Text: Sk 13,4b–13a

Písně: 625, 642, 192, 367, 443

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Introit: Ž 84,2–6a
Čtení: 1K 10,1–13
Text: Sk 13,4b–13a
Poslání: Ef 6,10–13

Milé děti, milí bratři a sestry!

To takhle apoštolové vyrazili na cestu. Je to první velká Pavlova misijní cesta. Jsme tedy na přelomu let 45/46. Kam vyrazit? S Pavlem jde ještě Barnabáš a Barnabáš je z Kypru – tak vyrazili tam. Tam, kde to Barnabáš zná, kde zná místní zvyky, kde ví, co by se dalo od lidí čekat. Líbí se mi už tento začátek Pavlovy a Barnabášovy práce – jít ke svým. Není to totiž vždycky jednodušší řešení. Někdy právě těm nejbližším je velmi těžké začít vyprávět o Pánu Ježíši, o své víře. Neodjíždět na misie do dalekých krajin, ale začít mezi kamarády, spolužáky, sousedy…

Připadá mi to ale takové nejpoctivější, protože pro takové lidi jsme (jak se říká) „čitelní“. Oni znají nás. Znají nás možná řadu let. V tu chvíli mají naše slova zase jinou váhu. Najednou jsou podepřena vahou zkušeností, které s námi naši posluchači mají. Jestliže jsme důvěryhodní v něčem jiném, spíš budou brát vážně i to nové, co jsme poznali a co se jim budeme snažit sdělit. Možná proto jel Barnabáš s Pavlem nejprve na Kypr – aby Barnabáš mohl posluchačům v synagogách říct: „Podívejte, já jsem místní. Někteří mne možná znáte. Jsem odsud a proto k vám jako k prvním jdu s tím nejlepším, co jsem potkal. Poznal jsem, že Ježíš Nazaretský je Kristus. Mesiáš. Spasitel. Že vstal z mrtvých a totéž slíbil všem, kdo v něm Krista, Mesiáše, Spasitele poznají. S touto zvěstí Barnabáš a Pavel procházejí ostrov Kypr. Jsou židé, tak jsou pokaždé do synagogy mezi židy, ale čas od času se dostali i mezi pohany. Jako zrovna teď – v Páfu. Dneska se toto město na jihozápadě ostrova Kypr jmenuje Baffo a než tam Barnabáš a Pavel došli, mají za sebou více než 150 kilometrů putování.

Přišli na dvůr tamního místodržícího. Sergius Paulus byl římský místodržitel, který se zjevně doslechl o jejich misijní práci a chtěl vědět víc. Byl zvědavý, co se to na území, kterému z pověření císaře tento rok vládne, děje. Pocházel z vysoce postavené římské rodiny, tedy člověk z tak zvané „lepší společnosti“. Můžeme si ho představit jako zodpovědného inteligentního a vzdělaného úředníka, který chce mít přehled o tom, co je nového v té jemu svěřené oblasti.

Pavel a Barnabáš pochopili, jak vzácnou mají příležitost svědčit o Pánu Ježíši. Mohli o něm vyprávět na dvoře vysokého státního úředníka, což znamená také před mnoha dalšími lidmi. A jistě lidmi váženými, učenými – a přitom na pozvání samotného místodržícího. Záhy ale zjišťují, že na tomto dvoře má vliv ještě někdo další. Elymas.

Samo slovo „elymas“ je původně z arabského álím, v množném čísle ulama, kde znamenalo mudrc. Dodnes se tak v islámu označují vzdělanci, duchovní. V řeckém světě a v téhle pořečtělé podobě „elymas“ se ale význam posunul. V Pavlově době toto slovo znamená „kouzelník“. V této době to bylo velmi populární řemeslo. Staří olympští bohové přestávali být zajímaví. Byli nemoderní, zastaralí, příliš lidští – když se tak četly staré řecké báje a pověsti, lidé si říkali, že to se nehodí do té jejich moderní doby. Plni zvědavosti se proto obraceli k všelijakým novým vírám a náboženstvím. Tedy spíše staronovým. Egyptská magie, Babylónská hvězdopravectví, starořecká mystéria… Řekl bych, že dneska jsme na tom dost podobně – astrologické apatyky, kartářky vykládající budoucnost v televizi, všemožní zaříkávači a uzdravovatelé. Vyprávěl mi kamarád, že ve Vídni u Stephansdomu prodával kdosi amulet, který snižuje emise u auta!

