Uzdravení setníkova služebníka (26. 1. 2025)

Čtení: Marek 2,13–17 podle harmonogramu NŠ

Text: Matouš 8,5–13 podle Hesel JB

Poslání: Izajáš 42,3: Jděte tedy v pokoji do domu svého, a do srdce svého přijměte toho, o němž prorok praví: Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, ale soud vyhlásí podle pravdy.

Požehnání: Druhá Tesalonickým 3,18: Milost Pána našeho Ježíše Krista se všemi vámi. Amen.

Písně (všechny ze starého Evangelického zpěvníku 1979):

EZ 9 (NEZ devátý žalm nemá) Oslavovat tě přicházím

EZ 433 (NEZ 570) Otče náš, milý Pane

EZ 163 (NEZ 283) Hospodin sám národů Bůh

EZ 355 (NEZ 772) Kristus má v rukou celý svět

EZ 378 (NEZ nemá) Bože, jenž jsi v nebesích

Milí přátelé,

(uzdravení ochrnutého pod rozebranou střechou)

minulou neděli jsme tu četli Markův příběh o tom, jak Ježíš uzdravil ochrnutého člověka v Kafarnaum – o tom, jak ho přátelé přinesli k Ježíšovi, a když se k němu nemohli dostat, rozebrali střechu, pod kterou Ježíš zrovna byl, a spustili ho k němu shora po provazech. Tolik jim na něm záleželo, tak velikou měli víru, že ho Ježíš uzdraví, jen když se dostane na dosah k němu. A na tom příběhu byla jedna zvláštní věc: Ježíš ho opravdu kvůli jejich víře uzdravil, ale předtím se pohádal se zákoníky kvůli něčemu zdánlivě docela jinému, kvůli odtažité teologické otázce, kvůli odpuštění hříchů. Přesněji řečeno kvůli tomu, kdo má tak velikou moc, že může deklarovat odpuštění hříchů – jestli to může udělat nějaký člověk, nějaký lidský syn jako Ježíš, anebo je to pravomoc samotného Boha. A četli jsme, jak Pán Ježíš zákoníky nachytal:

Tak vy mi nevěříte, že mám tu moc, pouhým slovem odpustit hříchy? Inu, já chápu, že pochybujete, protože ono se to skutečně nedá zvenčí ověřit. To se snadno řekne, že se odpouštějí hříchy, ale jak se to opravdu pozná? Tak abyste uvěřili, že tu moc opravdu mám, řeknu vám a dokážu něco, co tak snadné není, protože se to dá ověřit hned na místě. Řeknu tomu ochrnutému, aby povstal a začal chodit. A tak se i stalo, takže všichni užasli, chválili Boha za to, že dal takovou moc lidem, a říkali: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“ (Mk 2,1–12)

Takže abychom to zrekapitulovali, ten Markův příběh začal vírou dobrých lidí, kteří se postarali o svého přítele, a skončil radostným úžasem všech, kdo viděli zázrak, ale mezitím se odehrál důležitý rozhovor o moci. O tom, kdo má moc odpouštět hříchy a uzdravovat. Rozhovor, v jehož důsledku se Ježíš rozhodl obojí moc názorně demonstrovat, a tak byl jeden člověk zachráněn.

(uzdravení ochrnutého pod jinou střechou)

A tak se před námi vyjevují styčné body Markova příběhu z minulé neděle a dnešního příběhu, který nám vypráví Matouš: Také dnešní příběh začíná vírou dobrého člověka, setníka, který se postaral o svého přítele, o svého sluhu, kvůli kterému běžel za Ježíšem, aby se za něj přimluvil. A také dnešní příběh končí radostným úžasem – úžasem samotného Ježíše, který se raduje ze setníkovy víry, a z té radosti říká něco podobného: „Takovou víru jsem u nikoho v Izraeli nenašel.“. A co se odehrává mezitím? Opět je to rozhovor o moci, rozhovor, v jehož důsledku je opět jeden člověk zachráněn, a víra v záchrannou moc Boží opět dochází zadostiučinění.

To jsou tedy shodné rysy ve struktuře obou příběhů, ale je toho ještě víc, co je spojuje. Ten, kdo je nemocný, je v obou příbězích pasivní, nic neříká ani nedělá – až na to, že ochrnutý podle Marka na Ježíšův příkaz povstane, popadne svou matraci a odběhne domů. Tu víru, která zachraňuje, nemá ten nešťastník sám, ale dobří lidé kolem něj – ti, co rozebrali střechu, anebo setník. Společné mají příběhy také to, že o hříších oněch nešťastníků vůbec nic nevíme: nic o tom neříkají oni sami, nic o tom nevědí ani protivníci, ti mudrlanti, kteří vymýšlejí podmínky, kdo a kdy a jak může hříchy odpustit, – takoví chytráci, kteří jinde v evangeliu mají tu drzost vykládat, že někdo je slepý, protože zhřešil – nebo dokonce že zhřešili jeho rodiče! Kdepak, nic takového – Pán Ježíš hříchy odpouští bez našeho přičinění a my nemáme právo do cizích hříchů štourat. Ubožák na nosítkách nemusel hnout ani prstem, a stejně tak setníkův sluha, který ležel v hrozných mukách – nechce se po nich vůbec nic. Ježíš jim pomáhá z čirého milosrdenství, vrací je do života bez jakýchkoli podmínek – nekárá, netrestá, nenapomíná, naopak se raduje a žasne nad obětavou vírou jejich přátel.

