Ticho po bouři

Introit: Ž 65,2.6.8–9
Čtení: J 3,1–16
Text: Mk 4,35–41
Poslání: Fp 4,4–7
Písně: 143, Svítá 125, 200, 697, 510, 678, 486

Bouře! A pak ticho… Vichřice! A najednou úplný klid…

Skok. Náhlá proměna. Ticho před bouří, to známe. Ve zlověstném tichu, v bronzových mracích dokážeme vytušit bouři. Ale náhlý klid po bouři… Že by to zlověstné běsnění jen tak, z ničeho nic ustalo? To je těžší si představit. Na moři to skočilo z mírného vánku do běsnící bouře. Pak všechno přeskočilo do ticha. Podobně jsme skočili hned do středu dnešního příběhu o utišení bouře. Pojďme to vzít pěkně popořádku, než to všechno začne burácet.

Ježíš stojí na lodi. Zřídil si z ní takovou improvizovanou kazatelnu. Lidi se na něj začali tak tlačit, že mu už příliv tekl do sandálů. Z lodi měl větší odstup. Celý den učil. Mluvil v podobenstvích. Hemžilo se to v nich semínky a zrníčky. To aby vyjádřil, že z malých věcí, mohou růst věci obrovské. Třeba z běžných obav, velká hrůza. Ze zlého pohledu velká nenávist. Ale také z dobrého slova velká krása. Anebo z malé víry velká síla. Taková víra, že hory přenáší. Taková síla, že tiší zuřící bouře.

No a tolik slov a tolik lidí okolo jednoho člověka docela vysílí. Po celém dni je Ježíš pravděpodobně děsně unavený a chce mít svůj klid. Dává pokyn učedníkům, aby společně vyrazili na druhý břeh. Tam snad bude klid a místo, kde složit hlavu. Učedníci odráží loď tak, jak v ní Ježíš stojí. Možná ještě říká lidem na břehu poslední slova. A vzdaluje se přitom na otevřenou vodu. Jeho hlas postupně utichá a lidem na břehu zůstává v uších jeho ozvěna. Další, co se o Ježíši dozvídáme, je, že tvrdě spí. Spánkem spravedlivým, chtělo by se říct. Aby ne, však toho za den řekl dobrého na pár tisíc let dopředu.

Jenže zatím, co Ježíš spí, učedníci prožívají úplně něco jiného. Začalo to jako mírná večerní projížďka s červánky v zádech a vycházejícími hvězdami před sebou – a snad také rybou na rožni před sebou. Mezi učedníky byli ostatně rybáři. Jenže celá ta idyla přicházející noci se mění jako lusknutím prstu. Doslova jako blesk z čistého nebo se přiřítila bouře. Vichřice bičuje vyčerpané učedníky, zatímco se snaží kormidlovat ke břehu. V trámoví praská. Vody se valí na loď. Hvězdy i červánky dávno zmizely. Z černého nebe padá tuhá hrůza. Nad hlavami se křižují blesky s ďábly. V propastné tůni pod dnem lodi se čerti tetelí. Pravěcí démoni se derou z hlubin. Strach nabývá hmatatelných rozměrů. Hrůza otvírá strašlivou tlamu. Najednou neexistuje nic jiného. Je to boj o holou existenci. Život visí na špagátku. Letitým větrem ošlehaní rybáři už vyčerpali všechny své fígle. Zbývají jim prázdné ruce. Učedníky jímá děs a běs. Ztrácí poslední naději. A Ježíš? Ježíš spí. Polštář pod hlavou a na zádi v míru a pokoji zařezává.

Už jsem to říkal, bouři, tu si dokážeme představit. Dokážeme si dobře představit, jak nám začíná téct do bot. Člověk věrně zná ten pocit, kdy voda stoupla vysokou nad kotníky. Začíná toho být víc, než dokáže unést. O jednoho se začínají pokoušet kdejaké temné síly. Pro stres, vyčerpání, zoufalství, nemoc, smutek není vidět nic jiného. Nechci vám podsouvat trápení. Pokud vás míjí, je to dobře. Někdy to ale nemusí být bouře s vichřicí a uragánem. Občas stačí docela malá bouřka, jemná přeháňka a člověka to stejně vykolejí. Když se dostaví krize, zdroje síly začnou často kvapem docházet. A hledat v boji o holé přežití pevnou víru, nebo spíš poslední záblesky naděje, se někdy zdá nad lidské síly. A Ježíš? Spí? Nevíme. Ale občas jakoby spal. Zaklepat se dá ale vždycky.

