Volba mezi dobrem a dobrem

Kniha: 1. čtení: Lk 2,41-52 | Text: Fp 1,21-25

Datum: 15. 1. 2024

Autor: Jaroslav F. Pechar

Písně: 244, 693, 627, 737, 684, 283
Vstup: Iz 6,1b-3
1. čtení: Lk 2,41-52
Text: Fp 1,21-25
Poslání: 1Tim 5,8

Milí bratři a sestry

bude to dne o tom, že naše možnosti dělat dobro jsou omezené. Pomyslných „natažených rukou“ kolem nás je příliš mnoho. Tedy přesněji – je toho spousta dobrého, co by šlo v tomto světě vykonat. Ba dokonce – co by mělo být vykonáno! Jenže nikdo z nás nepomůže všem. Bude to tedy o tom, že když si tak kladem otázku, co dělat či nedělat, čemu dát přednost a na co se vykašlat, tak to v takových případech není volba mezi dobrem a zlem. Tím, co bude ovšem pro dnešní téma specifické, je volba mezi dvěma dobrými variantami. Dobrými pro nás, dobrými pro druhé.

Těžko soudit, jak by to dopadlo, kdyby se Pán Ježíš do Nazareta se svými rodiči nevrátil. Mohl se z něj stát slavný rabín chrámové školy, jako byl Gamaliel. Právě tak těžko soudit, jak by se vyvíjela církev, kdyby se apoštol neodvolal na svoje římské občanství a následně k císaři. Nejspíš by se záhy proslavil mučednickou smrtí. Máme ve Skutcích apoštolů zaznamenáno, jak se více než 40 mužů zavázalo přísahou, že nebudou jíst ani pít, dokud Pavla nezabijí (Sk 22,31).

Tak nad těmito dvěma příběhy budeme dnes přemýšlet a hledat, co se jejich protagonistům asi tak mohlo honit hlavou. Co museli zohlednit. Ono nám to třeba vnese trochu světla do našich vlastních rozhodování.

Ještě jednou chci připomenout, že půjde o promýšlení situací, kdy nabízená řešení jsou dobrá a přiměřeně zajímavá. Apoštolovo váhání nad tím, jestli Boha oslavit životem či smrtí, je postaveno právě takto jednoznačně – jako váhání mezi dvěma lákavými možnostmi. Možná to zní absurdně, co by tak mohlo být lákavého na smrti… Pavel ale už dávno svůj život vydal cele Kristu. Nejen to, že si je sám jist tím, že půjde do nebe. Je tu i to, že ať dělá cokoliv, chce to dělat tak, aby z toho měl Pán Ježíš radost – a daří se mu to. V tuto chvíli sedí ve vězení, ale už je mu jasné, že i kdyby z vězení živ nevyšel a zemřel na popravišti, i svou smrtí Krista oslaví. Všem bude jasné, že zůstal věrný svému vyznání víry v Ježíše jako Mesiáše. Jeho mučednická smrt, kdy zůstane neotřesen v jistotě vzkříšení a věčného života – taková smrt bude dobrým svědectvím všem, kdo se o tom doslechnou.

Křesťanský spisovatel rané církve Tertulián napsal, že krev mučedníků je semenem, ze kterého vyrůstají další křesťané. Narodil se zhruba sto let po smrti apoštola Pavla. Píše tedy s dostatečným odstupem času, kdy rozpoznal, že ani kruté pronásledování nedokáže církev zničit. Jakkoliv to zní paradoxně, tak Tertulián právě pronásledování vnímá jako prostor k růstu církve. Tam, kde křesťané přijmou utrpení pro Krista, tam zaujmou a přivedou k víře další. Může nám to připomenout kredit církve, který měla za minulého režimu. Jistěže co do intenzity nelze srovnávat neronovské pronásledování s československým režimem, ale křesťané, kteří si prošli perzekucemi a obstáli, byli vzorem pro mnohé další.

Takhle to vnímá apoštol Pavel. Zvěstování Krista je mu nade vše. Cokoliv, co dřív pro něj mělo nějakou hodnotu, tak přestává řešit. Hlavně ať je zvěstován Kristus. V tuto chvíli vidí, že Kristus bude zvěstován jeho smrtí – ale i jeho životem. Tak ho to táhne na obě strany a musí si vybrat. Naučil se být spokojen s tím, co má a dostane-li co navíc, snaží se, aby i to posloužilo duchovnímu růstu dalších a dalších. Komu tedy teď posloužit? Jako mučedník církvi jako celku, nebo konkrétním lidem, se kterými si zrovna dopisuje? Dejme tomu tím, že pomůže filippenským řešit nějaké konkrétní starosti ve sboru?

