Text: Sk 20,35b

Písně: 25, 602, 458, 190, 260, 452

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Křest
Introit: Ž 25,4–5
Čtení: L 1,5–9.23–25
Text: Sk 20,35b
Poslání: Fp 2,12b–13

Po prvním čtení:
Milí bratři a sestry,

Budeme za chvilku svědky křtu malé Natálky – a já bych se chtěl předtím zastavit u jejího jména. Ono je to totiž jméno vánoční a tak se nám krásně hodí do současné adventní doby. Ze jména „Natálie“ totiž proznívá latinský výraz pro narození, narozeniny. A skutečně – jméno „Natálie“ se dávalo dětem narozeným v období Vánoc, v období „narozenin Pána Ježíše“.

V Bibli je křest často přirovnáván k novému narození – narození z vody – a tak se nám to pěkně uzavírá. Natálka se dnes znovu narodí z vody. Stane se v pravdě „Natálií“, tedy „narozenou“. Ve víře můžeme očekávat i její narození z Ducha, ale to už nijak nezávisí na nás. To je Boží dílo, Boží zázrak, kdy se Bůh a Natálka k sobě přiznají navzájem. To naše lidské dílo se projeví dnes křtem a projevovalo se a bude projevovat v každé modlitbě za Natálku, v každém svědectví o Bohu a o Pánu Ježíši. Nic víc udělat nemůžeme – ale na stranu druhou to ani není málo. „Víra je ze zvěstování,“ píše apoštol Pavel do Říma (10,17) a my ten verš spíše známe v kralickém překladu: „Víra je ze slyšení!“. Obsah ale zůstává stejný: to je to, co máme dělat. O své vlastní víře nemáme mlčet, nemáme ji tajit, nemáme ji skrývat před ostatními. V tuhle chvíli myslím hlavně na Natálku. Na svých rodičích a vůbec na lidech, které bude potkávat – na těch bude poznávat, co to je víra, co to je život s Kristem. Podle našeho chování se bude do značné míry chovat ona, podle našich postojů si bude srovnávat svoje postoje. Leží na nás velká odpovědnost, abychom dokázali sami Natálce dosvědčit, jaké veliké věci udělal Pán Bůh pro nás samotné.

Není to vždycky úkol pro naše ústa. Někdy je lepší mlčet – jako ta Alžběta, která po pět měsíců tajila, že je těhotná. Věděla, že je těhotná a věděla, že to je zázrak od Boha – a přeci to nikomu neřekla. Popravdě řečeno – nevím proč. Napadá mě spousta různých odpovědí a netuším, jestli to byly nějaké obavy, že ji budou pomlouvat, nebo kdo ví, jak to těhotenství dopadne a tak proč hned čeřit vodu. Nebo to chtěla třeba oznámit najednou sama všem lidem okolo a ne tak, aby se to jako šeptanda šířilo od člověka k člověku. Třeba chtěla klid pro své těhotenství, nestála o zástupy sousedek, které jí budou chodit okukovat břicho… Nevím. Myslím, ale že to není podstatné. Kdyby to bylo důležité, tak to v Bibli máme – a v Bibli máme něco jiného, co nemáme přehlédnout. Alžběta si říkala: „Toto mi učinil Pán; sklonil se ke mně v těchto dnech…“

Tohle je důležité! V dětech, které dostáváme, můžeme a máme poznávat Boží dílo. V Natálce se i k nám sklonil Pán Bůh. Dává nám ji jako dar. V pravdě dárek vánoční, jak o tom mluví už Natálčino jméno. Možná už jste někdy dostali nějaký dárek, který jste brali do rukou s obavou, aby se nerozbil. Nějakou vzácnou vázu nebo něco takového, z čeho má člověk velikou radost a zároveň si uvědomuje, jak cennou věc dostal, a jak na ni musí být opatrný. Něco takového prožívala Alžběta, když dostala malého Jana, co z něj jednou bude Jan Křtitel. Něco takového prožívá Danielka a Laco, když dostali Natálku a kdo ví, co z ní jednou bude. Nu a něco takového prožijeme za chvilinku my, když bude Natálka křtem připojena k našemu společenství.

Toto nám učinil Pán; sklonil se k nám v těchto dnech. Dostáváme dárek krásný a nekonečně cenný. I za Natálku zemřel Pán Ježíš a tak má Natálka před Bohem cenu života Božího Syna. Proto tento dárek přijímáme nejen s radostí, ale i s bázní a třesením, protože jde o spásu jedné lidské duše a o život věčný. Netřeba ale mít strach! To píše apoštol Pavel právě v souvislosti s tou bázní a chvěním (Fp2,12–13): „S bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení, neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí.“

S bázní a třesením, ale ve víře v tohoto Boha, ve víře že i v tuto chvíli činíme to, co se Pánu Bohu líbí, protože je to on, kdo skrze nás koná své dílo v tomto světě, se Vás ptám:

Laco, Danielko, chcete, aby byla Natálka pokřtěna ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého? Jste připraveni jí pomáhat modlitbami, radou i příkladem na dobré cestě spolu s námi? Jestliže tomu tak je, odpovězte: „Ano.“

Natálie, křtím Tě ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.

