Ž 131

Písně: 111, 502, 553, 685

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Introit: Ž 115,1
Čtení: L 18,9–14
Text: Ž 131
Poslání: Ef 2,8–10 a Ř 12,15–16

V jedné písni ze zpěvníku Svítá, jež je víceméně parafrází biblických slov z knihy Přísloví, se zpívá: „Šest věcí nenávidí Hospodin: oči vysoký, který neviděj Boha, jazyk prolhaný, co plodí naše slova, i ruce krvavý, vždyť zabíjí už naše mluva, srdce nepravý, ve větru lehký jako pleva, nohy toulavý, co rády k hříchu berou roha, svědka lživýho, co svým životem nectí Boha.“

Vzpomněl jsem si na tuto píseň, když jsem si pročítal právě ten stotřicátý první žalm – neboť ten žalm s ní v lecčems souzní. Třeba právě už jen v tom, že lidskou pýchu, ať už má podobu „očí vysokých“, přezíraného pohledu či domýšlivého srdce, vnímají oba ty texty jako něco, co Hospodinu rozhodně libé není. A co se tedy neshoduje ani s vírou v něho.

Ale ony to nejsou jen tyto dva biblické texty, které takto mluví. To, že lidská pýcha, nedostatek pokory je skutečností život ohrožující a vztahy deformující i ničící, to se vlastně táhne celým biblickým svědectvím, od jeho počátku až do konce. To se v Bibli připomíná, přímo i nepřímo, vlastně napořád.

Dokonce bychom mohli říct, že pro biblické svědectví je pýcha tím, co je v pozadí, co je podhoubím každého zlého jednání. Že tady to prostě začíná vždycky. Že odtud se to vždycky odvíjí.

Vždyť – podle biblického svědectví – byla pýcha přítomna právě už při prvotním hříchu, už v zahradě Eden, kdy Adam spolu s Evou zatoužili po bohorovnosti, po vševědoucnosti, po tom vyrovnat se Bohu.

A to znamená, že tato pýcha, která si chce vystačit sama, bez Boha, že tato pýcha vlastně Adama a Evu z ráje vyhnala. Že to byla ona, kdo ukončila jejich „rajský“ život. Že to byla ona, kdo do původní harmonie, do vztahu důvěry, do nevinnosti vnesl rozkol, vzájemné obviňování a strach.

Jestliže tedy žalmista pýchu odmítá a usiluje o to žít v pokoře, ví moc dobře, proč to dělá. Je to ochrana sebe, druhých i života jako takového. Je to v zájmu jeho, v zájmu druhých i v zájmu života. Proto pýchu odmítá.

Jenomže – říká-li žalmista Nemám domýšlivé srdce, ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za věcmi, které nevystihnu – není v tom přeci jen také pýcha a chlubivost? Vždyť pyšný lze být právě i na svou pokoru a chlubit se lze i vlastní skromností. Chlubit se lze přeci i svými ctnostmi, příkladným chováním, dobrými skutky, mravným životem, jak to zase ukazuje biblický příklad farizeů. A jak o tom nakonec vyprávělo i to Ježíšovo podobenství o farizeu a celníkovi, kterému jsme naslouchali při prvním čtení.

Nepodobá se tedy žalmista onomu farizeovi z Ježíšova podobenství, který si honil v chrámu své zbožné triko tím, jak zdůrazňoval, jak se postí a jak je vlastně skromný a pokorný?

To nebezpečí tu jistě vždycky je, že i pokora nakonec může zpyšnět. Ale přesto všechno si myslím, že žalmistův postoj je jiný než postoj farizea. A to nejen proto, že žalmista se v té své modlitbě k Bohu – na rozdíl od farizea – s nikým neporovnává. Že v tom svém žalmu nikoho neshazuje a nad nikým se nepovyšuje – aby tak, o to více, dal zazářit svým kladům a své příkladnosti.

A rozdíl je u té žalmistovy modlitby i v samotném cilí, neboť cílem té žalmistovy modlitby není vyzdvihnout sebe sama. Tady je naopak cílem vyzdvihnout Hospodina. Hospodina jako toho, na koho stojí za to očekávat. Hospodina jako toho, kdo pokorou obdarovává. Hospodina jako toho, který klidní a tiší lidskou duši.

Proto vnímám ta žalmistova slova odlišně od těch slov farizeových. Tady o žádný výraz pýchy nejde. Tady jde naopak o jakousi velice intimní zpověď víry, plnou skutečné vděčnosti, pokory a dokonce i jakési zvláštní něhy ve vztahu k Bohu. Anebo – chcete-li – ano, je to velice osobní svědectví a vyznání žalmisty o tom, v čem našel svůj klid, svůj pokoj. Jak blahodárné důsledky pro něj má víra v Hospodina. K čemu všemu jej přivedla a co jej naučila.

