Moc příběhů

Introit: J 14,6b
Čtení: Žd 11,8–11; 11,1–3
Text: Gn 3,1–4
Poslání: Žd 4,14–16
Písně: 642, 176, 286, 350, 621, 660

Bratři a sestry, vážení hosté,
cílem tohoto kázání je upozornit na moc, jakou má příběh. Světu okolo sebe rozumíme skrze příběhy, které jsme uznali jako pravdivé nebo pravdě se podobající. To, co had dělá je, že vypraví Evě takový minipříběh. „Jak na tom jsi, Evo? Jsi spokojená se svou existencí? Víš, že je tady alternativa? Řeknu ti, jak je to doopravdy. Nenech si nic nakukat.” A je zaděláno.

Takovým příběhům se daří nejlépe, když máme pocit, že nás možná někdo chce oklamat. Toho si je had jistě vědom. Proto začíná zpochybněním Hospodina. Had dobře ví, jak to je. Ale přesto se ptá Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů, že ano? Eva sice také ví, jak to je, dokonce to říká. Ale přeci jen seménko, že se tady možná nehraje fair, je jaksi zaseto. A tak napjatě poslouchá příběh o tom, na jaké že to místo ve světě má člověk právo, jaké že jsou vlastně jeho možnosti, a jak Bůh je ten, kdo člověka omezuje.

Moc příběhů je obrovská. To vidíme okolo sebe. Pořád a neustále. Na tom není nic duchovního. Jen se podívejte, jakou moc stále má příběh o děsivých dopadech migrace, jakou moc měl nedávný příběh o děsivých dopadech zadlužování. – Příběhy tohoto typu obvykle po čase vyšumí, stávají se z odstupu prázdnými. Ale to neznamená, že by v nich nebylo něco pravdivého. Míra pravdivosti bývá ovšem různá. I v tom, co had Evě říkal, byl kus pravdy. Adamovi a Evě se otevřely oči a poznali, že jsou nazí.

Dvacáté století má na kontě strašlivé množství obětí. Dá se říci, že je to proto, protože jedni uvěřili příběhu o židovské konspiraci, a druzí uvěřili příběhu, že kvůli tomu, aby se všem vedlo dobře, je potřeba jiným násilím odebrat majetek a vytěsnit je na okraj na společnosti.

Proč se těmito příběhy nechalo obloudit takové veliké množství lidí? Jeden z důvodů je, že my, lidé, máme potřebu do nějakého dobrého příběhu patřit. Nebo se alespoň nechat do něj na chvíli vtáhnout. Televizní seriál je typickou ukázkou.

Když někdo změní názory nebo když zcela změní životní styl, tak je to většinou důsledkem toho, že vzal vážně nějaké vyprávění, že se nechal něčím nebo někým oslovit. Může to být něco pěkného, ale také něco pěkně ošklivého. Tak žijeme, na tom se nedá mnoho změnit. To je člověčenství, to je ten stav po vyhnání člověka z ráje, že my svůj život vlastně jinak žít neumíme než tak, že vstupujeme do určitých příběhů, přijímáme je za své.

Myslet si třeba, že věda je něčím mimo, že je něčím, co funguje mimo lidské příběhy, to je iluze. Matematická rovnice žádný příběh není. Dopad vědy na svět okolo nás se děje přetavením takových rovnic do příběhů, které člověka vtáhnou. Ten hlavní důvod, proč se lidé stávají vědci, je právě to, že chtějí být součástí takových příběhů. A, jak se domnívám, z podobných důvodů se mnoho lidí stává podnikateli. Aby byli účastni nějakého skvělého příběhu. Třeba i jako hlavní hrdinové.

Když člověk není součástí příběhu, který by ho naplňoval, tak nějaký hledá. To se projevuje i v maličkostech. Vezměte třeba horoskopy. Když o tom s někým hovoříte a vysvětlujete mu, že to není úplně to nejlepší, tak můžete zjistitit, že ten druhý má pocit, že mu berete něco hezkého. Protože jeho těší, že je v tu chvíli součástí nějakého příběhu. To, že to může přerůst do patologické závislosti, to neřeší.

Přitom to tak je. Příběhy nás mohou pohltit. Horoskopy, počítačové hry, politické ideologie, sexuální fantazie, hořkost vůči někomu, kdo nám ublížil. Ani nevíme jak, a najednou můžeme být uvnitř příběhu, ze kterého se neumíme dostat ven. To se hadovi jistě líbí.

