, Marii i Ježíši je potřeba po vzoru Marie uchovávat v srdci a rozmýšlet o tom. Samotné Marii to trvalo ještě dalších osmnáct let, než v Ježíši mohla poznat toho, o kom tak jasně a jednoznačně mluvili andělé nad betlémskými pastvinami – Mesiáše z rodu Davidova. A ještě další tři roky jí to bude trvat, než ho doopravdy pozná a my ji uvidíme v horní místnosti jakéhosi jeruzalémského domu modlit se vytrvale s apoštoly a čekat na seslání Ducha svatého.

To, co jsme viděli doposud, bylo, jak by se na rodinný život Ježíšových rodičů a Ježíše samého mohl dívat jakýsi pomyslný nezaujatý soused, který je všechny dobře zná. Tesař Josef mu pomáhal stavět dům a jeho malý Ježíš už byl tehdy na stavbě také co platný. Normální kluk, který je podle svých sil a přiměřeně věku ochoten a schopen pomáhat tátovi v řemesle. A asi je nám také jasné, že to není ten nejlepší pohled, protože budou právě tito „dobří sousedé“, kteří velice dobře znali a znají Ježíše, Marii, Josefa a vůbec celou širokou rodinu, všechny ty bratry a sestry, bratrance a sestřenice – a kteří se tak jasně postaví proti Ježíšovu mesiášskému nároku, kteří se velice jednoznačně postaví proti jeho kázáním, jsou to právě oni, kdo svojí nevěrou budou bránit Ježíši konat zázraky. Ano, je to normální pohled, lidský pohled, ale už je nám asi jasné, že to je pohled špatný. Jak se tedy dívat jinak? To první, co je potřeba říci – na celou rodinu je potřeba se dívat tak, že to je rodina, kterou si vzal do svých rukou Bůh a vede ji zvláštními cestami. Ten dnešní svátek má jméno „Boží rodiny“. Je docela srozumitelné proč – je to rodina, do které se rozhodl narodit Bůh v podobě člověka. Já bych ten název vyložil trochu jinak, než bylo původně zamýšleno. Je to svátek Boží rodiny, tedy rodiny, jejíž osud si vzal do rukou Bůh sám. A je jen pochopitelné, že v takovém případě se osudy této rodiny začnou ubírat z pohledu světa nejnepochopitelnějšími cestami. Je to jako s vyvoleným národem. Slavné říše přicházejí i odcházejí, ale Izrael přetrval všechny věky. Ani náhodou to ale neznamená, že by prožíval osud národa, který je všemi obdivován a chráněn. Právě naopak.

A tak je to i s Boží rodinou. Rozhodně to není rodina, která by byla ode všech obdivována a chráněna. Již od svých samých začátků, od okamžiku, kdy Maria řekla ono slavné: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova,“, přes cestu do Betléma, útěk před rozzuřeným Herodem do Egypta, až po problémy, které Ježíš měl při svém kázání v Nazaretě a pronásledování, kterým si musel projít Ježíš, ale v době pronásledování církve dozajista i jeho bratr Jakub a matka Marie. Ale stále je to Boží rodina, rodina, která patří Bohu a kterou Bůh neztrácí ze svého zřetele a vede ji tak, aby naplňovala jeho plány s ní i s tímto světem.

Jistě – oči světa mohou v Marii vidět poběhlici, která přišla do jiného stavu již před svatbou a to ještě, kdo ví s kým. Boží oči a spolu s nimi oči víry ale vidí v Marii pokornou služebnici Boží, která na sebe vzala nelehký úkol stát se matkou Božího syna. V Josefovi mohou vidět oči světa stárnoucího slabocha, který si vzal těhotnou a tak si již od samého začátku ani ve své rodině nedokáže udělat pořádek, jak se na správnou hlavu rodiny sluší. Bůh a s ním oči víry ale vidí v Josefovi někoho, kdo navzdory chlapské ješitnosti poslechl andělský vzkaz a dokázal se povznést i nad tradiční hierarchii rodiny, když viděl, že v Božím plánu je něco jiného. Oči nazaretských sousedů, ale spolu s nimi i oči mnoha lidí až dodnes vidí v Ježíšovi podivína, se kterým už od dětství byly potíže, který si ve třiceti letech o sobě začal nějak moc myslet a všichni víme, jak skončil. Boží oči a s nimi oči víry ale v Ježíši vidí Božího Syna, který se od svých prvních krůčků zajímal o věci svého nebeského Otce, a když poznal, že je vůlí tohoto nebeského Otce, aby zemřel, tak neucouvl ani před tímto úkolem.

