Vděčnost Bohu

Písně: 38, 598, 594, 286, (VP: 369; 269) 384, 288, 589
Introit: Ž 27,1-3.13
1. čtení: Gn 18,1-18
2. čtení: Kol 3,15
Poslání: Řím 12,18

Milí bratři a sestry,

pokoj v srdci, to je něco, co by měl být základní znak věřícího člověka. Kristův pokoj v srdci, to je první motiv, kterému se budeme dnes věnovat. S ním pak souvisí vděčnost jako odpověď. Je to pokoj Kristův a k tomuto pokoji jsme byli povoláni. Není výsledkem naší snahy, ale Božím darem, projevem Božího vyvolení. Je to Boží dílo. Pokoj Božích dětí, jistota, že jsme v Božích rukou, že Pán Bůh je síla má, všecka obrana má… Takový pokoj je dar, za který jsme vděční.

Pozvání k tomuto pokoji Bůh nabízí všem. Bůh chce, aby všichni došli spásy (1Tim 2,3). Pavlova výzva, aby v našem srdci vládl Kristův pokoj a náš život byl naplněn vděčností, to je slovo pro každého z nás. Každého z nás Bůh povolává, aby i v našem srdci vládl Kristův pokoj. Šálóm. Závdavek radosti, která nás v plnosti čeká v Božím království, ale jako „ochutnávku“ si tento pokoj můžeme užít už v tomto světě.

Jako David (Ž 27) vyznávat, že už teď je Hospodin naše světlo a spása a tak není čeho se bát – a navíc v tom je ještě naděje, že jednou budeme věčně hledět na Hospodina v zemi živých. David ohrožený všemožnými nepřáteli rozpoznává, že Bůh do jeho života vnáší už v tomto světě pokoj.

Boží pokoj není jen ujištěním o spáse, ale něčím, co mění náš život už v tomto světě. Tam, kde jde o Boží dílo v našich životech, bude pokoj prvním znakem. Tohle mi připadá naprosto zásadní. Pokoj jako první znak toho, že v našem životě jedná Bůh. A obráceně – tam, kde je nepokoj, tam se dostává ke slovu nějaká ta člověčina. Ne nutně úplně špatná! Jsem celkem rád, že ze zpěvníku zmizela píseň „V Tobě je radost, jinde jen žalost“, protože myslím, že to není pravda.

Když Pán Ježíš učedníkům zanechává „pokoj“ (J 14,27), je to pokoj „ne jako dává svět“, ale Ježíšův. I v tomto světě existuje nějaká možnost sebezajištění. Klasickým příkladem je boháč z Ježíšova podobenství (Lk 12,16n), který si očividně sám se sebou spokojen říká „klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli“, protože se mu na polích urodilo tak hojně, že musel zbořit stodoly a postavit větší. Je spokojený.

Již v tom podobenství se ale také ukáže hlavní zádrhel, totiž že tyhle naše světské radosti, zajišťování a zdroje pokoje mají své meze. Onen sedlák v okamžiku svého nezměrného bohatství zcela zapomněl na Boha. To bohatství dělává a varuje nás už moudrý Šalomoun: (Přís 30,8-9) Bože, opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: „Kdo je Hospodin?“ Nad výše zmíněným podobenstvím vidíme, že bohatství samo o sobě ke zbožné vděčnosti nepřispěje. Takováto vděčnost Pánu Bohu je něco, co je třeba si připomínat, co se musíme učit. Zjevně to musel být problém v době apoštola Pavla, když má potřebu ke vděčnosti vyzývat.

