Tit 1,12–15

písně: 118, 594, 106, 749, 418
introit: J 14,6
čtení: 1Tim 2,8–15
kázání: Tit 1,12–15
poslání: Mt 7,1–2

Bratři a sestry, vážení hosté,

apoštol Pavel si v přečteném textu dovolil hodně. Kdyby se to dnes dostalo do médií, tak si do konce života neškrtne. Jakákoliv zpráva o něm by začínala slovy jako „Apoštol Pavel, který v minulosti označil Kréťany za lháře, prohlásil, že…“, a tak dále.

Dnes jsme, jistě právem, citliví na paušální odsuzující výroky. Tedy alespoň na některé. A s údivem se ptáme, jak to apoštol Pavel mohl napsat. Vždyť si to ani nemohl myslet, že by byli všichni Kréťané lháři.

Předně, byl to dopis do soukromých rukou. Apoštol Pavel mohl počítat s porozumivým čtením. Tedy, že adresát to nebude logicky cupovat, ale chápat nadsázku jako nadsázku. Nadsázku používáme, když chceme kontrastně upozornit, že je něco míněno opravdu vážně, že je to důležité. Tak se tomu ještě nedávno rozumělo. Dnes žijeme v trochu jiném světě, jiné kultuře, kdy se snadno může stát, že za jedno neopatrné vyjádření se platí celý život.

Je důležité si uvědomit, jak kultura ovlivňuje naše jednání a mluvení. To je to, na co apoštol Pavel Tita vlastně upozorňuje. Jako kdyby říkal: „Milý Tite, dostal jsi se do prostředí, ve kterém je lhaní normou. Ber to velmi vážně. Vracej je do reality. Nenech je, aby si užívali nějakého pochybného duchovna, a přitom kašlali na to, co opravdu říkají, co dělají a co tím působí.“

Proč a jak moc se na Krétě lhalo, to úplně rozkrýt už dnes asi nikdo nedokáže. V době apoštola Pavla byla Kréta ekonomicky na vzestupu. Řím zajistil pořádek a na ostrov se lidé hromadně stěhovali. Nicméně o dvě tři generace zpět, a to kulturně silný vliv stále mít mohlo, byla Kréta pirátský ostrov. Vládnou-li vám piráti, musíte se jistě mít na pozoru a chránit se. Lidé, kteří si připadají ohrožení, si často navyknou lhát prostě proto, aby se chránili.

Příklad ze života: Na jaře roku 1989 jsme měnili byt. To byla za minulého režimu složitá věc. Aby se podařila, tak bylo nutné navázat vztah důvěry s druhou stranou. Což se mé manželce podařilo, a jenom díky tomu jsme mohli směnu menšího za větší dotáhnout do konce. Ta důvěra byla tak velká, že ona paní mou ženu trochu zasvětila do své životní taktiky. „Pani Drápalová, to nemůžete každému říct, co uděláte. Někomu říkám, že ten byt vyměním za dva menší. Jinému, že ho dám dětem. A dalšímu, že se odstěhuju z Prahy. Pak nikdo neví, co udělám, a nikdo na mě nemůže.“ Ta šaráda byla vlastně zbytečná, lidé na patře byli hodní. Ale ona jednala, jak to měla pod kůží. Chránila se.

S tím co máme pod kůží, co jsme do sebe natáhli, to s náma jde po celý život.

Vsuvka: Chci-li odložit některý ze svých přirozených postojů, něčeho z toho, co mám pod kůží, je dobré to předkládat v modlitbě. Prosit Hospodina, abych se v tom či onom viděl pravdivě a nezapomínal na to, co už jsem uviděl a co jsem se rozhodl změnit.

Zpět k apoštolu Pavlovi. On neříká: „Nejdříve se Kréťané musí naučit mluvit pravdu. A pak jim povíme o Ježíši.“ Je to naopak, ale i tak je to dlouhý proces. Apoštol Pavel si nedělá iluze o tíži břemena, které s sebou do nového života vláčíme. Zdánlivě bychom ho mohli odložit snadno; to hlavní pro nás Kristus přece již vybojoval. Jenomže přijmout Kristovu oběť, za nás, za mne, do hloubky ji přijmout a procítit, to také není jen tak.

Znamená to tedy, že apoštolova slova „Ženám učit nedovoluji“ jsou nějaká nadsázka? — To určitě ne, bylo to nepochybně míněno vážně. Velmi vážně. Ale cílilo to do určité kultury. Je třeba vždy vážit, jakou povahu to které místo v bibli má. Zda jde o absolutní výpověď nebo o pastorační radu.

Absolutní výpovědí v tomto kontextu jsou slova „Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“

Pastorační rada Timoteovi ohledně žen, byť zní hodně nesmlouvavě, vychází z reality genderových vztahů té doby. Asi bych si to neuměl jasně představit, kdybych neměl příležitost nahlédnout, jak to chodí v blízkovýchodních rodinách dnes. A uvědomit si, jak je to podobné tomu, co jsem v mládí zažil při putování severovýchodním Slovenskem.

Jde o takové uspořádání vztahů v rodině, kdy muž má rozhodující slovo, a žena nenese zodpovědnost. Což dává mužovi svobodu rozhodování a ženě svobodu požadování. Záleží na charakteru obou manželů, jak to u nich dopadne. Může zde být tvrdý a násilný muž, může zde ale také být žena, která svými požadavky ničí jejich společný život. Kniha Přísloví obsahuje mnoho krátkých výpovědí, které rozličné situace v takovém modelu rodiny úsporně a zřetelně vystihují. Tři takové výpovědi připomenu.