„I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neustoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník.“ (Iz 54,10)

Svoji vděčnost i prosby za Natálku nyní vyjádřeme písní 458: „Svou rukou otcovskou“.

Milí bratři a sestry,

když apoštol Pavel cituje jinak neznámý výrok Pána Ježíše „Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere“, tak vyzdvihuje lidskou obětavost. Obětavost je velké téma. Schopnost rozdělit se s druhými není nic samozřejmého – ví to každý, kdo měl kdy co do činění s malými dětmi, že dělit se o hračky či o cokoliv jiného je něco, čemu se děti musí učit. Učit se obětavosti je pak záležitost na celý život. Je na to jeden příběh z Evangelií, kterak Pán Ježíš zahlédl lidičky s různou mírou obětavosti a kterýsi Brňák pak tento příběh vyprávěl asi tak, že „…Šéf vzal plac u kasy a házel čučku, jak ju maníci futrujó prachama. Fůra kolíků vyplázla těžký lováče. Naklusala taky nějaká koc, nic moc nóbl, a smékla tam dva drobáky, cirka tak búra. A Šéf hókl na mladý a hodil k nim řeč: ‚Šlus, garantuju vám: tadle koc vysolila větší balík než celá ta partija, co futrovala kasu. Všecky ty móky vyšpulily, co jim od chlebárny upadlo. Tadle koc to smékla na doraz.‘“

Tak nevím, jestli jste porozuměli příběhu tradičně nazývanému „dar chudé vdovy“, ale protože ten příběh dozajista znáte, tak víte, že Pán Ježíš má jiná měřítka pro ocenění naší obětavosti, než prosté sečtení hodnoty toho, co dáváme. Kdosi se snažil nějak přesněji postihnout toto Kristovo měřítko a prohlásil, že „…pokud nás naše obětavost nijak neomezuje v běžném životě, tak pravděpodobně dáváme málo.“

Téma dávání a darů je takové příhodné vánočně předvánoční téma. Vánoce jsou vlastně učebnicí či lépe cvičebnicí toho Kristova blahoslavenství dávajících, kdy se učíme dary dávat i přijímat, správně vyvažovat jedno i druhé, protože nemáme v Bibli jen tento verš a moc dobře víme, jak se také může pohodová a poklidná atmosféra dárků zvrhnout v hektická šílenství, kdy v novinách čtete o hospodářské krizi, ale objem peněz, které lidé za dárky utratí, je každé Vánoce vyšší a vyšší. Snažíme se tedy tak říkajíc „ustát“ tenhle předvánoční kolotoč. V dárcích a vzájemném obdarovávání nacházíme symboliku toho, že jsme sami byli o Vánocích obdarování darem nejcennějším, vždyť se NÁM narodil Spasitel a během Adventu se na oslavu jeho příchodu připravujeme.

V rozkrývání symboliky dávání a přijímání dárků bych chtěl chvíli zůstat. V tom dávání i braní můžeme totiž najít víc, než je hodnota toho kterého konkrétního daru. V tuhle chvíli už opouštím přemýšlení o Vánocích, to si nechme na jindy. Spíš se v myšlenkách vrátím ke křtu, jehož jsme byli před chvilku svědky. Tam také byla řeč o daru. Mluvil jsem o daru lidského života, o tom, že Natálka je dar a že i jí Pán Ježíš dává dar života věčného. Ono všechno to naše viditelné konání ukazuje i ke konání neviditelnému. Umět najít vyvážený postoj k dávání i přijímání, to je něco vzácného a ukazuje to až k Božímu království. Proto Ježíš mluví v souvislosti s dáváním i braním o „blaženosti“, o „blahoslavenství“ a my to slovo známe z kázání na hoře, kde se o Božím království právě v souvislosti s tímto slovem také hodně mluví. Zdaleka nejen o tom Božím království, které očekáváme někdy v budoucnu v souvislosti s druhým příchodem Pána Ježíše na tento svět. Když Pán Ježíš v blahoslavenstvích mluví o potěšení zarmoucených, o tichých, kteří dostanou zemi za dědictví, o nasycení těch, kteří touží po spravedlnosti, o tom, že Božím dítětem bude nazván ten, kdo působí pokoj… – tak byla řeč o království božím, která je už tady a teď mezi námi. Byla řeč o něčem, co se projevuje již v tomto světě, třebas ne v plnosti a úplně zřetelně. Ale je to tu! Už v tomto čase jsou zarmoucení potěšováni, spravedlnost nalézají ti, kdo po ní touží a Božími dětmi se stávají ti, kteří v tomto světě zápasí o mír.