Abychom si to připomněli i my, tak tu máme dnes Neděli dík-činění, díků-činění, díků-vzdání… a kdoví kolik dalších označení bychom mohli najít pro jednu z mála příležitostí, kdy i my zcela městští lidé odtržení od běžné zemědělské práce slavíme cosi jako „dožínky“. Možná by byl obsah této neděle pro nás srozumitelnější, kdybychom takto slavili konec března. Tehdy cosi završujeme. Ne tedy žní obilí, ale podáním daňového přiznání. Motiv toho, že něco je zdárně zakončeno, sečteno, podtrženo. Teď zase začínáme další kolo. Představuj si slavnost, ve které není kostel vyzdobený klasy, ovocem a zeleninou, ale růžovými formuláři a tabulkami v Excelu. Jakkoliv to zní možná trochu uhozeně, neslo by to v sobě jeden podstatný shodný prvek s tím, jak Neděli díkůčinění prožívají zemědělci – totiž vědomí, kolik jsme s tím vším měli spojené reálné práce. V tom se totiž skrývá pořád tem samý zádrhel, který hezky vyjadřuje vtip o faráři, který jde navštívit svého farníka. Ten se před časem přestěhoval a kdesi v kopcích tvrdou prací jak se říká „vydupal ze země“ dům, políčko, ovocný sad… Farář pokývá hlavou a říká: „No, pěkně jste to tady s Boží pomocí zvládl!“ A farník jaksi poněkud rozmrzele na to vece: „Měl jste vidět, bratře faráři, jak to tu vypadalo, když to tu měl v péči Pán Bůh sám!“

Čím víc člověk pracuje, tím méně má potřebu nějaké vděčnosti – a tak nám má dnešní Neděle „díků – činění“ posloužit k tomu, abychom to zase trochu obrátili. S vděčností za úrodu se nám totiž spojí vděčnost i za všechno další dobré, co jen v životě máme. Jasně, že víme, že i to stálo hodně práce. Účelem dnešní neděle je nám připomenout Boží ruku. Neděle „díků – činění“. Věříme, že při tom našem snažení byl Pán Bůh při díle a jde jen o to, aby se tato víra nějak odrazila v našich postojích. Výsledkem lidské dřiny také může být pokoj! To je pořád onen úspěšný sedlák z Ježíšova podobenství! Klíčovým rozdílem, který odlišuje postoj k výsledku lidské dřiny od výsledku postoje k Božímu požehnání, je pokoj, který vede k vděčnosti Pánu Bohu, nejen k sebeuspokojení. Vděčností k Bohu si člověk (1) utužuje vztah s Bohem a (2) stává se nezávislejším na viditelných projevech v tomto světě. Nezávislejším na zdrojích pokoje, které nabízí svět. Nezávislejším na pochvale či ocenění. Člověk pak tím více spoléhá na Boha a o to snadněji odolává pokušení něco dělat, jen aby byl úspěšný podle měřítek tohoto světa, protože to zavazuje.

Jak takový postoj vděčnosti Bohu člověka proměňuje, nám ukazuje příklad praotce Abrahama. Taková až epizodní situace: Vypukla jakási místní válka, sodomští jsou poraženi a Abrahamův synovec Lot, který stanuje u Sodomy, je zajat. Abraham s Božím požehnáním vyráží do bitvy a Lota vysvobozuje. Tím ovšem podpoří krále Sodomy, který se chce Abrahamovi odvděčit – a Abraham odmítá. Říká mu: „Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země, že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům, abys neřekl: »Já jsem učinil Abrahama bohatým.«“ (Gn 14,17n) Abraham dobře chápe, že bez hledu na práci, kterou na vítězství vynaložil, je jeho úspěch výsledkem Božího požehnání. Svědectví o Hospodinově moci je pro něj naprosto zásadní. Nechce být nikomu v tomto světě zavázán za něco, co je Boží dílo.

Vyvolený Abraham obdařený majetkem i vojenskými úspěchy nás učí vděčnosti. Vidíme Abrahama, jak staví oltáře v zemi, která je mu zaslíbena. Jak všude kam přijde, vzývá jméno Hospodina. Abraham, který se stále zřetelněji učí, jak žít ne z lidské moudrosti, ale z Božího požehnání. Myslím, že „egyptská zkušenost“ pro něj musela hodně znamenat. Je vyvolený a nepřestal být vyvolený. O jeho vyvolenost ho nikdo a nic nemůže připravit. To je dar – a zároveň závazek. To je pořád to samé a já bych rád, abychom si to všichni dnes z bohoslužeb odnesli. Boží vyvolení a s ním spojené požehnání – to je dar, který nás má vést k vděčnosti.

