Tříkrálové poučení o těch zdrojích poznání

Písně: 72, 648, 442, 306, 631, 29
Vstup: Ž 72,1-2.10-11
1. čtení: Mt 2,1-12
2. čtení: Iz 47,13-14
3. čtení: Lk 11,9-10

Milí bratři a sestry,

dnes to bude o tom, že lidské poznání, vědecké poznání, je fajn. Stojí zato studovat. Ale jako věřící lidé si máme uvědomit, že věda má své meze a na některé otázky nám neodpovídá. My se pak jako křesťané ptáme Bible a křesťanských vykladačů. Studujeme učení církve dávné i svých současníků. Do třetice se pak modlíme ve víře, že nám Pán Bůh dá poznat pravdu. Ukáže nám, co dál. Nějaké to vnuknutí, ta myšlenka nám najednou sama v hlavě naskočí. Nebo sen, anděl… (1) Lidský rozum, (2) Bible a církev, (3) Boží hlas.

Dnešní biblické první čtení nás přesouvá kamsi k Eufratu. Do oblasti dávné Babylónie, kam byli odvlečeni židé z Jeruzaléma. Izajášova slova míří na cosi, s čím se doposud židé nepotkali, totiž na astrology. Izraelci znali všemožné způsoby věštění budoucnosti, ale horoskopy, to byla pro ně novinka. Pečlivě ji zkoumají a zjišťují nadmíru zajímavé věci. Asi nejzásadnější zjištění pak je, že astrologie má tak říkajíc blíže ke škole než ke kostelu. Všichni ti hadači z vnitřností, letu ptáků a vykladači snů – to byli jurodiví šílenci, kteří promlouvali ve vytržení mysli. Babylónský astrolog je slušně oděný seriózní pán s hliněnou tabulkou a počítadlem.

Potud i Izajášův soud není soud náboženský. Izajáš ve stejné kapitole kritizuje i kouzla a zaříkávání, protože ví, že modlařina v Babylóně také kvete! Ale tady jde o něco, co prorok vyjádří slovy: Tvá moudrost a tvé vědění tě svedly na scestí. (Iz 47,10). Ten dnešní text nám tedy ilustruje prorockou kritiku spoléhání na vědu, kterou tehdy astrologie byla. Ne odmítnutí vědy jako takové! Izajáš jen upozorňuje, že i sebelepší věda má svoje meze. Tam, kde do hry vstupuje Hospodin se svými soudy, tam ti, kdo pozorují nebesa, kdo zírají na hvězdy, kdo při novoluní uvádějí ve známost, co by nás mohlo potkat, ztrácí svoje slova. Tady jejich moudrost končí a k poznání pravdy je potřeba dojít jinak. Ani nejlepší babylónští astrologové nedokázali odvrátit zánik Babylóna a zachránit ani svoji vlastní kůži. Nějaký čas poté je Babylón vyvrácen Medoperšany a král Kýros je Hospodinem poňouknut, aby židy pustil zase domů. Však ho za to prorok Izajáš obdaří titulem „Hospodinův Mesiáš“ a popisuje, jak Hospodin Kýra povede od vítězství k vítězství (Iz 45,1n).

Část židů možnosti využila a vrátila se. Část ne. V politicky mimořádně svobodné společnosti, kde měli židé možnost uchovávat si svoji náboženskou svébytnost a zároveň využívat dobrodiní pokroku, tak mnozí dospěli k závěru, že vracet se do země otců je sice romantická představa, ale děkujeme, raději zůstaneme. Tak zde na dlouhá staletí zůstala živá židovská komunita.

My se přesuňme v čase do doby vlády krále Heroda. Herodes řečený Veliký. A právem, protože tak schopného panovníka měl málokdo. Ano – doktor Jeroným Klimeš ho diagnostikoval jako zamindrákovaného paranoidního psychopata. Ale nic to nemění na tom, že židé mimo samotné území jeho vlády ho milovali. Ti na území Izraele se ho báli. Je příznačné, že první jeruzalémskou reakcí na příchod mudrců od východu je strach. Cokoliv, co by se byť jen náznakem mohlo tvářit jako nárok na Herodův královský trůn, smrdí strašlivým masakrem. Herodes se při pocitu, že mu roste konkurence, nezastavil před popravami vlastních dětí.