Tohle mi přijde jako důležitý postřeh, protože ukazuje k poměrně jednoduché metodě pro hledání odpovědi, jaká volba je ze dvou dobrých ta lepší. Připadá mi, že tím rozlišovacím znakem je pomoc lidem, které apoštol Pavel osobně zná. Jeho smrt by byla obecným svědectvím pro církev, ale Pavel vybírá možnost, ve které by mohl být nějak prospěšný těm, které má rád a kteří mají rádi jeho.

Nezapomínejme, že to je zrovna dopis Filippenským. Filippy – první křesťanský sbor na evropském kontinentě, dodnes tam ukazují místo v potoce, kde Pavel pokřtil první „evropskou křesťanku“ Lýdii. Snad nejradostnější Pavlův dopis. „Zamilovaný Pavlův dopis“ se mu někdy říká. Jestli mu někdo přirostl k srdci, byl to tenhle sbor. Jen taková drobnost, která mi to ilustruje: Pavel si všude na svoje živobytí vydělával vlastní prací. Zdůvodňoval to dost jasně – nechce být nikomu za nic dlužen, nikomu za nic zavázán. Moc dobře věděl, že přijímat od někoho dary připoutává a tím i spoutává. Omezuje ve svobodě vzájemného jednání. Ze sboru ve Filippech přijal nejméně čtyři finanční dary a mně to svědčí o pocitu bezpečí, který tady měl.

V tomto sboru zjevně dobře zafungoval Pavlův apel na nesobeckou obětavost, kdy se každý křesťan snaží připodobnit Pánu Ježíši. Ježíš se stal zcela dobrovolně služebníkem, „otrokem“ – tak i my se máme stát takovýmito služebníky. Láska jako vztah, kdy dělám něco pro druhého a ani mne nenapadne, že bych za to cokoliv očekával. Je za tím představa otroka, který souží a je absurdní, aby za to něco očekával nazpátek. To je obraz pro bezpodmínečnou lásku, jakou nás miluje Bůh a na Pánu Ježíši nám to ukazuje. Nic za to nečeká nazpátek. Prostě nám chce pomoct a tečka. Nechť je ve vás takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši… píše Pavel (Fp 2,5), tedy je to příklad pro nás, jak se my máme milovat navzájem. Dost často nám to nejde, ale vypadá to, že vztah filippenských křesťanů k Pavlovi takhle fungoval.

Ono to tak nejspíš fungovalo oboustranně. Pavel ten sboreček sám měl očividně fakt hodně rád. Navštívil ho několikrát, víme, že tam jel oslavit Velikonoce, tedy největší křesťanský svátek. Z toho textu až čiší, jak je pro Pavla sice fajn, že jim pošle Timotea a oni udělají, co je potřeba – ale stejně by u toho raději byl sám. Tohle je pro mne důležitý motiv. Pavlovo rozhodnutí upřednostnit život je sice zdůvodněno tím, že to je užitečnější pro filippenské křesťany, ale hádám, že psycholog by si s Pavlem vyhrál. Vedl by ho k tomu, aby si přiznal, že vedle motivace „být prospěšný filippenským“ je tu i nepřehlédnutelná motivace „je mi s filippenskými dobře“.

To není nic špatného! Není vůbec nic špatného dělat věci, které jsou nám samým příjemné. Hovoříme dnes přece o situaci, kdy člověk váhá mezi dvěma dobrými variantami. Apoštol Pavel má i mystickou zkušenost setkání s Kristem. Když řekne, že touží odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší, tak také mluví o něčem, co se opírá o jeho vlastní prožitky. Je mu jasné, že s Kristem v nebi to bude skvělé – ale ono tady na zemi ve Filippech je taky hodně fajn.

Jako sumář motivace pro výběr řešení tedy u Pavla vidím touhu pomoct někomu, koho znám, koho mám rád, s kým je mi dobře. Ne, že by jiné možné řešení bylo špatné. Víme, že zabít Pavla chtěl tehdy kdekdo a mučednická smrt byla již v té době vnímána jako vyznavačský čin. Kdyby se mu ale podařilo ve Filippech usmířit rozhádanou Euodii a Syntyché, měl by z toho radost větší. Jsou to dobré křesťanky, když jde o práci pro sbor, ale mezi sebou jim to nějak nefunguje. Epafrodita by taky užil u sebe, ale když zjistil, že se filippenští bojí o jeho zdraví, poslal jim ho nazpátek.