Ale ono se mu také líbí, když odmítáme každý příběh jako by byl vylhaný nebo se nás netýkající. Kolektivní historie českého národa nabízí řadu příkladů, co to znamená odmítnout příběh. Když Masaryk přichází roku 1882 do Prahy, tak přichází do prostředí, které je mu neznámé. S českými reálemi i dějinami se teprve seznamuje. A když to udělá, tak v návaznosti na Palackého říká Hele Češi, vy máte v dějinách tu úžasnou Jednotu Bratrskou. Pojďte, uděláme z toho náš společný příběh. A co Češi? Ne, ne. Pak přijdou za půl století, a pak znovu za sto let, katoličtí vzdělanci, a říkaji Hele Češi, to pozdní baroko. To je něčeho úžasnýho, jak tehdy dokázali propojit prožívání nebeského a pozemského. Pojďte, uděláme z toho náš příběh. A co Češi? Ne, ne. Vyjedete za hranice a setkáte se s lidmi, který vám říkají, jak úžasný byl ten náš rok 68. Ta snaha propojit sociální spravedlnost a demokracii. A ptají se, jak se na to dnes Češi dívají. – No, odpověď znáte.

Při bližším ohledání si ale uvědomíte, že to nebylo úplně svobodné odmítnutí. Že v každém z těch tří případů bylo množství lidí s určitým postavením – myslím novináře, politiky, učitele, faráře – kteří se velice snažili, aby se takový příběh nechytil. Protože za prvé věděli o moci příběhů a za druhé chtěli uplatnit ten svůj příběh. Nebo – protože jsme v Čechách – alespoň zpochybnit nebo zesměšnit příběh toho druhého. Bylo jen málo těch, kteří si uvědomovali, že tím tomu druhému také něco důležitého berou.

Víra, křesťanská víra, začíná tím, že pohlédneme skutečnosti tváří v tvář. Že si připustíme, že příběhy, které vypráví svět okolo nás, nad námi mají moc. Že nad námi má moc i zpochybňování těch dobrých příběhů, protože nechceme naletět. A že také máme sklon se v tom světě příběhů dobře zařídit, otočit je ve svůj prospěch. Co s tím? Za prvé: připustit si, že to tak je. Za druhé: dát prostor touze našeho srdce do nějakého dobrého, opravdového příběhu patřit. Nebát se našeho vlastního vnitřního hlasu. – A za třetí: očekávat, že se našeho srdce opravdu dotkne Duch Svatý. To se nedá naplánovat. Ale děje se to.

Není to tak, že ty jiné příběhy, kterých je okolo nás tolik, máme ignorovat. Včetně těch vědeckých. To nejde. Jde o to, zda jsme ochotni tomu příběhu Božího jednání s člověkem nakonec přiznat prioritu. Založit na tom svůj život. To je víra. Spolehnout se na to, v co doufáme. Pevně počítat s tím, co nevidíme.

Bible je zpráva o příběhu Božího jednání s člověkem. O cestě těch, kteří zaslechli hlas Hospodinův, jako Abraham, a vydali se na cestu. Bible, to je také povídání o tom, jak se lidské srdce může zatvrdit, pokud se zabydlí v příbězích o vlastní důležitosti nebo dokonalosti nebo ublíženosti. Pokání, to je návod, jak se z takových příběhů dostat ven.

Jde o cestu, kterou náš Pán, Ježíš Kristus, vyučoval, po které kráčel, kterou nám otevřel.

Tady by kázání mohlo skončit. To podstatné jsem už řekl. Zkušenost ale učí, že christologická koruna, kterou kazatel završuje své kázání, je posluchačům někdy méně srozumitelná než se kazatel domnívá a než by si přál.

A pak je tady druhá věc. Církev se musí sama sebe pořád znovu a znovu ptát, zda si nevyrábí útěšné příběhy, kterými sama sebe klame. Možná si někteří z vás vzpomenou, že bývaly doby, kdy motiv varování před samolibou nebo sentimální zbožností byl v kázáních bratra faráře Luďka Rejchrta velmi silně zastoupený.

A tak kázání ještě nekončí a já se pokusím jedno takové varování poskytnout.

V úvodu Janova evangelia se píše „Do svého vlastního přišel a vlastní ho nepřijali.“ Bývalo zvykem tato slova vztahovat na farizeje a zákoníky. To už se tak přímočaře nedělá, a je to tak dobře. Pokud za to „vlastní“ dosadíme církev, tak to můžeme vzít jako výzvu, abychom se příliš nesoustředili sami na sebe. Církvi se snadno může stát, že svůj provoz a svoji sebezáchovu a replikaci považuje za důležitější než zvěst, kterou přináší. Možná vás napadne, že tohle se týká především katolické církve, a že my protestanté jsme toho ušetřeni, že my jsme právě ti, kteří se idolatrii církevní instituce vzepřeli. Pamatujete si to jistě ze školy – Husova De ecclesia atd. Něco na tom bude, ale znáte to, jak je to s mrvou a břevnem.