V té tak zvané „diaspoře“, tedy stovky kilometrů od Jeruzaléma, ale Heroda zbožňovali. Byli liberálnější. Neřešili, že Herodes dokonce není čistý žid, což ti ortodoxní a fundamentalističtí židé v Jeruzalémě nikdy nezapomněli. V Sýrii, Římě, Egyptě či v Persii to bylo šumák. A Herodes dokázal být vděčný. Velmi prakticky vděčný. Finančně podporoval jejich synagogy, lázně, knihovny, spolky. Za Herodovy vlády se židé proslavili propracovaným sociálním systémem péče o vdovy, sirotky, návštěvy vězněných, pohřby… v Alexandrii, Římě, Antiochii – i v Babylóně.

No – a dostáváme se k betlémské hvězdě. Z řady výkladů, co by to tak astronomicky mohlo být, se zcela kloním ke konjunkci Jupitera a Saturna a budu se jí teď chvilku věnovat. Není to sám o sobě tak zvláštní jev. Jestli jste ji nestihli pozorovat tyto Vánoce 21. prosince, tak máte šanci zhruba co 19 let vidět další a další. Ta příští bude 31. října 2040. Ovšem ze 171 konjunkcí, které nastaly za posledních 3,5 tisíce let, bylo ale jen 19 trojitých (třeba v roce 1981) a z těchto trojitých toliko 2 byly ve znamení Ryb: roku 860 AC a konjunkce roku 7AC. Ta nás bude dnes zajímat.

Jsme někde na východě u Eufratu a zde vidíme četné židovské komunity. V náboženské oblasti jsou to jasní ctitelé jediného Boha, tedy pravověrní židé. V politické oblasti loajální poddaní místní vlády a obdivovatelé jeruzalémského Heroda Velikého. A v oblasti sekulární vědy čerpají ze všech místních zdrojů, tedy i astrologie. My si teď představme si nějakého takového židovského astrologa, který má k ruce již několik set let propracovávanou vědu horoskopů. Význam jednotlivých nebeských těles. Nejde o efektnost podívané! Kometa, supernova – to je astrologicky dost nuda, protože je to nárazový jev a tak bez jasně vyložitelného významu. Jde o obsah informace, tedy o schopnost s nimi pracovat.

Je 29. březen roku 7 před Kristem a kterýsi židovský astrolog kouká na oblohu a pozoruje planety. Z jeho mateřštiny bychom jeho označení „planeta“ mohli přeložit jako kráčející hvězda. Takže tyto hvězdy si tak chodí po obloze. Objevuje se Merkur, hebrejsky „kochav“, „pan hvězdák, komunikátor a posel bohů, tedy anděl. Ten vezme z pohledu pozorovatele shora Jupitera. Hebrejsky cedek. Spravedlivý. Božsky spravedlivý, tedy král. Král Jupiter se toho roku na obloze objevil poprvé. Heliaktický východ. Říkalo se tomu „zrození“. Tohoto zrozeného božsky spravedlivého krále pak posel bohů přivádí k Saturnu. Hebrejsky šebataj, soboťáček. Planeta židů. A začíná novoluní. Hebrjsky molad, tedy zrození.

Jak tak vidí ty planety za sebou – Jupiter, Merkur, Saturn, Nov – tak čte: Rodí se spravedlivý král, božím poslem zvěstovaný, židovský, nový.

Onen astrolog nemá tušení, že pár dní předtím, 25. března, byl anděl Gabriel poslán od Boha do Galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria… Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.

Tohle mu už ale hvězdy neřeknou, ale stalo se to v souhvězdí Ryb, což v řeči zeměpisu odpovídá syropalestině. Není moc o čem vědecky diskutovat a pochybovat a mudrci od východu se objevují v Jeruzalémě. Jestliže se v Palestině má narodit či již dokonce narodil židovský král, víc variant, než že se to stalo v Herodově paláci, k dispozici není. Je potřeba vzít nějaké dostatečně reprezentativní dary a jdou.

Pro pořádek – než tam dojdou, nějaký čas uplyne. Nejen do Betléma, ale i do Jeruzaléma. My sice máme v betlémcích tři krále u jeslí spolu s pastýři, ale to pak neladí s biblickým vyprávěním o obřízce osmý den, návštěvě chrámu 40. den a informací o útěku do Egypta hned po odchodu mudrců. Navíc Marie je v domě – ne ve stáji. Zase o moc později po Ježíšově narození ale také ne. Časovou stopou nám je Herodův rozkaz povraždit všechny chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců. Mudrci netuší, jestli nebeské znamení oznamuje narození nebo početí. Herodes jde na jistotu, malý Ježíšek musel být výrazně mladší než ty dva roky. Kdyby mu bylo kolem dvou, nechá vyvraždit všechny předškoláky. Potud jsme tak dva měsíce po narození Páně.