Spoustě lidí to připadá modernější, zajímavější, lákavější a tak nějak „opravdovější“, než prostě jít v neděli do kostela. To se chodilo před sto, dvě stě nebo pěti sty lety – ale my jsme lidé moderní!

Stejně jako dnes, tak i tehdy to byl dost hit a na téhle vlně zájmu se přiživovala spousta podvodníků, pro které bylo ohlupování lidí krásným zdrojem obživy. Nový Zákon popisuje více takových setkání apoštolů s všelijakými mágy, kouzelníky a zaříkávači, nejen toto jedno na Kypru. Tento kyperský kouzelník se jmenoval Barjezus. Byl to žid, což ostatně slyšíme velmi jasně již z toho jména Barjezus. Bar – Jezus, Syn Jozuův, či syn Ježíšův – to znamená jeho jméno. Jozue, Ježíš – to bylo tehdy jméno velmi běžné, takže na tom nás nemusí nic překvapovat, že se někdo takto jmenuje. Zajímavější je spíše ta přezdívka „kouzelník“. Žádné „kouzelník Barjezus“, ale prostě „kouzelník“. Jakoby „Ten kouzelník“. Kouzelník s velkým „Ká“ na začátku. Když potřebujete nějaký zázrak, jděte za ním. Jestli je někdo kouzelník, tak on. Musel být velmi známý a populární.

I dneska slavní a populární lidé používají přezdívky, pseudonymy. Často to dělají spisovatelé, že svoji knihu vydají pod jiným jménem. Velice často to dělají zpěváci. Tak vím, že Lucie Bílá se vlastně jmenuje Helena Zaňáková. Někdy si prostě vezmou jen své křestní jméno a to jim stačí. Madonna Louise Veronica Ciccone Ritchie je prostě Madonna. Ale někdy to vyřeší mnohem razantnější změnou. Františka Moravce možná znáte jako Lou Fanánka Hagena, Rogers Nelson si nechá říkat Prince, Alecia Beth Moore si nechá říkat Pink (dejme tomu „Růžovka“) a pro jistotu ještě místo „I“ píše vykřičník, Eithne Ní Bhraonáin si říká Enya podle postavy z irské mytologie… Dejme tomu, proti gustu žádný dišputát. Myslím, že prostě chtějí být zajímaví a tak si vymysleli zajímavou přezdívku.

Ale zkuste si představit, že by si nějaký zpěvák dal přezdívku „Zpěvák“. Prostě „Zpěvák“. Asi by si lidé pomysleli, že je dost namyšlený. Přezdívka „Princ“, ta dejme tomu zní trochu nafoukaně, ale nic tak hrozného to není. Ale „Zpěvák“? Jakoby si žádný jiný člověk, který zpívá, nesměl myslet, že je vlastně zpěvák, protože jediný skutečný zpěvák je tento s velkým „Z“ na začátku.

Jak by to asi dopadlo… Bylo by moc důležité, jestli ten člověk je skutečně tak výjimečný. Třeba by se zjistilo, že skutečně zpívá o mnoho lépe, než kdokoliv před ním. Pak by si třeba lidé řekli: „Dobrá, zní to nafoukaně a nafoukané to aspoň trochu je, ale u tohoto zpěváka to necháme být. Je to totiž skutečně naprosto jedinečný umělec a mistr ve svém oboru!“ Kdyby nebyl, kdyby to byl obyčejný „kňáchal“ okresního formátu, brzy by ho vypískali jako namyšleného troubu.