Nejde tu tedy o to, že by on sám byl tak dobrý, tak ze své podstaty skvělý. Že by byl už od přirozenosti vyrovnanost sama. Že by neznal žádný neklid či netrpělivost srdce. Že by nikdy neprožíval nespokojenost. Že by se nikdy nehnal za velikými věcmi a ani v životě neměl všelijaké přehnané ambice. I tohle všechno žalmista naopak znal a měl – ale pak, díky Bohu a v Bohu našel svůj klid.

Neboli – to až víra utišila jeho duši. Však on to tak dokonce jeden z překladů tohoto žalmu, revidovaný překlad kralických, i formuluje, když ten druhý verš překládá slovy: Konejšil jsem a uklidňoval duši svou u tebe jako dítě u matky své.

To, o čem tedy nyní žalmista mluví, to nalezl až ve víře, až v Hospodinu. Dřív to neznal. Nyní však už ví, že domýšlivé, pyšné či hrdé srdce – jak by se dala ta slova také přeložit – není nic dobrého. Protože pýcha zaslepuje. Pyšné srdce si myslí, že nic a nikoho nepotřebuje. Že si vystačí samo. Že samo všechno zvládne, a to nejlépe ze všech. Pyšné srdce si myslí, že nepotřebuje něčí rady, proto je odmítá, proto nechce ničemu naslouchat. Chce si vládnout samo, chce samo rozhodovat, co je dobré a co zlé a nikoli se po tom ptát a hledat to. Nechce se na nic a nikoho ohlížet. Nechce si od nikoho nechat mluvit do života. Chce být prostě samo svrchované.

Jenomže tím právě ztrácí nejen možnost zaslechnout Boží oslovení, ale tím ztrácí i svou lidskost. Lidskost, která je právě v srdci vnímavém, v srdci, které dovede naslouchat, sdílet se i přijímat.

Když jsem si připravoval toto kázání, narazil jsem i na jeden citát Miroslava Horníčka, který v duchu těchto slov říká: „Být s někým nebo s něčím znamená opustit na ten čas sám sebe, zanechat své osobní svrchovanosti, která nám brání cokoli pochopit, to znamená urovnat se a utišit…“

Tam, kde sám sebe však nedám do závorek, kde se neutiším a neurovnám, kde se neosvobodím od sebe samého, tam být s druhými nemohu. Tam mohu být jen mezi či nad druhými, nikoli však s druhými.

Však i Bůh sám přeci, protože nechtěl zůstat jen „nad námi“, ale být „s námi“, vzal na sebe v Ježíši Kristu nízkost člověka a také nezůstal jen ve své nebeské svrchovanosti – jak jsme si to připomínali právě teď o Vánocích.

Pýcha se však neprojevuje jen v domýšlivém srdci, ale i v tom, o čem mluví žalmista na druhém místě, v povýšeném pohledu. V očích, které se na druhé dívají svrchu, které se dívají úkosem. V očích, které si okamžitě přisuzují soudcovskou roli. V očích, které hned všechno a všechny zkritizují, které vyhledávají slabosti druhých a na nich se pasou. V očích, které se zkrátka zase vzhlížejí především v sobě.

Tyhle oči měl onen farizues z Ježíšova podobenství, když si zcela mylně myslel, že Pán Bůh si s ním bude notovat v jeho lamentování nad zkažeností těch druhých a když si víru popletl s jakýmsi morálním šplhounstvím, které se chce zalíbit především tím, že se nikdy neopomene distancovat od každého prohřešku i ode všech, kdo se nějak prohřešili.

Ale ani tady ještě pýcha nevyčerpala všechen svůj arzenál, neboť ona může být přítomna třeba i v nezřízené ctižádosti. V ctižádosti, která se – jak to formuloval žalmista – žene za velikými věcmi.

Co však žalmista přesně myslí těmi velikými věcmi, lze těžko říct zcela jednoznačně. Možná, že jimi myslí to, co je efektní, co by mu vyneslo uznání a obdiv. Možná však, že tím chce říct, že už prostě nemá nějaké přehnané životní ambice. Že už se zkrátka nežene za iluzemi. Že už nemá veliké oči, ale hledí na sebe, na druhé i na život střízlivě. Že už nechce hned měnit všechny a všechno – celý svět. A to navíc, pokud možno okamžitě. Že už se prostě učí rozlišovat mezi tím, co je iluzí, a mezi skutečnou nadějí.

