Ž 12,18–24

Písně: 164, 433, 393, 420, 485
Introit: Ž 139,7–12
Čtení: Gn 4,1–16
Text: Ž 12,18–24
Když na poušti Hospodin mluvil na hoře Sinai k Mojžíšovi, Izrael prožíval hrůzu z Boží svatosti. Viděli oheň, obklíčila je temnota, slyšeli dunění bouře i hlas polnice. Ta hora vyzařovala děsivý Boží majestát; kdo by se jí dotkl, musel zemřít. Sám Mojžíš, který od Boha dostal Zákon, se třásl hrůzou a děsem. Tak to píše autor listu Židům svým čtenářům, kteří vyrostli v židovské tradici, aby měli srovnání s tím, co jako křesťané smějí prožívat teď.

Už nestojí – obrazně řečeno – jako Izrael pod horou hrůzy. „Vy stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem.“ Na Siónu stával chrám, k němuž ze všech stran přicházely davy poutníků radovat se z přítomnosti Panovníka Hospodina, jak o tom slyšíme z žalmových chvalozpěvů. Už proto je tato hora Sión jiná než hora Sinai. Člověk se jí sice nemůže dotknout, protože je to duchovní skutečnost jako nebeské město, ale křesťan má ten nebeský Jeruzalém a Sión před sebou, stojí před ním, ano vírou se stává jeho podílníkem.

Když čteme ta veliká slova o nesčetných zástupech andělů, které máme před sebou i když je nevidíme, když slyšíme, že stojíme také před zesnulými spravedlivými, kteří jsou již v cíli, protože se Pánu Bohu neztratili, ale jsou v jeho slávě, není to důvod k strachu, ale k radosti. Církev totiž není jen to, co je vidět: společenství Božího lidu má mnohem větší rozměr, který sahá do věčnosti, spojuje současnost i minulost, nebeské anděly, i ty, kteří došli do cíle s námi, kteří ještě zápasíme se svými problémy a pokušeními. Církev není lidský spolek, jehož počet členů se dá spočítat, církev je Boží tajemství a jména těch, kteří k církvi patří, nejsou zaznamenána jen v zažloutlých církevních matrikách. To slavností shromáždění církve prvorozených, jak o něm slyšíme z našeho oddílu, podle některých vykladačů jsou praotcové, podle jiných apoštolové a mučedníci z dob pronásledování. Ale stejně tak je možné pochopení, že do tohoto společenství patří všichni věřící v Krista. Pak i naše jména jsou zapsána v nebi, v paměti Boží lásky.

Když Kain zabil svého bratra, jeho krev volala k nebi o pomstu. Je to dávná představa, že krev mluví: obviňuje toho, kdo ji prolil a svolává na něho Boží trest. My všichni, Kainovi potomci, stojíme před Bohem, který je soudcem všech, jak jsme četli v našem oddílu. Je to tentýž Bůh, který sráží člověka pod horou Sinai svou svatostí. Ale když stojíme před horou Siónem, stojíme zároveň před tím, který je prostředníkem nové smlouvy, nového vztahu mezi Bohem a člověkem. Ta smlouva byla potvrzena jeho smrtí na kříži. Krev Abelova se dovolává Boží spravedlnosti a obžalovává hříšníka. Ale krev Ježíšova hříšníka očišťuje a volá k soudícímu Bohu ještě naléhavěji po odpuštění a smilování. Protože zní tento hlas lásky, smíme mít naději pro sebe, pro bližní a pro celý svět. A tuto naději smíme také zvěstovat dál: vždyť nestojíme pod horou Sinai, ale pod Siónem.

Amen.