Tt 2,11–13

Introit: J 1,1–3.14
Čtení: L 2,15–20
Text: Tt 2,11–13
Z druhé části Lukášova vánočního evangelia jsme slyšeli o cestě pastýřů do Betléma. Anděl jim nejprve zvěstoval narození Spasitele. A oni sami nejsou jen posluchači; když najdou děťátko položené do jeslí, tu informaci anděla, že v něm přišel na svět Mesiáš, Spasitel a Pán, předávají dál. „Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli.“

Evangelista Jan už na začátku svého spisu tutéž událost podává jiným způsobem než prostí pastýři. A jeho svědectví budí ještě větší úžas, když slyšíme: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Bůh sám, který všechno tvoří jen slovem, ano sám je Slovem, které bylo od věčnosti, se stal člověkem z masa a kostí. Vstoupil do našich dějin a přebýval v Ježíši Nazaretském na tomto světě, mezi námi, říká očitý svědek Jan. Nebyla to zbožná iluze, ale viditelná skutečnost. „Spatřili jsem slávu jeho, slávu jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“

Ale apoštol Pavel v našem textu, který je úryvkem z dopisu Titovi, celé to nepochopitelné tajemství Božího vtělení dává do souvislosti se zachraňující milostí, která se zviditelnila v Ježíši Kristu. „Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem.“ Milost znamená Boží příklon k nám; však už andělé zpívali, že Bůh má v lidech zalíbení. V tom bezmocném dítěti v jeslích a neméně bezmocném odsouzenci na kříži se zjevila Boží láska k nám – a dá se říci, k nám všem bez výjimky. Přináší spásu všem lidem, třebaže jen málo je těch, kteří ji potřebují a přijmou. Apoštol Pavel věděl, jak si člověk stačí sám, jak zvěst o kříži jedny pobouří a pro druhé je to nesmysl, ale navzdory tomu připomíná Titovi: „Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem.“ To je základní a radostné předznamenání naděje, jež se nesmí ztratit z Titova kázání a z celého zvěstování církve, nemá-li dojít k vyprázdnění evangelia.

Boží milost – a to je ten druhý Pavlův důraz – nás nechce mít pořád stejné, ale mění nás tím, že nás vychovává. Už to naznačuje, že křesťan nevystačí jen s tím, že byl pokřtěn, konfirmován, že prožil obrácení či nějaký mimořádný duchovní zážitek. Výchova je záležitost dlouhodobá, chce čas a trpělivost. Pán Bůh ji s námi má: však tak pomalu rosteme v poznání jeho pravdy, dlouho trvá, než pochopíme, na čem opravdu záleží a co je k ničemu. Styl bezbožného života, který vidíme kolem sebe, má svou nebezpečnou přitažlivost i pro nás, nežijeme přece ve vzduchoprázdnu. Podléháme snadno všemu, co nabízí dnešní svět. Nejsme imunní proti všem toxinům, jež otravují duši.

A v tom je ten div, že Boží láska, v Kristu zjevená, si nás vzala na starost a – slovy apoštola – „vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně spravedlivě a zbožně v tomto věku.“ Jde to ztuha, ale ta milost to nevzdává. Zákon vychovává také, ale strachem před trestem, tato výchova je založena na lásce, která v Kristu přišla na náš svět. Rozumná rozvážnost, spravedlnost a zbožnost byly ctnosti, které antický svět u člověka vysoce cenil. Však vyjadřovaly správný vztah k sobě, k bližním a k Bohu. Apoštol tyto hodnoty pokládá za důležité i pro křesťana; rozum je Boží dar a je třeba ho správně užívat. V nespravedlivém světě je zapotřebí těch, kteří nekřivdí druhému. A tam, kde se žije bez Boha, je o to víc potřeba zbožných lidí. K tomu nás vychovává Boží milost.

Ta se zjevila v Kristu, aby všem přinesla spásu. To druhé: zjevila se, vstoupila do tohoto světa, aby nás měnila k lepšímu svou výchovou. A to třetí: zjevila se, abychom měli výhled kupředu, výhled naděje, že ten, který přišel v poníženosti, přijde v slávě a že se smíme na něho těšit.

„Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem, a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožností a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista.“

Amen.