Uvěřit Ježíšovu slovu (pro dospělé)

Barrandov: kázání pro dospělé

písně: 128, 719, 707, 607, 698
introit: Ž 104,27–30
čtení: J 4,43–54
kázání: Žd 11,1
poslání: Žd 12,1–2

Milí bratři a sestry,

bude to dnes o víře. Co to znamená věřit. Jak máme věřit. Co je víra, kterou od nás očekává Bůh, v jaké máme růst. I tohle si církev ujasňovala docela dlouho a nám se to dobře ukáže na příběhu z prvního čtení. Můžeme si ho totiž srovnat s velmi podobným příběhem, jak nám ho zaznamenali jiní evangelisté a my ho známe jako příběh o uzdravení o uzdravení setníkova sluhy. Pointa, cíl, se kterým pisatelé příběh vypráví, je v něm totiž jiná. Zatímco u Matouše a Lukáše Pán Ježíš pochválí setníkovu víru, se kterou za ním přichází, u Jana Pán Ježíš pochvalou zjevně šetří.

Vyvstala totiž otázka, co by vlastně měl chválit… Ona není víra jako víra – a to nás chce dnes Jan naučit. Okolo Pána Ježíše nebyli lidé dvou druhů: věřící a nevěřící, dobří a špatní, příkladní a nenásledováníhodní. Svět byl již tenkrát složitější. Již tenkrát se pod slovem „víra“ a „věřící“ mohlo skrývat ledacos.

U Matouše a Lukáše máme jednoduchý až modelový příklad vojenského důstojníka. Jako voják je zvyklý rozkazovat i rozkazy přijímat. O rozkaze se nediskutuje, rozkaz se poslouchá. „Pane, neobtěžuj se; vždyť nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu… dej rozkaz, a můj sluha bude zdráv.“ Takovou víru Pán Ježíš neviděl ani mezi Izraelci (Lk7,9n). Proto vyhověl setníkově žádosti, rozkázal – a uzdravení na dálku proběhlo. Poselstvím příběhu je dát pohanského důstojníka za příklad židům, kteří Pána Ježíše odmítali. Pohan přichází s pevnou vírou v Ježíšovu moc, zatímco ti, kteří by měli být příkladem – židé – tak pochybují.

V Janově podání to nakonec také dobře dopadne. I zde dojde k uzdravení, i zde je oceněna víra onoho královského služebníka. Janova zkušenost zachycená s odstupem desítek let po Matoušovi a Lukášovi už ale mluví do jiné situace. Mluví mnohem víc do církve, tedy k nám. Ve společenství věřících lidí Jan vidí, jak snadno se může sebesilnější víra navázat na Pána Ježíše nějak špatně. Pořád to bude víra, pořád bude schopna dělat zázraky – ale nebude to ta víra, o kterou Pánu Ježíši šlo. Od víry v to, že Pán Ježíš je schopen konat zázraky, se evangelista snaží dovést k víře v Ježíšovo slovo. Že co Pán Ježíš řekne, to platí.

Jasně – může jít o nějaký zázrak! Ale to není to podstatné. Podstatná je víra jako vztah. Víra jako důvěra. Víra jako spolehnutí se na Ježíšovo vedení. Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme – potud víra neznamená přesvědčení, že Bůh je automat na splněná přání. Víra, ke které chce Pán Ježíš v janovském podání učedníky dovést, není víra v divotvůrce. Spolehnutí se na to, že Pán Ježíš umí dělat zázraky, jistota, že se zázrak stane, i když ho ještě nevidíme. Královský služebník evidentně věří, že něčeho takového Pán Ježíš schopen je. Jenže to je asi tak všechno. Je to víra, o tom žádná, ale Jan se na tom příběhu snaží postihnout, že takový prožitek je „znamení“. Není tu jen sám o sobě, ale má člověka dostat někam dál. V onom prožitku má dotyčný rozpoznat pozvání k víře v Ježíše jako Pána a Spasitele. Nejen divotvůrce, ale Bohem poslaného Mesiáše!

V jednom i druhém případě je napořád klíčové uvěřit. Spolehnout se na to, v co doufáme a být si jist tím, co nevidíme. Jenže – v co doufáme? Čím jsme si tak jisti, i když to nevidíme. S čím přichází královský služebník za Pánem Ježíšem, potažmo – s čím za ním přicházíme my?! Pro srovnání – nějaké ty pověrečné představy o moci amuletů mohou být spojeny s naprostým spolehnutím a skálopevnou jistotou, ale stejně to nebude něco, co bychom prostě bez výhrad pochválili. V dnešním příběhu minimálně ze začátku dost zjevně jde o něco takového.