Barjezus, kterému se říkalo prostě „Kouzelník“. Myslím, že ve svém oboru musel být vážně dost dobrý. Ne jen tak pár nějakých pouťových triků – králík z klobouku, nebo uhádnout kartu, kterou si někdo z publika vytáhl. Fouknutím udělat z normální propisky gumovou, nebo pohladit gumičku na prstech a ona přeskočí na jiné prsty. Barjezus musel být profík, který nedělá chyby a umí toho dost. A také umí to, co umí, jak se říká „prodat“. Měl jsem kdysi v ruce příručku pro varietní kouzelníky a slavný český kouzelník pan Leopold Beránek tam hned v úvodní kapitole píše, že základem úspěchu není zdaleka jen dokonalé provedení triku, ale také ten „humbuk“, který okolo toho uděláte – vhodné oblečení, gesta, hudba, celková atmosféra, jako dokážete lidi naladit. Když to umíte, stačí mnohem jednodušší tríčky a stejně vás lidi žerou.

Má to ale jeden dost zásadní zádrhel. V tu chvíli totiž už zdaleka nejde jen o pomyslné zboží, které nabízíte, o jeho kvalitu či nekvalitu. Těstoviny Maggi koupím i u protivné prodavačky, protože vím, že se mi neslepí, ani když je vařím pro 50 lidí. U kouzelníka ale podstatnou roli hraje sama osoba – a o to je těžší obstát v konkurenci. Přijde nějaký další, který umí nabídnout v podstatě to samé – a teď půjde právě o to, kdo umí lépe tu habaďůru okolo. No a na dvůr Sergia Paula přišel nějaký Barnabáš a nějaký Pavel. Židé, jako Barjezus a přišli s něčím zvláštním, stejně jako Barjezus. A Barjezus vytušil konkurenty. Jestli tihle dva uspějí, je možná s jeho kariérou konec.

Barjezus toho uměl dozajista dost. Ale jak tak poslouchá Barnabáše s Pavlem, tak tady je řeč o vzkříšení z mrtvých. Jestli tohle je moc, kterou nějakým způsobem tihle dva ovládají, tak s jeho kariérou je konec. Tohle neumí. Co konkrétně na místodržitele Sergia Paula zkoušel, aby ho odvrátil od víry, to Lukáš nezaznamenal, takže nevíme. Jen se tak domýšlím, že skákal Barnabášovi a Pavlovi do řeči, posmíval se jim, křičel, že to jsou hlouposti, zpochybňoval jejich slova, říkal, že ten Ježíš určitě žádné takové zázraky nedělal, že to zmrtvýchvstání je určitě nějaký švindl… Nezapomínejme také, že Barjezus je žid. Sice nějaký divný žid, když má zároveň něco společného s magií a kouzelnictvím, ale určitě zná Bibli, zná všechna ta proroctví o Mesiáši, která v tuhle chvíli asi vykládají apoštolové. V tomhle dost možná rozumí Barnabášovi i Pavlovi lépe, než kdo jiný na místodržitelově dvoře. Sergius Paulus Bibli zdaleka tak znát nebude a tak může jen těžko posoudit, kde je pravda.

V tuhle chvíli se ale Pavel naštve. Tedy – naštve… Dost často se to tak vykládá, že se Pavel v tuhle chvíli naštval a Elymase potrestal za to, jak jim škodil. Ale moc se mi tenhle výklad nezdá. Takovéhle zázračné trestání totiž Ježíš svým učedníkům dost jasně zatrhl. A s tím naštváním to také není tak divoké! Nečteme nic o tom, že by se Pavel rozhorlil, že by křičel. Četli jsme, jak byl „Pavel naplněn Duchem svatým“. To je první indicie, první nápověda, která nám vysvětlí, co se tady vlastně dělo. Tady se do věci vložil Bůh. Bůh chtěl pomoci Pavlovi a Barnabášovi – a vlastně i tomu římskému místodržícímu, protože jinak by to tam zase všechno ovládl kouzelník Barjezus. Četli jsme, že místodržitel nakonec apoštolské zvěsti uvěřil a myslím, že Elymasovo oslepnutí v tom svoji roli určitě sehrálo. Místodržitel poznal, že na tom Barnabášově a Pavlově učení něco musí být, když se projevuje i takto zvláštním způsobem.