První výpověď začíná slovy. „Pod třemi věcmi se chvěje země a čtyři nemůže unést“. Jako třetí z těch čtyř věcí je uvedeno „vdaná žena, která není milována.“ Jako čtvrtá „služka, které vyžene svou paní“.

Druhá výpověď z knihy Přísloví je kraťoučká. „Upír má dvě dcery: ‚Dej! Dej!’‘.“

A třetí: „Moudrá žena buduje svůj dům, kdežto pošetilá jej vlastníma rukama boří.“

A teď si představte, že do světa, ve kterém ženy jsou zvyklé prostor, který se jim nabídne, naplnit svými požadavky, vstoupí křesťanství s poselstvím o tom, že v Kristu není rozdíl mezi mužem a ženou. A najednou se zjistí, že mnoho žen ve sboru má spoustu nápadů a názorů, že chtějí to a ono, že prosazují svoji vizi velmi úporně a nedělají si příliš hlavu s tím, zda skutečně mají pravdu, nebo s tím, jak se to zařídí a jaké to bude mít důsledky. Prostě klasická situace, kdy člověk ještě neumí naložit se svobodou, na kterou nebyl zvyklý.

Jedna poznámka ze současnosti: Nemluvím o ženách zde dnes v Čechách. My máme úplně jiné problémy. U nás je problém, že mnoha mužům se do odpovědnosti, zvláště v rodině, nechce. Má to i svou druhou stranu, kdy některé ženy do takové odpovědnosti muže pustit nechtějí.

Druhá poznámka: Ze své zkušenosti kurátora dobře vím, jak rozkladně může působit, když se někdo chytne nějakého detailu a urputně na něm trvá. A jak je současně důležité takový postoj nepodcenit, takového člověka vyslechnout, brát ho vážně, ale současně se nenechat vtáhnout do jeho emočního víru.

Zpátky k apoštolovi: Je jistě pravda, že jednání žen, kterého se Pavel obával, bylo důsledkem toho, že žily v kultuře, která jim upírala rovnoprávnost a důstojnost.

A je pravda, že apoštol Pavel neburcuje k nápravě tohoto nerovnoprávného postavení. Bere ho jako fakt, který má své pastorační důsledky.

Nemyslím si ale, že apoštol Pavel si říkal, aha, tady tohle platí absolutně, a tohle je daň, kterou platíme za špatně nastavené genderové vztahy v naší kultuře. Tedy jak v kultuře židovské, tak řecké. Těch kulturních ohledů tam přitom asi bylo vícero.

Z listu Timoteovi je patrné, že apoštol Pavel nejenom bránil sbor před zjitřenými emocemi, ale také velice usiloval o to, aby se ve sboru nedělo nic, co by mohlo sbor znevážit. Timoteovi klade na srdce „Dávej pozor na své jednání i na své učení. Buď v tom vytrvalý. Tak posloužíš ke spasení nejen sobě, ale i svým posluchačům.“

Je možné, že kdyby v efezském sboru ženy vyučovaly, tak by to výrazně podseklo misijní úsilí mezi řeckými obyvateli Efezu. Ono je těžké vidět za hranice vlastní kultury. Proto je pozoruhodné, a pořád mě to uvádí v úžas, jak navzdory tomu je Písmo stále aktuální, jaké přesné analýzy nám nabízí.

Na otázku, co oba přečtené biblické texty mají říci dnes, bych odpověděl, že první řadě to, že je třeba rozumět zvykům a způsobům myšlení lidí, které chceme oslovit. A pak také, že vedení sboru je vážná věc, která chce plnou pozornost.

V tom oddílu z epištoly k Timoteovi, který jsme četli, je, žel, jedno místo, které musím komentovat, mám-li zůstat poctivý. Nelíbí se mi, když po konstatování, že první byl stvořen Adam a pak Eva, apoštol zdůrazní, že to nebyl Adam, kdo byl oklamán, ale že žena byla oklamána a dopustila se přestoupení. Možná mi něco nedochází. Nevidím to však jako dobrý argument. Spíše mi připadá, že apoštol tak jasně vnímal svou pastorační pravdu, že ji potřeboval ještě teologicky vyfutrovat, podložit. — Možná ale i takhle je toto místo v Písmu užitečné. Jako varování, abychom poznání, že dnes žijeme v jiné době, v jiné kultuře, nedoplňovali teologií střiženou na míru okamžiku.

Otázka na závěr zní: Neměli bychom přece jen především bojovat za odstranění nespravedlností, a to vždy, když je rozpoznáme? Není to to nejdůležitější? — Nový Zákon vidí to nejdůležitější jinde. Přijmout Ježíše Krista. Vzít vážně jeho slova „Svůj pokoj vám dávám; ne jako svět dává, já dávám vám.“ „Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“

Takto vyzbrojeni se pak můžeme, a máme, otevřeně postavit zlým zvykům. Podle svých možností a své společenské role. V pokoji a v čas příhodný, tak jak nám Pán dává rozpoznat. Bez samospravedlosti, paušálního obviňování a bez vkládání nových břemen na bedra ostatních.

„Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ Ta slova působí a působila jako kvas Božího království. Pokud je člověk přijme, procítí je a prožije je, tak ho to promění. Proměněný člověk proměňuje svět.

Ono to ale nemusí být hned vidět. Uvěřili jsme, že oběť Ježíše Krista nebyla marná. Mějme odvahu věřit, že pokud se mu otevřeme, tak i naše hledání spravedlnosti, naše hledání pokoje, naše modlitby nejsou marné. I když to často dlouho, dlouho není vidět.

Amen.