Zajímavou možností čas úplně poslední ze série konjunkcí. Ta proběhla 20. února (6 AC). Ta byla poměrně krátká – trvala tak hodinu. Jestli mudrci v Jeruzalémě zahlédli tuhle „chodící hvězdu“, tak nasedat a jedem. Velbloud se pohybuje rychlostí 14 kilometrů v hodině. Za třičtvrtě hodiny jsou mudrci z Jeruzaléma v Betlémě.

Na samotné lokaci „Betlém“ jim ale hvězda nepomůže. Tady už je světská znalost nedostatečná. My víme, jak přijdou na to, že to je zrovna Betlém – židovští vykladači jim to přečetli a vyložili z Bible. To už jsme u toho druhého kroku, kde věřící člověk hledá radu, když mu dojde, že vědecké poznání má svoje meze. Tehdy je nadmíru praktické otevřít Bibli a ideálně ne sám. Tedy přesněji – spíš bych to viděl opačně. Herodes svolal všechny velekněze a zákoníky lidu, aby zjistil co a jak. Tedy nejprve svolává církevní autority. Jeden člověk nemůže vědět všechno, konsensus je v židovství velice zásadní věc. Protože jsou církevní autority moudré, tak jdou do Bible. A můžeme si představit, že se pak dohadují, přemýšlí, argumentují… Že to vypadá – no jako v židovské škole. Dohadování ale přineslo jednoznačný výsledek – rodiště krále Davida.

Mudrci dojeli do Betléma a setkávají se se svatou rodinou. Tohle setkání mudrců musela být veselá záležitost. Vzácná návštěva mezinárodního významu. Tak velkolepá, že se bez problémů dostala až na královský dvůr. A na straně druhé rodina řemeslníka, který se tu zasekl po sčítání lidu. Beru to jako projev Boží moci, co přemohlo mudrce, že při pohledu na tuto chudou rodinu nesebrali své reprezentativní dary a nezmizeli.

Něco je musel přesvědčit o tom, že všechna ta mimořádná astrologická znamení mluví právě o tomto dítěti. Že se vykladači Bible nesekli, když tvrdili, že jde o Betlém.

Tady už ale nepomůže ani astrologie, ani svědectví církve a Bible.

Jestliže mudrci uvěřili, že toto dítě je onen hvězdami oznamovaný židovský král, to už jsme u toho třetího zdroje poznání pravdy a tím je přímé Boží zjevení. V tuto chvíli vnuknutí a mudrci se s Božím oslovením setkají ještě jednou – skrze anděla ve snu.

V převyprávění tříkrálové legendy od Luďka Rejchrta je to popsáno až roztomile, že když jeli za hvězdou, tak nejedli a nepili, protože je sytil pohled na hvězdu. A také nespali – a až teď, když splnili svůj úkol, poklonili se narozenému králi a odevzdali mu zlato, kadidlo a myrhu, tak si lehli pod strom a spali a spali. A všichni tři měli úplně stejný sen o andělu, který jim zakázal návrat do Jeruzaléma k Herodovi. Poslechli ho a oklikou se vrátili domů na východ.

Za nějakých 30-40 let se setkali s chlapíkem jménem Tomáš, jinak Didimos. Chodil těmi východními krajinami a každému vyprávěl o Božím králi, ve kterém se tomuto světu přiblížilo Boží království. Uzdravoval nemocné, sytil hladové, pomáhal trpícím. Tomáš vyprávěl i o jeho smrti na kříži na Golgatě a o tom, jak bylo překonány jeho pochybnosti o vzkříšení z mrtvých. Stařečci poslouchali a usmívali se stále víc a víc… a pak Tomášovi vyprávěli svoji historii. A tak je Tomáš pokřtil a vysvětil na kněze.

Za čas nastaly Vánoce a tři stařičcí kněží Kašpar, Melichar a Baltazar, se tak koukají z okna, když se na nebi objevila velmi povědomá hvězda. Jako by je zase někam zvala. Tak si nechali připravit hrob. Slavili bohoslužbu s večeří Páně a při jejím vysluhování s úsměvem na rtech zemřel Melichar. Uložili ho do hrobu. Po týdnu právě tak pokojně odešel Baltazar a po dalším týdnu i Kašpar. Uložili ho k jeho přátelům v radostném vyznání, že ti tři odešli za tím, koho kdysi přivítali a v kom poznali krále Králů díky (1) lidské moudrosti, (2) svědectví církve a Bible i (3) přímým svědectvím Božím skrze vnuknutí a anděla.

A hvězda zhasla a už se nikdy neobjevila.

Amen.