Není to lehké, dívat se na svět Božíma očima. „‚Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje‘, je výrok Hospodinův.“ Tak to řekl Bůh skrze proroka Izajáše (Iz 55,8) a platí to až do dnešních dnů. Už jsme slyšeli, že Marii to trvalo několik let, než se naučila rozpoznávat Hospodinovy úmysly a cesty. Takovým člověkem se jeden nestane přes noc, člověkem, který se naučí dívat se a vidět svět Božíma očima a to ve většině případů znamená pohled jiný, než je pohled světa a mnohdy pohled úplně opačný. Člověk, který toto dokáže a dokáže podle toho řídit svůj život, je v nejlepším slova smyslu světec. Je spousta instatntních věcí. Věcí, které jsou hotové v jednom okamžiku. Od kávy a polévky až po víru a obrácení. To všechno se může s člověkem stát z minuty na minutu. Neexistuje ale instantní svatost. Do té člověk musí dorůst.

Když o tomto problému mluvil apoštol, použil výraz dorůstání do Krista, který je hlava (Ef 4,15). Je to s námi jako s malými dětmi, které se až v průběhu let pomalu učí používat hlavu. V okamžiku, když se narodí, jsou tady mezi námi. To je záležitost okamžiku. Je to jako znovuzrozený křesťan, který přichází do společenství církve. To úplně malé miminko tu hlavu dokonce ani samo neudrží a musí mu někdo pomáhat – a ono to s čerstvě obráceným křesťanem není o mnoho jiné. Také ještě potřebuje pomoc lidí kolem sebe. Jako se narozené miminko neumí ani usmát, natož cokoliv říci, či udělat a používá jen vrozené reflexy, tak i mladý křesťan spíše jen zkouší, co a jak vidí jako křesťan jinak, než to viděl doposud. Tak, jako nemá smysl po dítěti chtít něco, na co nemá schopnosti, tak i Pavel píše, že v církevní správě nemá pracovat nově pokřtěný, protože na to možná má chuť a nadšení, ale schopnosti ještě ne.

S postupujícím časem ale postupně dorůstá jak malé dítě, tak mladý křesťan. A pro oba platí jedno a totéž – učí se používat hlavu. Malé miminko se učí používat svůj mozek a postupně ovládá své pudové reakce a učí se mluvit, synchronizovat ruce a oči atd. Tak je to i s křesťanem – také se učí používat hlavu. Učí se používat Krista. Učí se, že to musí být on a ne naše reflexy, co vede naše jednání. Čím je člověk starší, tím častěji totiž musí jednat proti přirozeným reflexům. Proti přirozenému lidskému sobectví, pudu sebezáchovy – to všechno v sobě člověk potlačuje, protože zjišťuje, že lidské společenství nebude fungovat, když se každý bude starat jen sám o sebe. Malé dítě to nebude možná chápat. Nepochopí výchovné metody svých rodičů a až s velkým odstupem času pozná, že to bylo k jeho prospěchu. Nepochopí proč je něco potřeba a něco naopak škodí, když ono to vidí právě naopak. A s postupujícími léty, jestli opravdu dospěje, tak zmoudří.

S křesťany je to právě tak. Křesťan, pokud opravdu bude používat hlavu, totiž Krista, bude toho zjišťovat stále víc a začne se postupně na sebe i na svět dívat jinak. Tak jako dospívající dítě bude stále více rozumět svým rodičům, tak i on bude stále víc rozumět Božím úmyslům a cestám. Pokud ovšem opravdu bude dospívat. Tak, jako se setkáme s lidmi, kteří se stále ještě nechovají jako dospělí, i když by na to už dávno měli věk, tak je to i s křesťany, kteří by již dávno mohli a měli mít poměrně jasné ponětí o Božích plánech přinejmenším s nimi samými, ne-li že i s tímto světem, ale chovají se jako malé děti, které trucují nad talířem rybí polévky.

Jenže – když dítě nebude poslouchat v tak jednoduchých věcech, jako „jez doma co máš a jinde co ti dají“, jak se naučí jemným finesám společenského chování v tanečních?! Když křesťan neposlouchá v tak jednoduchých věcech, jako je pravidelná modlitba a čtení Písma, jak se naučí jemným finesám rozpoznávání Boží vůle?!

Není to otázka dní či týdnů, ale měsíců a ještě spíše let, než člověk takovouto školou projde. Boží rodina, jejíž svátek dnes připomínáme je toho jasným svědectvím. Jak dopadli ti pastýři, co tenkrát viděli anděly a byli u jeslí, to nevíme. Ale víme, že samotné Marii to trvalo dobře třicet let, než vychodila tuto Boží školu. Někteří nazaretští sousedé možná propadli už v první třídě a možná jim to nedošlo nikdy, že ti tři opravdu byli Boží rodina. Rodina, ve které vyrůstal Bůh, který se pro nás stal člověkem. Ale také rodina, kterou vede Bůh ne tak, aby jí splnil všechny její představy o radosti a pokoji, ale aby skrze ně na tento svět přinesl radost a pokoj pro všechny.

Jestliže se vydáme do této Boží školy, nikde není psáno, že to bude procházka růžovým sadem. Možná to bude cesta velice trnitá. Ale je to jediná cesta, která vede do Božího království.

Amen.