A to je to taky to, co dělají učedníci. Věděli, že Genezaretské jezero se občas z ničeho nic úplně zblázní a může být životu nebezpečné. Přece jenom Ježíše poslechli. Dodal jim odvahu a tak se vydali do nejistoty, na otevřené moře. Když to nebezpečí opravdu přišlo, Ježíš není vidět. Klimbá tak klidně, že by na něj téměř zapomněli. A v té největší krizi si učedníci konečně vzpomenou, že tam s nimi přeci ještě někdo je. Zkusí to. S uraženou výčitkou, která člověku není neznámá, říkají Ježíši: „Tobě je snad jedno, že tady padnem.“

Běsnění graduje. Bouře už učedníky takřka mete z lodi. Ta jde i bez toho ke dnu. Není nic vidět. Tma. Vítr přibíjí déšť na holou kůži. Ježíš se zvedá. Všichni ti démoni hlubin, noci a strachu před ním skotačí. Ježíš se jim staví čelem. Zvedá ruce v hrozícím gestu a říká: „Sklapněte! Ticho!“

Ticho… Úplné ticho. Je klid. Bouře přešla. Nastalo veliké ticho. Velikou bouři si umíme představit. Umíme ji barvitě popsat. Ale veliké ticho? Zkusme to. Snad ho slyšíme na horách. Večer doma konečně v křesle. Snad někde v lese. V prázdném kostele. V noci. Hvězdné nebe nad hlavou, veliké ticho ve mně. Možná si ho představíte. Můžeme se možná i cvičit takové ticho slyšet. Je to takové ticho, v kterém nečíhá přicházející bouře. Naopak je to ticho, které přehluší vichřici. Je to ticho, v kterém nebezpečí ustalo. Dotančili démoni. Ticho, které jde do hlubin. Rozprostírá se v nitru. Ticho, které léčí. Klid. Pokoj, který převyšuje každé pomyšlení. Takové dobré ticho přinesl do všeho toho vyrválu Ježíš. Učinil běsnění přítrž a přinesl tiché bezpečí.

Učedníci na to civí s otevřenými ústy. Tohle vážně nečekali. A Ježíš se k nim snad trochu zklamaně a s neskrývanou výčitkou obrací. „Co se tolik bojíte? Copak jste se mnou celý den nestáli u jezera a neposlouchali mě? Vždyť jsem o tom od rána mluvil. Stačí maličko a to zlé ztrácí sílu. Jen maličko víry a není se čeho bát. Já vám to všechno povídám právě proto, abyste se nemuseli bát.“ Musím říct, že mi je učedníků trochu líto. Nebe jim padalo na hlavu, tak se báli. Těžko si představit, že bychom měli v takové chvíli větší víru než oni. A učedníci vlastně tomu, co viděli, pořád nemůžou úplně uvěřit. Říkají si: „Co to je za člověka, že má takovou moc přemáhat strach, chaos i smrt?“

Třeba mě opravíte, pokud se mýlím. Ale věřit, že někdo takovou moc má, opravdu není jen tak. Když se to ovšem podaří, všechno běsnění utichá. Démoni sice mohou dál řádit, ale ztrácí poslední moc. Tam, kde dříve otěže třímal strach, přichází svoboda. Nacházet v sobě víru, že Ježíš má větší moc, není snadné. Ale když se to daří, i z malé víry roste velká naděje a s ní velká odvaha. Když se daří nacházet víru, do všeho toho burácení přichází klidný pokoj. Není to na nás samotných. Ježíš má moc zakřiknout bouři. Proto můžeme věřit, že má také moc probouzet v nás víru – i kdyby to nejdřív byla víra maličká jako zrnko hořčice. A pak najednou ve všem tom hlomozu můžeme slyšet to dobré, velké ticho.