Měli bychom si ale uvědomit ještě jednu věc, která mi připadá nad jiné důležitá – totiž koho konkrétně si Bůh použil, aby na čas připravil Elymase o zrak. V tuhle chvíli už ne Barnabáše, který je tu doma, ale apoštola Pavla… Jen si tu scénu z Kypru představte – někdo, kdo odporoval Bohu. Někdo, kdo škodil Ježíšovým učedníkům, kdo je neměl rád a přitom jim vlastně vůbec nerozuměl. A tento člověk najednou přijde o zrak. Ne napořád! Možná jen na pár dní. Musí ho vzít za ruce a dovést do jeho pokoje. A tam bude mít těch pár dní na přemýšlení o Bohu. Je to žid a tak bude přemýšlet o židovském Bohu, byla řeč o Ježíšovi a tak bude přemýšlet o tom, kdo je vlastně ten Ježíš, jestli skutečně vstal z mrtvých, jak tvrdí Ježíšovi učedníci… Pak se nad ním Bůh slituje a zrak se mu vrátí…

Nepřipomíná vám to někoho? Takhle před branami Damašku? Jednoho takového žida Saula, který pronásledoval učedníky Páně, ale zjevil se mu Ježíš a na tři dny ho připravil o zrak. Po třech dnech tento Saul dostal zrak nazpátek a nechal se pokřtít, protože pochopil, že se mýlil. Slepota očí mu ukázala, že neviděl pravdu. Ano – to je příběh apoštola Pavla. Jen ve Skutcích apoštolských ho máme zaznamenaný několikrát. Nejen tak, jak se stal, ale také jako ho Pavel jindy a jinde vyprávěl. A opakuji – Pavel tento příběh vyprávěl mnohokrát. Příběh o tom, jak on sám uvěřil. Jak se on sám setkal s Ježíšem Kristem a poznal, že Ježíš žije. Jak se setkal s Boží mocí, která působí skrze Ježíše Krista a od té doby Krista zvěstuje.

Teď se Pavel setkal s někým, kdo jako by byl on sám prohnaný přes kopírák. Barjezus je žid, který odmítá uznat Ježíše jako Mesiáše. A který se snaží využít svého vlivu a své moci, aby škodil Ježíšovým učedníkům. Pavel ví, co pomohlo jemu samotnému a tak mě vlastně zas tak moc nepřekvapuje, že Bůh vede Elymase přesně stejnou cestou. Děje se to totiž skrze Pavla a Pavel dokáže velmi jasně svědčit o tom, jak jemu samotnému tahle dočasná slepota pomohla.

Jak to nakonec všechno dopadlo, nevíme. Nevíme, jestli Elymas uvěřil. Věřím, že ano, i když v Bibli se o tom nic nepíše, Pavel už se na Kypr nikdy nevrátil. I když toto nevím, tak ale již to, co si prožil Pavel a teď Barjezus, mi připadá důležité – totiž že čas od času na nás přijde něco špatného. Jako na Pavla a Elymase dočasná slepota. Když to totiž nejde jinak, tak Bůh volí takovouto formu výchovy. Protože nás má rád jako milující Otec, nebude na nás tak tvrdý, jako byl na svůj lid třeba v časech putování pouští. Nedopustí, abychom byli podrobeni zkoušce, kterou bychom nemohli vydržet, ale se zkouškou nám připraví i východisko a dá nám sílu, abychom mohli obstát (jak nám připomínalo první čtení). Tak obstál Pavel a věřím, že i Elymas. Někdy si prostě musíme hrábnout na dno lidských sil, abychom si uvědomili, jak jsou ty lidské síly slabé a o to víc se modlili, o to víc hledali novou sílu u Boha. A tam, kde se vzdáme namyšlenosti a pýchy, tam nám Pán Bůh tuto sílu dá.

Amen.