Kdesi v Kafarnaum žije královský služebník. Do Kafarnaum se vrací židé, kteří byli na svátky v Jeruzalémě a setkali se s Pánem Ježíšem. Fakt hustej týpek. Netušíme, co bylo „to všecko, co učinil v Jeruzalémě o svátcích, které tam také slavili“ – každopádně viděli dost na to, aby pro ně byl Pán Ježíš vítaný host, o kterém stojí zato vyprávět. A tak se o Pánu Ježíši doslechl i onen královský služebník. Ten když uslyšel, že Ježíš přišel z Judska do Galileje, vydal se k němu a prosil ho, aby přišel a uzdravil jeho syna, který už byl blízek smrti.

S konfirmandy jsme před pár týdni probírali falešné představy o Bohu. Jednou z nich je „Pán Bůh jako instalatér“. To je ten, komu voláme, když nám praskne v bytě vodovodní trubka. V tu chvíli se spolehneme na to, v co doufáme a jsme si jisti tím, co nevidíme – totiž pánem, který přiběhne, něco udělá a na konci bude opravená trubka. Jinak nás ale instalatér nezajímá. Kdyby nám celý život žádná trubka nepraskla, ani by nás nenapadlo přemýšlet nad tím, že někdo takový existuje. Tedy – když už aby na to přišla řeč, ne, že bychom pochybovali, že na světě někde jsou nějací instalatéři schopní opravit prasklou trubku. Není to ale něco, co by se jakkoliv protnulo s naším životem. Kdyby královskému služebníkovi na smrt neonemocněl syn, dost možná by tušil, že v Jeruzalémě byl nějakej hustej týpek Ježíš, který se teď pohybuje půl dne cesty od jeho bydliště. Rozhodně by to ale nebyl důvod, proč tohoto Ježíše navštívit. Byť by byl schopen uzdravovat na smrt nemocné.

Nedivím se Pánu Ježíši, že se zdráhá žádosti královského služebníka okamžitě vyhovět. Ne, že by onoho syna na dálku uzdravit neuměl! O tom žádná a Pán Ježíš ví, že to umí! Ale Pán Ježíš není instalatér. Nebo přinejmenším – nechce být. Tohle křesťanům postupně lépe a lépe docházelo a proto si srovnáváme Matouše s Lukášem na straně jedné a Jana na straně druhé. Pár desetiletí vývoje v chápání Boží vůle, jak se nám dává v Pánu Ježíši Kristu poznat. Víra, jakou od nás Bůh očekává, je něco jiného než sebepevnější přesvědčení, že Bůh je štonc udělat zázrak, kterým za nás udělá něco, čeho my schopni nejsme. Má to být víra v pravdivost Ježíšových slov, ať už říkají cokoliv, a zařídit se podle nich.

Na rozdíl od starší verze je to tedy sám Pán Ježíš, kdo dělá první krok v posunu víry královského služebníka na kvalitativně vyšší stupeň. Je to on sám, kdo na prosbu „pojď se mnou a vyřeš to“ odpovídá, aby šel setník domů sám, protože problém je vyřešen. Jan pak příznačně komentuje: Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl, a šel.

Uvěřit Ježíšovu slovu… Jasně, že v tuto chvíli je to slovo o uzdravení jeho syna. Ale už se v tom skrývá něco víc, než Pán Ježíš – instalatér opravující prasklou trubku. Když se věří tomu, co Pán Ježíš říká, najednou se otevírá velmi široký prostor k nalezení nepřeberné řady dalších věcí, a které se lze spolehnout, ve které lze doufat a kterými si být jist – které jsme doposud vůbec neznali. Setkáváme se s nimi až z Ježíšových úst. Je potřeba sledovat, co všechno Ježíš říká a podle toho se zařizovat.

Víra není už jen přesvědčením, že Pán Ježíš je zázračný léčitel. Je to i Učitel, Mistr. Je to někdo, kdo promlouvá do života a očekává víru ve svoje slovo. Starý a známý příběh o uzdravení na dálku teď najednou čtou Janovi posluchači nově. Čtou ho jako výzvu k naslouchání Pánu Ježíši. K hledání jeho vůle. To je víra, kterou Pán Ježíš očekává a ke které se přiznává. Dost možná nějakým zázrakem, ale v tom zázraku už víra rozpoznává „znamení“. Zásadní slovo Janova evangelia – znamení. Věc, která není jen sama o sobě. Tak prostě uzdravený syn a tečka! Je to znamení! Jako když Aslan říká Julii (Letopisy Narnie 4 – Stříbrná židle): „Toto jsou Znamení, která vás cestou povedou. Za prvé: jakmile se Eustác dostane do Narnie, potká svého starého a dobrého přítele. Musí ho okamžitě jít pozdravit; pokud to udělá, budete mít hledání o mnoho snazší. Za druhé musíte se dát z Narnie na sever, až dojdete k rozvalinám obřího města. Za třetí: v rozvalinách naleznete nápis na kameni. Musíte udělat, co tam bude napsáno. A za čtvrté: najdete-li ztraceného prince, poznáte ho podle toho, že to bude první člověk, který vás požádá, abyste něco udělali v mém jménu – ve jménu Aslana.“