Když váhám, kam napřít svoje síly, tak Pavlův příklad velí rozhlédnout se po svých nejbližších.

Situaci hledání, která ze dvou dobrých variant je ta lepší, nám nabídlo i dnešní první čtení. Nad něčím takovým musel přemýšlet sám Pán Ježíš, když jako dvanáctiletý zůstal v Jeruzalémě. Samotný příběh má v sobě řadu motivů, ale závěr mne zaujal nejvíc. Ježíš považuje za naprosto logické a samozřejmé, že má být tam, kde jde o věc jeho nebeského Otce! Ale přece se vrací do Nazareta a poslouchá své pozemské rodiče. Z nějakého důvodu to vyhodnotil jako lepší řešení.

Lze očekávat, že kdyby projevil zájem o další vzdělávání se v chrámové škole, našel by u učitelů Mojžíšova zákona jednoznačnou podporu. Věk na to má, židovská tradice vidí hranici pro takovéto vzdělávání už v deseti letech. Kluk na úrovni dnešní šesté sedmé třídy už je dost starý na to, aby náboženské otázky sám promýšlel. Až mu bude 13, bude vázán dodržováním všech 613 příkazů a zákazů Tóry. Tehdy už bude vědět, o čem je řeč. Přijme ty příkazy ne jako mechanická pravidla, ale jako něco, co chápe. Co má promyšlené, zdůvodněné. Nejen, že bude vědět, jak ty příkazy a zákazy zní a jsou tu pro jeho dobro. Bude jim také rozumět. Bude je umět vyložit dalším. Jestliže už nyní udivuje učitele zákona svojí bystrostí, svými otázkami a odpověďmi, což teprve po pár letech dalších a dalších disputací?! Tolik lidí bude moci on sám časem na chrámovém nádvoří oslovit!

Na pomyslné druhé misce vah je Josefova tesařská dílna galilejského zapadákova. Rodinná živnost. Zcela logické očekávání jeho rodičů, že po oslavách Velikonoc se vrátí domů a budou pokračovat v běžném každodenním provozu. Důležité je, že ani to není varianta špatná! Poslušnost lidské autoritě rodiny, vyučit se tátovu řemeslu a převzetí rodinné firmy – to všechno je něco zcela logického a dozajista správného.

Před dvanáctiletým Ježíšem je volba. Na jedné straně je tu možnost osobního růstu ve společenství lidí, kteří jsou jím fascinováni, mají si jistě vzájemně mnoho co dát, ale jinak se neznají. Na straně druhé profesní růst v řemesle, standardní společenský život bezvýznamného galilejského maloměsta, ale v rámci rodiny.

Ježíšovu a Pavlovou situaci spojuje, že v takovémto okamžiku zvolili to méně vznešené. Měli k dispozici možnost čehosi tak říkajíc „vyznavačského“ a na druhé straně návrat k běžnému každodennímu provozu. V případě apoštola Pavla přesuny z vězení do vězení a namnoze úmorná jednání při takovéto „vzdálené správě“ sborů. V případě Ježíše dospívání mezi těmi, kteří jeho poslání nerozumí a v drtivé většině odmítnou. To méně vznešené je ale služba těm, které už znají. Se kterými nějaký kus cesty prošli. Teď ji mohou pomoci jít ještě o kousek dál.

Nemáme možnost pomoci všem lidem kolem nás. Před každým z nás je mnoho možností jak udělat něco užitečného, jenže těch možností je rozhodně víc, než máme prostředků a sil. Příklad apoštola Pavla i dvanáctiletého Ježíše nám ukazuje rozhodně dobrý směr k přemýšlení, když hledáme co vybrat. Jejich vzor nám velí začít od lidí, které máme kolem sebe. Které máme rádi a kteří mají rádi nás. Jim se snažit pomoci v tom, co zrovna potřebují. Nejspíš to nebude vypadat moc vznešeně, nesklidíme za to veřejný obdiv a potlesk – ale je to následování příkladů Pána Ježíše i apoštola Pavla. Tak to nemůže být úplně špatně.

Amen

Spasení z milosti / vděčná vzpomínka na br. Luďka Rejchrta

Zpět na seznam kázání

Kázání 8. 1. 2023 (Barrandov)