Jsme vyvoleni a o toto vyvolení nepřijdeme. Tam, kde povolává Bůh, není žádná vyšší moc, která by v tom Bohu mohl nějak bránit. S tímto vědomím se učíme žít. S vědomím, že si nás Pán Bůh vybral. Každého z nás osobně jako konkrétní jednotlivce. Ani Pán Ježíš nezměnil přístup, kterým byl vybrán Abraham – je to jednotlivec, který je povolán. Tak i Pán Ježíš povolává jednotlivce a ti opět povolávají jednotlivce. Jako jednotlivci se pak učíme podle tohoto vyvolení žít.

Takový životní postoj se u člověka ukáže velice rychle i v mezilidských vztazích. Abraham má (1) utužený vztah s Bohem a (2) je nezávislý na majetku jakožto zdroji pokoje. Abraham ví, že co má, je důsledek Božího vyvolení. Ve chvíli, kdy v Abrahamově rodině majetek vede ke sporům, má pokoj věřících přednost před majetkem. Ať nejsou rozepře mezi mnou a tebou a mezi pastýři mými a tvými, vždyť jsme muži bratři! Spojuje nás víra v Boha, tak nás přece nerozdělí majetek?! Jde o pokoj, tak stojí zato i ustoupit z práv, kterých by se jako starší a váženější mohl dovolávat. Dáš-li se nalevo, já se dám napravo. Dáš-li se ty napravo, já se dám nalevo. Zkušenost s Boží štědrostí vede ke štědrosti.

Tyto konkrétní věci jsou projevem toho, co si znovu a znovu opakujeme: Abraham je Bohem vyvolen. Rozpoznává toto vyvolení a tak do jeho života vstupuje pokoj od Boha. Tento stav ho vede k vděčnosti Bohu. Budeme se Abrahamovi věnovat ještě několik týdnů, tak uvidíme, že i on v ledasčem tápe a hledá, co je vlastně dobrá Boží vůle. Bude mít i slabé chvilky. Dokonce i ten hloupý trik s vydáváním manželky za sestru zkusí ještě jednou. Ale jako jeden z mála biblických svědků ke stáru nezblbnul. Není nic, co by jeho srdce nakonec odklonilo od Hospodina a od vděčného přijímání Božího požehnání. Opět příklad: místo na hrob pro manželku si od Chetejců koupí. Říkají mu (Gn 23,6): „Slyš nás, pane. Jsi mezi námi jako kníže Boží; pochovej svou zemřelou v nejlepším z našich hrobů. Nikdo z nás ti neodepře svůj hrob, abys mohl zemřelou pohřbít.“ Odmítne ho přijmout jako dar – a já v tom vidím pořád to stejné Abrahamovo nastavení. Z Božího požehnání má peněz dost, tak chce být vděčný jen Pánu Bohu. Nechce být zavázán pohanům.

Celý život bude poutníkem. Z celé země, kterou mu Bůh zaslíbil mu tak patří jen ten hrob, kam uloží Sáru a kam za pár let Izák a Izmael uloží jeho. A přece jeho smrt Bible popíše tím nejhezčím způsobem, který Starý zákon zná: I zesnul Abraham a zemřel v utěšeném stáří (175 let!) stár a sytý dnů, a byl připojen k svému lidu. (Gn 25,7-8)

Jeho osobní a tím i duchovní život měl nejen vrcholy, ale i propady. Ale i po oněch propadech znovu a znovu se vracel k rozpoznání, že Boží zaslíbení jsou neodvolatelná a tak je fajn se jich držet. Vděčnost Bohu ho posilovala v nezávislosti na zdrojích pokoje tohoto světa. V tom je ohromná svoboda. Svoboda Božích dětí, ke které Bůh zve každého z nás.

Amen