Znamení… Vypadá to tak samozřejmě – když se na to díváte zpětně. Když už víte, jak to dopadne a co to znamená, když Eustác v Narnii potká svého „starého dobrého přítele“. Ale rozpoznat znamení v tu chvíli nic samozřejmého není. To se člověk musí učit. Eustác nepochopí, kdo je jeho „starý přítel“ a toto znamení propásne, čímž si havní hrdinové v rámci příběhu zbytečně zkomplikují život.

Nepochopit správně znamení způsobuje komplikace. Proto se u královského služebníka Pán Ježíš zdráhá prostě hned vyřešit problém zázrakem. Zatím to příliš jasně ukazuje na vyprávění Galilejců o divotvůrci, za kterým jako za divotvůrcem kdosi přišel. Nezajímá se o Ježíšovo slovo. O jeho vůli. O jeho poselství. Nerozpoznává za zázrakem znamení a tak se ve své víře nijak neposouvá, neroste. V takovéto situaci mu prostě jen vyhovět by znamenalo ho v tomto velmi nízkém stupni víry jen utvrdit. Královský služebník by odešel utvrzen ve víře, že Pán Ježíš je hustej týpek, co umí dělat zázraky.

Věřit Bohu stále znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. My se dnes učíme rozpoznávat, že jde o víc než jen o to, že Bůh může plnit naše přání a dělat v našem životě zázraky. Autor listu Židům vyjmenovává svědky víry – a ejhle, to není seznam šťastlivců, kterým se zázračně dařilo. První je jmenován Ábel, kterého zabil jeho vlastní bratr. Pak Abraham a Sára, Izák, Jákob… také neměli život naplněný Boží přítomností spojenou s plněním svých přání. Nevěstka Rachab tak tak zachránila svůj život a mnozí ho nezachránili. Ti další pak zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení… A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno… tedy setkání s Kristem. (Žd 11,36n) Takto končí autor listu svoji kapitolu o víře, ve které chce člověk dojít do nebe a být s Ježíšem. To je cíl. Proto je třeba žít s pohledem upřeným na Ježíše jako toho, kdo naši víru vede. Kdo nás učí, na co se máme spoléhat, v co doufat, čím si být jisti, i když to nevidíme. Víra není jednorázový okamžik – člověk uvěří a je to tu. Má splněno do konce života. Jako onen královský služebník se učíme ve víře růst. Od naprostých základů, kdy od Pána Boha něco chceme, k hledání Boží vůle, tedy co Bůh očekává od nás. Od našich slov k Božímu slovu. Od víry v to, že Bůh může konat zázraky k rozpoznávání „znamení“, tedy událostí, které v našich životech odkazují k Bohu a vedou nás k němu. Tím vrcholí příběh královského služebníka. Rozpoznává, že Ježíšovo slovo platí. S tímhle pak seznamuje svoje okolí – svoji rodinu, svoje služebnictvo.

Tohle si máme dnes odnést – že Ježíšova slova platí. Že stojí zato jim uvěřit. Že je dobrý nápad se na ně spolehnout. Že když jde o Ježíšovo slovo, tak se nemusíme bát být si jisti tím, co nevidíme, protože naše doufání nebude zklamáno. Jde ale o Ježíšovo slovo – ne naše slova. Jde o Ježíšovu vůli.

Můžeme ji ovlivnit! Královský služebník přišel s prosbou a bylo to v pořádku. Prosby jsou přirozenou a správnou součástí našich modliteb! Celý Otčenáš se skládá z proseb, tedy ze snahy nějak ovlivnit Boží vůli. To zásadní ale je snažit se Boží vůli rozpoznat. Lepší než prostě „prosit“ je prosit za to, o čem věříme, že to je ve shodě s Boží vůlí. Tam už je v zárodku i ono hledání Božího slova a důvěra v něj. V tu chvíli se naplnění takové prosby stává znamením, které z víry roste a k ještě větší víře vede.

Amen.