Evangelium Božího království mezi námi

písně: 81, 787, 260, 273, 706, 222
introit: Ž 67,4–6
čtení: J 4,5–14
kázání: Lk 17,20–21
poslání: Ř 14,17 a+c

Milí bratři a sestry,

království Boží mezi námi je téma, které se mi vrací znovu a znovu. V čem je království Boží? Jak se projevuje? Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat… „Pozorovat“ – to slovo souvisí s nějakým badatelským až vědeckým zájmem. Tímhle způsobem se ovšem s Božím královstvím mineme. Zároveň ale tady je, je mezi námi a nějak se nás týká. Týká se nás tak úzce, že Pán Ježíš dokonce vyzývá – známe i jako píseň – „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost…“ (Mt 6,33) Jak to tedy spojit, že máme hledat (dokonce „nejprve“ hledat!) něco, co je ale „vědecky nezkoumatelné“? Co s tím?

Odpovědí nám bude rozpoznání, že Boží království je potřeba prožívat. Teoretické úvahy jsou fajn, ale budou toliko o království Božím. Samotné Boží království se v nich nijak skrývat nebude. Dá se ovšem něco prožít a v tom prožitku království Boží bude autenticky přítomno.

Pro pořádek – jistě, že očekáváme slavný příchod Božího království. V této intenci se farizejové Pána Ježíše ptali. I oni tenkrát počítali data konce světa. Četli dávná i dobová proroctví a hledali naplňování jednotlivých bodů. Jet na sever Izraele, kde je har Megido, hora Megido?! Tohle místo známe – tady umřel hříšný král Saul, tady umřel spravedlivý král Jošijáš! Nebo je har Megido – Armagedon – něco jiného? My máme v Bibli jen Zjevení Janovo, ale podobných knih, pod kterými si lidé představovali „jízdní řád konce světa“, už tehdy kolovaly desítky. Leč sama otázka farizejů je svědectvím o tom, jak neuspokojivé byly výsledky jejich čtení.

Do těchto úvah Pán Ježíš řekl, že až přijde „armagedon“, tak to nikdo nepřehlédne. Nemá smysl ani počítat, ani běhat z místa na místo. Hned po rozhovoru s farizeji se Pán Ježíš obrátil ke svým učedníkům: „Řeknou vám: `Hle, tam je, hle, tu´; zůstaňte doma a nechoďte za nimi. Jako když se zableskne a rázem osvětlí všecko pod nebem z jednoho konce nebe na druhý, tak bude Syn člověka ve svém dni.“ (Lk 17,23-24).

A přece – byť nezkoumatelně – je království Boží mezi nimi už tady a teď. Ne to nepřehlédnutelné, ale naopak nějak skryté. Ne to, co tu bude jednou provždy a bez konce, ale jsou tu prožitky tady a teď, kdy mají k dispozici jakousi „ochutnávku“ Božího království. Něco jako „demoverze“ – některé funkce nejsou dostupné a vůbec celkové možnosti jsou omezené. Ale přece si člověk může udělat nějakou základní představu o tom, co ho čeká v nebi. Něco, co se dá hledat už v tomto světě, protože by jim přece Pán Ježíš neradil, aby hledali něco, co je nenalezitelné!

Jak tedy pochopit Pána Ježíše, když farizejům říká, že království Boží mezi vámi? On sám – Ježíš Kristus – je ztělesněné Boží království. V Kristu přichází Boží království do našeho světa. Dokázat se to nedá. Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vědecky vyzkoumat. Lze v něj ale uvěřit. Nemá smysl běhat sem či tam. Má smysl být s Ježíšem. Kde je Pán Ježíš, tam se dá Boží království zažít.