(vyvržení synů království)

Jestli ale Ježíš někoho kárá a napomíná, pak to nejsou ubožáci, kteří potřebují pomoc, naopak, jsou to ti sytí a spokojení, synové království, ti, kteří ho nikde v Izraeli nechtěli vyslechnout. Ti, kteří si myslí, že žádnou pomoc nepotřebují, protože mají svoje jisté, sedí si ve svých synagogách, recitují si žalmy, mají věrouku, ale nemají – víru. Odvolávají se na svoje praotce, na svoje tradice a liturgické předpisy, a zapomínají přitom, že Hospodinu tohle nestačí. Říkají, že jejich otcem je Abraham, a zapomínají, že Abraham sám byl jenom jedním z mnoha kočovníků. Tak jako Bůh si vybral Abrahama, může si vzbudit jiné děti třeba z kamení – třeba i z jiných národů celého světa, třeba i z takových Římanů nebo Syřanů, nebo odkud pochází tenhle setník, který asi nezná Boží jméno, ani Desatero, který nemá věrouku, zato má víru a taky ví, co znamená poroučet a poslouchat: proto prostě věří v milosrdné srdce toho židovského podivína, který asi umí poroučet zlým duchům i nemocím, a to mu stačí.

A nakonec právě to milosrdenství je to hlavní, proč si s ním Ježíš tak dobře rozumí. Takoví lidé jako setník, který se slitovává nad svým sluhou, protože sám je „taky člověk moci poddaný“, nakonec naleznou cestu na hodokvas s Abrahamem, Izákem a Jákobem, nakonec dovedou rozebrat střechy a zbourat všechny zdi, jen aby se dostali k Ježíšovi.

Na začátku bohoslužeb jsme ovšem v devátém žalmu zpívali něco, co vypadá jinak – žalmista si přeje, aby Hospodin vyhladil nepřátelské národy, aby bylo „na věčné časy jejich jméno tvým svatým jménem vyhlazeno“, „národy ať se strachem chvějí, že prach jsou jen, ať srozumějí!“ To jsou krutá slova, stejně jako osud těch, kdo budou vyvrženi do tmy, kde bude pláč a skřípění zubů. To se ale nevyřeší tím, že si zacpeme uši a vybrané verše vymažeme třeba z evangelického zpěvníku. Je třeba vzít je vážně jako varování, které platí všem, zvláště pak nám – těm sytým, co hladovému nevěří, – těm, kterým chybí víra a soucit, – těm, kteří slovy devátého žalmu podvracejí města a prolévají nevinnou krev. Takoví padají do jámy, kterou jiným kopají. Je možné, že autor devátého žalmu se hněval na některý konkrétní národ, který pustošil jeho vlast, ale je jisté, že Hospodin se hněvá na každého – na každý národ, na každou církev, na každého jednotlivce, – kdo nemá soucit s chudými a utištěnými. Proto jsou slova žalmu stále platným varováním.

(Ježíš pod naší střechou)

„Nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu,“ říká setník pokorně, a jeho slova jsou pravým opakem nafoukanosti a arogance držitelů pravdy, těch, kteří na východě bombardují města a na západě zamykají hranice, těch, kteří neznají soucit a milosrdenství. Bohu díky jsou na východě i na západě lidé, kteří mají srdce na pravém místě, mocipánů se nebojí a k milosrdenství je trpělivě znovu vyzývají.

Avšak vraťme se ze světa k nám. Jak to vypadá pod našimi střechami, v našich domácnostech? Dovedeme pokorně vyznat, že nejsme hodni, aby Kristus vešel pod naši střechu – anebo ho chceme mít pěkně ochočeného? Jsme připraveni hledat jeho vůli v proměnlivém světě a také ji konat, – anebo už dávno všechno dopředu víme a všichni a všechno kolem nás se musí přizpůsobit našim představám? Přijmeme pozvání ke stolu s Abrahamem, Izákem a Jákobem, – anebo svoji šanci propásneme a skončíme v temnotách? Svatý Augustin poznamenal, že setník dokázal takto pokorně promluvit díky tomu, že Ježíš již dávno předtím vstoupil nikoli do jeho domu, ale do jeho srdce. Kéž bychom nejen při Večeři Páně, ale každý den dokázali otevřít svoje srdce Pánu.

Amen.