Ale ať už to je jakkoli, jedno je zřejmé. Hospodin a víra v něj žalmistu vedli k tomu, že nejen poznal své hranice, své meze, ale že je i přijal. Nyní si už, ani druhým, ba ani Bohu nemusí dokazovat svou skvělost. Už poznal, že nemusí být vždycky ten nej. Že nemusí mít vždycky pravdu. Že nemusí mít vždycky navrch, ba ani to poslední slovo mít nemusí. I od těchto ambicí ho víra osvobodila.

Může jistě o mnohé usilovat. O mnohé se snažit, ale právě již bez oné nezřízené ctižádosti, která musí být vždy obdivována, uznávána a viděna. Která musí vždy vítězit a mít úspěch. Která musí vynikat. Bez onoho strachu o přízeň a místo na slunci. Vždyť Boží láska přeci není za odměnu. Boží láska je přeci dar, z něhož mohu čerpat a jímž se mohu sytit, i když zrovna nejsem vítězem a ani se třeba zrovna nemám čím pochlubit.

Víra však žalmistu naučila ještě něčemu jinému. Totiž svobodě přiznat si, že jsou i věci, které jsou nad jeho chápání. Věci , které jsou a zůstanou tajemstvím, které nepostihne a nevystihne.

Dřív se tím trápil. Dřív měl za to, že musí všechno vědět a všemu přijít na kloub. Nyní však pochopil, že to nejen nejde, ale že to ani není třeba. Že není třeba všechno vědět a mít všechno ve svých rukou. To přeci ani není naše parketa, náš úkol a naše místo. Nejsme bohové. Nevíme a neumíme všechno. Naopak máme svá omezení, své hranice.

To však pro žalmistu neznamená žádnou rezignaci, ale zklidnění a utišení své duše. Svých vnitřních rozpolceností, nejistot a neklidu. Nalezení svého místa i své ceny. Ceny , která není až v našich úspěších, v tom, kam jsme to až dotáhli, ale právě v Bohu. V jeho lásce k člověku.

Svatý Augustin to kdysi vyjádřil onou větou, ve které říká „srdce mé je neklidné, dokud nespočine, Bože, v tobě.“ Žalmista tu zase líčí onen obraz matky a dítěte. Obraz, nad kterým by jistě zajásali všichni feministé, neboť jde o obraz Boha jakožto matky. Neberme jim tedy jejich radost, ale radujme se spolu s nimi, protože ten obraz je skutečně krásný, výmluvný i plný něhy. Je v něm obsažena péče i důvěra, láska i spolehnutí. A o ty i ve víře jde.

Nemá-li život skomírat, nemá-li člověk skončit v resignaci či zoufalství, potřebuje se sytit, potřebuje někde kotvit, čerpat, živit se. Tak jako i dítě potřebuje potravu. Tak jako i dítě potřebuje mateřský prs, aby se upokojilo.

Ale dítě přece také všechno neví, nezná, nezvládne. Dokonce právě ani nemůže, jeho místo je jiné. Ale to, co ho drží při životě, co jej klidní a spokojuje – to je právě jeho matka, která jej sytí, která jej přivine. Matka, na jejíž lásku a péči se může spoléhat. Ta dítě klidní. Ta mu dává jistotu.

A tak to vnímá i žalmista. Tohle právě našel v Bohu, v Hospodinu. Ve víře. A proto ten jeho žalm končí i onou výzvou: Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky.

Nedočkavé , netrpělivé a neklidné srdce, které chce všechno hned a které skládá naději ve svém výkonu, které se žene jen za velikými věcmi, má za to, že na nějaké čekání není čas.

Jenomže i to se žalmista ve víře naučil: k životu je třeba i trpělivosti. K životu je třeba právě i umění čekat. Vyhlížet. Nepředbíhat a nevynucovat si to, k čemu jsme třeba ani my, ani čas ještě nedozráli.

V té výzvě čekej na Hospodina je však obsaženo ještě něco jiného. Totiž důraz na to, že máme čekat právě na Hospodina. Jakoby tu tedy žalmista říkal: nečekejte na to, že se váš život promění v nekonečné štěstí. Nečekejte, že se vám v životě všechno splní, že všechno pochopíte, všemu porozumíte a všechno zvládnete. Ale čekejte na Hospodina. Čekejte na to, co on nám v tom všem, co nás potkává a co prožíváme, říká. Jak nás oslovuje. Čekejme na jeho sílu unést i to, co je těžké. A na naději, kterou nás drží, i když se nám zrovna moc nedaří a kdy nám třeba vůbec není do skoku. Na jeho lásku, které dovede pozvednout i obnovit. Čekejme na něj právě i tehdy, když nám ledacos schází, trápí či zneklidňuje.

Protože v něm, v jeho lásce, a ne v nás, je zdroj pokoje. Protože ne v naší lidské domýšlivosti a nezřízené ctižádostivosti a ambicích, ale v bázni, v pokoře před Hospodinem je počátek moudrosti.

Amen.