Okolo Pána Ježíše tohle lidé prožívali. Z nepřeberné řady rabínů, učitelů zákona, mistrů a vykladačů Písma Pán Ježíš vyčuhoval. Zástupy žasly nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci. (Mt 7,28-29) Bylo tam něco, co se špatně popisuje slovy, ale když to prožijete, tak víte. Pro nějakou představu – asi si umíme představit rozdíl mezi učitelem, který jen předkládá nějakou látku a učitele, který tím kterým svým tématem žije. Pán Ježíš byl učitel, který naplno žil tím, co kázal – a my víme, že Pán Ježíš kázal evangelium království Božího. Tohle je první zmínka o Božím království. Ježíš chodil po celé Galileji, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království Božího. (Mt 4,23) Hle – první informace! Evangelium království Božího. Království Boží je tedy něco radostného. Evangelium – to je „radostná zvěst“, „radostná zpráva“, „veselá informace“. Ježíšovo kázání o království Božím je cosi potěšujícího.

Není divu – on ten celý verš zní: Ježíš chodil po celé Galileji, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království Božího a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu. Království Boží, tak, jak se projevovalo v přítomnosti Pána Ježíše, znamenalo konkrétní pomoc. Vyřešení konkrétního problému lidí v Ježíšově okolí. Boží království přicházející v Kristu nebylo cosi abstraktního a nehmatatelného. Právě naopak. Kde se Pán Ježíš objevil, tam Boží moc řešila to, co zrovna v tu chvíli lidi trápilo.

Když zůstanu u onoho obrazu „demoverze“, tak jistě – i uzdravený mohl zase onemocnět. Nasycený docela určitě časem zase dostal hlad. Vzkříšený Lazar za nějaký čas opět umřel. V nebi to bude jinak. Ale radost, potěšení a veselí spojené s přítomností Božího království, to je něco, co lidé zažili už v tu chvíli. Evangelium Božího království je skutečně ev-angelium, tedy radostná zvěst. Hledáme-li Boží království, kde že se mezi námi objevuje, pak pomoc lidem v jejich nouzi a s tím spojená radost – to budou rozhodně dobré stopy, které nás vedou dobrým směrem.

Moc Božího království se projevuje v boji se zlem – to jsou příběhy o vymítání démonů, kde výslovně čteme, že to je moc Božího království, která vstupuje do tohoto světa (Mt 12,28). Boží moc je silnější nejen než přirozené lidské starosti, jako je nemoc či hlad. Bůh je silnější i než starosti nad-přirozené. Vymítání démonů je znamení Boží moci, která je silnější než ďábel.

Exorcismus bychom možná ještě zařadili k uzdraveným nemocným, ale stojí za to mluvit o něm odděleně. Proč to odděluji? Je tu jedna věc, která je u nemoci či hladu samozřejmá, ale u posedlosti by nám mohla uniknout. Už jsme si říkali: i uzdravený mohl zase onemocnět, nasycený docela určitě časem zase dostal hlad, vzkříšený Lazar za nějaký čas opět umřel. Pán Ježíš varuje před tím, že i uzdravený posedlý může být posednut znovu. Je to jak s tím uzdraveným, co opět může onemocnět. Po exorcismu je potřeba hledat příčiny a řešit prevenci. No a tou je – to asi nepřekvapí – Ježíšova přítomnost (Lk 11,23). Kde je Pán Ježíš, tam je Boží království. Kde je Boží království, tam je jeho moc a zlo prohrává.

Nejde ale jen o lidské zlo kolem nás. Jde i o naši docela obyčejnou lidskou špatnost, která s Božím královstvím nejde dohromady. S královstvím Božím mají problém bohatí (Mt 19,24) – kdo lpí na majetku, má to horší než velbloud, co by chtěl prolézt uchem jehly. Nekající jsou zahanbováni celníky a nevěstkami co nás předcházejí do Božího království (Mt 21,31), protože rozpoznali Boží vůli a zařídili se podle ní.

Rozpoznat pokušení a hřích a vzdát se ho, to může bolet. Nejspíš bude. Známe výroky o tom, že pro Boží království je potřeba umět vzdát se ruky, nohy, oka… (Mk 9,43n). Jasně – jsou to obrazy. Ale zároveň rozumíme, že pokud nás něco stahuje ke zlu, k hříchu, že to nejspíš bylo příjemné. Kdyby hřích nebyl příjemný, tak bychom ho nedělali. Že to tvořilo součást našich životů. Pro Boží království je potřeba už nepoložit ruku na pluh (Lk 9,62) – to je pořád jen spojování se s nějakým starým způsobem života. Nechat mrtvé ať pohřbívají své mrtvé (Lk 9,59), tedy dokázat se odpoutat od své minulosti a vztahů.

