To čiň a budeš živ

Introit: Kaz 9,16
Čtení: L 2,36–40
Text: L 10,21–28
Poslání: Ř 13,8
Písně: 98, 260, 274, 446, 275

Sestry a bratři,
tento text uvádí jedno z asi nejznámějších příběhů Lukášova evangelia – o milosrdném Samařanovi. A je proto často opomíjen. Zůstaňme však dnes spolu u něho.

Už tady, ještě stále v první polovině evangelia, několik kapitol po vánočním příběhu, který zazněl i v našem prvním čtení, Ježíše nechává Lukáš začít svoji cestu do Jeruzaléma. Teď je s učedníky snad kdesi v Samaří (zatímco v prvním čtení byl, ještě jako chlapec, v Jeruzalémě), každopádně jsou na venkově. Ježíš chvilku před tím vysílá do okolí těch sedmdesát učedníků, ti se vracejí a jsou nadšení, co všechno v jeho jménu dokáží, načež mizí ze scény a už se nikdy nevrátí.

A teď Ježíš začíná – to už jsme tam, co jsme četli – on začíná jásat v Duchu svatém, chválit svého otce za to, že cosi skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil to maličkým. Čteme tu tedy hodně o radosti: nejdřív se raduje 70 učedníků, kteří se navrátí (a zmizí), a záhy se raduje Ježíš sám – že se Ježíš raduje, je něco, co mu evangelisté přiznávají, neznámo proč, málokdy.

Radují se, Ježíš snad dokonce zpívá ten svůj chvalozpěv Otci… krása.

A pak najednou „vystoupí jeden zákoník”.

Cítíte ten předěl? Jako kdyby tady skončila legrace, radost, nebe se zatemňuje …teď totiž vystoupí někdo moudrý a rozumný, exponent těch, před kým Otec to vše skryl, jak Ježíš před okamžikem vyznával – totiž zákoník, a, jak píše evangelista, zkoušel ho.

Jejich role se však okamžitě obrací, Ježíš na zákoníkovu otázku co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě” neodpovídá, on reaguje protiotázkou, naopak zákoník se teď tak stává tím, který poslušně odpovídá, a Ježíš ho nakonec pochválí, že odpověděl správně.

Opravdu chtěl zákoník Ježíše zkoušet? Vždyť jeho otázka „co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě” je, řekl bych otázkou legitimní a velmi hlubokou. Zákoník se navíc ptá se sám na sebe, neptá se na žádné obecné poučky!

Na první pohled to vypadá, jako by se zákoník ptal (a tak jsem to i opakovaně četl v kázáních, která jsem procházel): co mám teď dělat, abych v budoucnosti žil? Jako kdyby byla věčnost byla věcí budoucnosti. Ale zákoníkova otázka zní: co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě? Neboli co mám dělat, aby do mé přítomnosti vstoupila věčnost? Aby má přítomnost byla věčností a věčnost přítomností?

Ale zároveň: co mám dělat, abych žil? Zvláštní propojení. Jako kdyby nyní bylo na místě něco dělat, abych pak, někdy, žil. Nebo jako kdyby otázka, zda žiju či nežiju, souvisela primárně s tím, co dělám. A Ježíš zákoníkovi odpovídá: jak to čteš v zákoně? Tak odpovídá Ježíš – snad se smíchem, stále v dobrém rozmaru – zákoníkovi: že se ho zeptá, co čte v Zákoně. Ostatně naše první čtení končilo tím, že Josef a Maria v Jeruzalémě vše vykonali podle zákona Páně.

Tak a teď: zákoník okamžitě odpoví správně, jako by přesně věděl, na co se ho Ježíš ptá, ačkoliv to vědět dost dobře vůbec nemohl! V Zákoně se toho přece píše spousta. Nevíme ani, zda Ježíš sám měl nějakou předem připravenou odpověď, kterou chtěl slyšet. Zákoník spojil dvě místa Zákona (Miluj Boha a miluj svého bližního), každé však z jiné jeho části, přičemž ani jedno z těch míst v Zákoně není nijak spojováno s otázkou věčného života, ostatně pojmu, který Zákon ještě vůbec nepoužívá!

Tak ten zákoník vyhmátl přesně to, ta dvě místa, která měl na mysli – a jinde říká – i sám Ježíš: (pokud to nebylo tak, že když se jinde Ježíše ptali na dvě největší přikázání, vzpomněl si na to, co mu tady řekl zákoník, a sám to použil). Tedy: Miluj Hospodina celou svou duší a celou svou silou je příkazem z Deutoronomia, z takzvaného šma Jisrael, slyš Izraeli. A miluj bližního svého jako sebe samého je zase původně Hospodinův příkaz ze třetí knihy Mojžíšovy. A potom následuje to podobenství o milosrdném Samařanu, které Ježíš, zdá se, že skoro zbytečně, zákoníkovi vypráví, anebo to vypráví ve skutečnosti jiným. Na konci podobenství o tom, kdo je můj bližní, respektive kdo byl bližní zbitému člověku, ten zákoník zase odpoví správně! Nebo správně: tak, jak se to Ježíšovi líbí.. Každopádně se jeho odpověď Ježíšovi líbí, nezkazí mu jeho radostnou náladu.

A tak mi připadá, bratři a sestry, že v tom, jak je evangelium řazeno, je možná skrytý vtip a ironie: Ježíš nejprve jásá, že Otec jisté věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil je maličkým. A tu přijde zákoník, jasný představitel těch moudrých a rozumných, kterým mi mělo být z logiky věci – té nové logiky věci, která vše převrací naruby – vše skryto.

ALE: Jako by ani evangelista plně nepochopil – a nezamýšlel – ten vtip, kouzlo okamžiku, a proto ta jeho vysvětlení, že se tak zákoník ptal, aby ho zkoušel, protože zákoník je přec, podle evangelijní logiky, podle toho, co Ježíš říká jinde, ten zákeřný, ten špatný. A možná to tak opravdu bylo. Ale nemuselo! Zákoník totiž, navzdory této nové logice, odpovídá tak, jako by zrovna jemu Otec vše zjevil. Vypadá to, jako by ti dva, Ježíš a zákoník, si rozuměli, možná neskonale lépe, než Ježíš s učedníky, kteří ho naopak stále nechápou! Nechápou, byť Ježíš jim okamžik před tím, než se objevil ten zákoník, říká, že právě oni vidí a slyší to, co ostatní nikoliv.

Nebyl tedy snad v tu chvíli snad učedníkem právě ten zákoník? Učedníkem nadmíru přičinlivým, přičinlivějším, než kdy byli ti titulovaní učedníci? Vidí zde evangelista do všech důsledků radostnou zvěst Ježíšova příběhu, který zde zaznamenal? Tu zvěst, která má v tom textu mnoho vrstev, jednu radostnější, překvapivější a paradoxnější než druhou, a které čekají na to, až je objevíme.

Je to pro nás i příslibem, že každý Advent a každé Vánoce, pokaždé když čteme vánoční příběh, nám to vše může zaznít nově. Hloubka Písma svatého je nezměrná. Ostatně uvidíme dnes odpoledne, jak nově a nápaditě se děti vánočního příběhu jistě zhostí.

Co Ježíš říká zákoníkovi na závěr? To čiň a budeš živ. To čiň – ale ta činnost spočívá v milování. A už najednou není řeč o věčném životě, stačí, že budeš živ. To není málo.

Amen.