A právě tak je to s tím braním a dáváním. I toto blahoslavenství ukazuje k Božímu království tady mezi námi. Jde o to naučit se dávat a naučit se dary přijímat. Když toto budeme umět, když dokážeme dávat i brát, bude na tomto světě lépe. Blahoslavenější je ovšem dávat než brát – a záhy pochopíme proč. Tím, že něco dáme, můžeme v tomto světě nadělat dobra víc, než tím, že budeme brát. Co bychom totiž ještě měli chtít získat, když to nejdůležitější jsme již dostali! Dar života věčného už máme. Dar odpuštění vin, dar věčné radosti v Božím království. K tomu nádavkem ještě radosti tohoto světa, ve kterém se Boží království také tu a tam objeví. Již není nic víc, nic vyššího, krásnějšího a vznešenějšího, co bychom ještě mohli dostat.

Ať dostaneme cokoliv, bude to vždycky méně, než co už jsme dávno dostali a co už z Boží milosti máme. Ale to, co máme, to můžeme nabídnout dál. Radost, pokoj, odpuštění – to jsou znaky Božího království. A je to něco, čím jsme byli obdarováni a co se stalo součástí našich životů. Proto tím samým můžeme obdarovávat druhé. Můžeme je obdarovávat sebou samými. Takhle to řekl Jan Pavel II. když byla v roce 1995 svatořečena Zdislava z Lemberka: „Svatá Zdislava uměla sama sebe učinit darem, po vzoru Ježíšových slov: „‚Blaženější je dávat než brát‘“. A já jen připomenu, že svatá Zdislava nebyla ani panna mučednice, ani misionářka v zámořských krajích, ani jeptiška zavřená v klášteře, nebo jak jinak si jen kdo představuje člověka, který je prohlášen katolickou církví za svatého. Byla to máma od čtyř dětí, která nerozdělovala život na část náboženskou a světskou, ale pochopila, že Pánu Bohu se nejlépe slouží v potřebných tohoto světa. Manžel, tři synové a jedna dcera a k tomu spousta ztrápených a nemocných dole v podhradí. Zdaleka ne sama – s manželem dotovali vznik dominikánského kláštera se špitálem, kde se o nemocné starali profesionálové. Až zbožná tradice v ní vidí ošetřovatelku ve špitále v Jablonném v Podještědí, ale řekl bych, že na to asi moc času neměla. Manželka významného šlechtice měla řadu povinností a samotný klášter patřil bratřím dominikánům, takže přítomnost ženské ošetřovatelky není moc pravděpodobná. Ale jestliže ze svého postavení zajistila, aby tato služba fungovala, aby potřebným bylo pomoženo – tak udělala přesně to, co udělat měla!

Ta formulace Jana Pavla II., že „Svatá Zdislava uměla sama sebe učinit darem,“ mi připadá vynikající a nad jiné trefná. Takoví, jací jsme, se můžeme dávat druhým. Nemusíme si na nic hrát, nemusíme sami sebe stylizovat do role tu mučedníků, tam milosrdných Samaritánů, tamo mystiků a onamo proroků mocných slovem i skutkem. Proč?! Tomuto světu můžeme dozajista posloužit tam, kde nás Pán Bůh v tomto světě má právě teď. Pán Bůh si nás dokáže použít takové, jací jsme, protože i v naší slabosti se může projevit jeho síla a o jeho sílu tady jde. Ne o naše tlaky a tahání za nitky.

Zacharijáše dokázal použít jako svědka své moci, i když byl Zacharijáš němý. Alžbětu si dokázal použít i v jejím pokročilém věku a přes to nesrozumitelné tajení mocných Božích činů. Svatou Zdislavu si dokázal použít, i když se v patnácti vdávala a ve třiceti zemřela. Myslím si, že nás si dokáže použít právě tak dobře – když se prostě necháme Pánem Bohem použít. Apoštol Pavel třikrát volal k Bohu, aby ho zbavil jakéhosi „ostnu, posla satanova“, který měl Pavel v sobě – a Bůh mu řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ (2Kor 12,7–8)

„Blahoslavený ten, kdo dává, ne ten, kdo bere“ – nejblahoslavenější pak je ten, kdo dává sám sebe. Kdo sám sebe Pánu Bohu odevzdává. Se všemi svými schopnostmi i neschopnostmi, se všemi svými touhami i beznadějí, se vším tím, co ho těší a trápí – když se s tím vším odevzdá do Boží ruky, aby pak tato ruka s ním v tomto světě konala své vlastní mocné dílo. Jako Pán Ježíš odevzdal do Božích rukou svého Ducha, svoji moc a sílu a jako apoštol Pavel odevzdal do Božích rukou svoji slabost. Jako Zacharijáš a Alžběta odevzdali Bohu své stáří a (když už jsem ji zmiňoval) Zdislava z Lemberka své mládí. S každým z nich Bůh pak konal v tomto světě své dílo, šířil své království.

Myslím, že od nás neočekává nic jiného.

Amen.