Je i toto pořád evangelium Božího království? Je to pořád radostná zvěst? Tady je to s tou radostností a veselím o dost složitější. Odvážně zpíváme píseň „Z Tvé ruky, Pane můj“, kde vyznáváme, že Bůh ví lépe než my, co nám přebývá a bylo by tedy záhodno se toho vzdát. Ruky, nohy, oka, vztahů, představ, přání, očekávání…? Lehko se to vyznává a hůř dělá. A pramálo v tom v tu chvíli bývá radosti, o které byla doposud řeč.

Řada podobenství o Božím království je o tom, jak se objevuje a roste – jako hořčičné semeno. Jako zasazené zrnko obilí. Jako kvas, který prokvašuje těsto. S radostí Božího království je to právě takto. Je to semínko menší než všechny semena země. Je to jediné zrníčko pšenice vhozené do půdy. Je to ždibec kvasu vhozený do tří měřic mouky. Ale roste to. Roste to tak nějak samo (Mk 4,26). I když je to nejmenší zrníčko na světě, přeroste všechny byliny a bude z něj strom (Mk 4,31). Těsto bude prokvašen (Lk 13,21) a jediné obilné zrnko přinese užitek stonásobný (Lk 8,8).

Jen to někdy trvá k uzoufání dlouho a chce to hodně víry, že to má smysl vydržet. Má. Na konci bude radost Božího království. Ta písnička je dobrá – nelže. Bůh to ví lépe než my, co potřebujeme a co fakt ne, protože nás to k němu blíž nedovede. Jen – není to něco k teoretickému zkoumání. Pán Ježíš nás zve, abychom to s ním prožili.

První myšlenkový krok máme za sebou. Boží království mezi námi – to je přítomnost Pána Ježíše v tomto světě. Kde je on, tam je Boží království mezi námi. Tam se projevuje ve své moci a přináší do tohoto světa radost. Někdy okamžitou, někdy to chvíli trvá – ale stojí to zato. I ta ochutnávka a demoverze Božího království je fajn a otevírá cestu ke stále hezčí budoucnosti.

O krok dál nás dostane příběh z dnešního prvního čtení. Rozhovor se samařskou ženou u Jákobovy studny o problematice žízně a jejího uhašení. Pán Ježíš využívá snad každé setkání k tomu, aby kázal, a my rozumíme, že v tomto jeho kázání je voda obrazem Ducha svatého. Obrazem Boží přítomnosti v nás. Ta jediná nezbytná podmínka Božího království mezi námi – přítomnost Pána Ježíše – je zde vyjádřena obrazem pramene v našem nitru. Obráceným znovuzrozený křesťan mající dar Ducha svatého může nabídnout totéž, jako Pán Ježíš. Království Boží mezi námi je cosi, co platí dodnes. Pořád se to nedá vědecky vyzkoumat – ale dá se to prožít.

Díky daru Ducha svatého můžeme něco skvělého prožívat my a něco skvělého mohou prožívat lidé s námi. Autentický prožitek Božího království A teď všechno to, co jsme si říkali o Pánu Ježíši – hlad, nemoc, zlo okolo nás i v nás… S tím vším se křesťan může prát a v tomto zápase vítězit ne ze svých sil, ale v síle Božího království, které je mezi námi. V síle onoho pramene v nás vyvěrajícího k životu věčnému, tedy v síle Ducha svatého.

Jak se to pozná? Skrze radost. Jestli se kolem nás nešíří radost, je někde problém. Nejspíš ten, že naše snažení je jen člověčina a ne Duch svatý a evangelium. Radost musí být přítomna aspoň jako to hořčičné zrno. Jako semínko, jako ždibec kvasu. Boží království musí být přítomno v naději, že to které naše jednání nakonec radost přinese. Že zmizí slzy a že naše jednání přinese pokoj.

Amen.