Protestantské církve jsou ohroženy vším tím, co se jim povedlo, čeho dosáhly. Zvláště kalvinistické, tedy reformované, církve vytvořily společnost a společenství, ve kterých se žilo a žije bezpečně, ve kterých fungovalo a funguje právo a ve kterých se mnohé křesťanské hodnoty staly skutečnou společenskou normou. Jenomže právě tohle vědomí vlastní úspěšnosti posílilo nechuť k těm, kteří stojí mimo a kteří nejsou takoví jako my. Právě vědomí nedokonalosti těch druhých umožňovalo omlouvat krutosti vůči černochům v jižní Africe a v Americe, o indiánech ani nemluvě. Že se nás to netýká? Řekl bych, že týká.

Jsou to zase příběhy. Příběhy, které si až donedávna vyprávěli běloši v USA o afroameričanech, které si stále vyprávějí jihoafričtí Burové o tamních černoších, příběhy, které si my vyprávíme třeba o Romech. Nejde o to, že by na těch příbězích nemohl být kus pravdy. Ani ten hadův příběh nebyl úplně vylhaný. Jde o to, že jasné vědomí, jací mají ti druzí být a jací nejsou, nám zabraňuje mít s nimi společenství. Těžko si můžete vážit někoho, o kom jste přesvědčeni, že ještě musí ujít pořádný kus cesty, aby vám byl partnerem. – Já tady nejsem v pozici někoho, kdo by se mohl chlubit tím, jak má zrovna tohle zvládnuté. – Ale je mi jasné, že pro Ježíše byli partnerem i ti, kteří stáli na okraji. Ne nějací skrytí svatí, kteří se na okraj společnosti dostali náhodou. Tak to někdy literáti zpodobňují. Kdepak, šlo o opravdové hříšníky a opravdové pijany. Když v tomto církev neobstojí, tak ti, kteří stáli na okraji a nebyli přijati, se obrátí proti ní. Zvláště tehdy, když se jim podaří se z jejich postavení vymanit. A také se tak děje.

Podobné nebezpečí číhá i v příbězích, které si jedni křesťané, jedna církve, vypráví o druhých křesťanech, druhé církvi. Bývávalo to vyprávění o papežencích a beranech, dneska je to spíše vyprávění o vyprázdněných liberálech a zabedněných konzervativcích. Nejde mi teď o to, kolik na těch příbězích je pravdy. Děsivé bývá to pohrdnutí bratrem či sestrou v Kristu, které se stalo v srdci vypravěče, a které on předává dál.

Znamená to, že o těch druhých nemůžeme nic říkat? Tak daleko bych nešel. Ale musíme pořádně zkoumat své srdce, své motivy. K situaci člověka po prvotním hříchu patří určitá ztráta čistoty. Ani když jsme k sobě úplně nejvíce poctiví, jak dokážeme, tak neumíme s jistotou říci, kdy popisujeme nezaujatě, co vidíme, a kdy jednáme s ohledem na své zájmy. Člověk sám sebe umí v těchto věcech strašlivě klamat. — Tohle smutné poznání vede mnohé k přesvědčení, že lidské jednání se jinak než prosazováním vlastních zájmů, vlastní agendy vysvětlit nedá. Jsou na to celé teorie, vědecké práce včetně teologických, statistiky, ekonomické školy atd. Ale také příběhy vyprávěné v soukromí, skrze které rodiče radí dětem, aby myslely především na svůj zájem. – Moje osobní hluboké přesvědčení je, že pohled na svět optikou vlastních zájmů ještě není peklo, ale už je to předpeklí. Z předpeklí do pekla není daleko.

Co s tím? Jak se dá sebeklamu vyhnout? Modlitba, společenství, rozhovory, vyznávání hříchů. Potřebujeme se navzájem. Potřebujeme jeden druhého.

Kristus říká „Království Boží je blízko“. „Nemůžete do něj vejít, nepřijmete-li ho jako dítě.“ „Co je nemožné člověku, je možné Bohu.“ Přijmout Ježíše znamená přijmout tu možnost, že navzdory všem těm příběhům, které had vysílá do tohoto světa a které zatemňují úradky Boží, můžeme být účastni něčeho, co je silnější než prvotní hřích. Můžeme být účastni Božího příběhu, příběhu našeho Otce. Zde ještě mihotavě, jednou v plnosti. To je Kristovo vítězství.

Amen.