Ž 22,1–22

Písně: 42, 688, 662 (VP: 308, 311, 643) 510, 551, 331

Velký pátek
Introit: Ž 42,2–4
Čtení: Mt 27,35–50
Text: Ž 22,1–22
Poslání: Ž 9,9–10

Milí bratři a sestry,

máme před sebou text v pravdě velkopáteční. Jenže v nadpisku čteme ne „pro Ježíše“, ale „pro Davida“. I ten Ježíš si ho vlastně tak nějak přivlastnil. Teprve na Golgatě se ukázalo, že to vlastně byl prorocký text. Nemůžeme ale přehlédnout, že 22. žalm měl svoji hodnotu i ve staletích před Kristem. Že promlouval nejen jako prorocké slovo do jedné konkrétní situace Velkého Pátku roku třatřicátého, ale i do mnoha dalších životních příběhů. Do těch, ve kterých si užil svoje král David, ale před ním i po něm mnozí další.

Tyto jejich životní příběhy pak ukazují až k Pánu Ježíši, kde dochází jakéhosi završení. Někdy mluvíme o „předobrazech“. O tom, že různí lidé v Božím lidu prožívali něco, co bylo více či méně podobné tomu, co pak prožíval Ježíš a tak to k Ježíši odkazovalo. V Pánu Ježíši tak dochází završení kněžství Mechisedekova, kralování Davidova, smrti spravedlivého Ábela i trojdenní přebývání Jonáše v břiše velryby – to všechno můžeme chápat jako předobrazy. Jakési šipky, či ukazatele ke Kristu, který je pravý a jediný velekněz. Který je král králů. Který je jediný naprosto nevinný mučedník či který dal všemu tomu našemu nevěřícímu pokolení „znamení Jonášovo“, když třetího dne vstal z mrtvých.

22. žalm má ale v sobě něco víc. Je to žalm nejen pro Davida, nejen pro žalmistu a ty, kteří přijdou po něm, až po časy Pána Ježíše. Právě tenhle žalm má mnoho co říct i do doby pozdější, do doby po Golgatě. Do naší doby. Ten žalm je určen pro každého, kdo je pronásledován, trápen, tupen, kdo je opuštěn svými blízkými a přece nepřestal doufat v Boží pomoc. To je ta základní výchozí pozice pro další přemýšlení nad utrpením a je potřeba jí dobře porozumět.

Již ten začátek je naprosto zásadní: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Stěžovat si na to, co že to je za Boha, když dopouští zlo, je oblíbená argumentace proti Bohu. Ale všimněme si zásadního rozdílu mezi otázkou „Bože, proč jsi mě opustil?“ a otázkou „Proč mě Bůh opustil?“. Dokud Bohu říkáme „Ty“, dokud je pro nás partnerem v dialogu, dá se ještě něco dělat. Ve chvíli, kdy nemluvíme s někým, ale o někom, přestává pro nás být partnerem. Už nás nezajímají jeho názory, protože jediní důležití jsme my a naše názory. Když nemluvíme s Bohem, ale o Bohu, tak se odsuzujeme k samomluvě, protože samému Bohu zavíráme cestu k vyřešení našich problémů.

Už jsem to řekl, ale zopakuji to, protože to je zásadní – ten žalm je určen pro každého, kdo je pronásledován, tupen, opuštěn svými blízkými a přece nepřestal doufat v Boží pomoc. S tímto doufáním to stojí i padá. I tam, kde je člověk skálopevně přesvědčen, že Bůh ho opustil, tak má před sebou dvě cesty pro přemýšlení a následné jednání – totiž jestli to znamená definitivní konec, nebo je tu stále ještě možnost, že Bůh se vrátí. Že zasáhne, že odpoví na to zoufalé volání. Že vytrhne z hrůzy a děsu, které se na člověka valí v okamžiku, když to nejen, že nefunguje tak, jak by si člověk představoval, ale na člověka se valí jedna „jobovka“ za druhou. „Neštěstí nechodí nikdy samo“, podotkla by teta Kateřina. Když se to valí ze všech stran a záhy i z těch, ze kterých by to člověk nejméně čekal. A Boží pomoc nikde. Když v tuhle chvíli neztrpkneme, neodvrhneme Boha jako nefunkční hypotézu, když i v téhle chvíli zůstaneme alespoň na té minimální variantě: „Bože, proč?!“, tak je ten žalm určen i pro nás.

Žalmista s Bohem celý život počítal a dál počítat hodlá. Pokračuje ne stížností na Boha, ale rozhovorem s Bohem. Jenže tento Bůh mlčí. Zkušenost s mlčícím nebem, s nevyslyšenými modlitbami – to je něco, co deptá a ničí. V takovou chvíli nic nepomáhají zkušenosti předků či zkušenosti kohokoliv jiného. Co na tom, že jiní úpěli k Hospodinu a unikli zmaru, doufali v něho a nebyli zahanbeni?! Žalmista úpí a doufá, ale zůstává sám.

Tedy sám – někdy by i člověk toužil být se svým zoufalstvím sám. Jenže přichází posměvači a mrchožrouti, kteří se pasou na cizím neštěstí. Nic tak nepotěší, jako neštěstí druhého. A zvláště je-li to pád toho, který byl tak úspěšný, ten, který se vyhříval na slunci Hospodinovy přízně, pak to těší mnohonásobně více. „Jen ať vidí, o čem je život!“ pošklebují se posměvači a potřásají hlavami. „Jen ať si užije pánbíčkář! Bůh si ho přeci oblíbil! Jen ať vidí, že ta jeho víra mu bude stejně houby platná!“

„Žalm pro Davida.“ Pro Davida, když stál před Goliášem, který se mu posmíval a zlořečil skrze své bohy… Pro Davida, když prchal před Saulem a posmíval se mu opilý Nábal… Pro Davida, když prchal před vlastním synem Abšalómem a Šimeí syn Gérův mu zlořečil a házel kamením po něm i po jeho služebnících… Pro Davida, když se proti němu vzbouřil Šeba a volal, že Judejci snad, ale on a severní Izraelci nemají podíl v Davidovi a sám se prohlásil Izraelským králem… Pro Davida, když svedl Bet-Sabé, ženu Uriášovu, a dítě, které z tohoto hříchu vzešlo, přes všechny modlitby zemřelo… Žalm pro krále, kterému se pošklebují jeho vlastní poddaní, protože ani Hospodinovu pomazanému se nevyhne bolest a s ní posměšky těch, kteří se tak rádi na cizí bolesti pasou…

Žalm pro každého, kdo si něčím takovým prochází. Když člověka dohání jeho vlastní viny, ale i ve chvílích, kdy tam žádné vlastní viny nejsou a přece na jeho hlavu dopadá zlo. Když se hroutí po léta fungující jistoty … když se člověk nemá o koho opřít … když není ani komu se svěřit s bolestmi … když je člověk na všechno sám a ti, na které spoléhal, tak v lepším případě odvrací svou tvář či přechází na druhý chodník. V horším si ještě přisadí. Člověk se v tom zoufale plácá, k životu to není, ale k smrti, která by to ukončila, také ne. A nad tím vším je mlčící nebe.

Takhle sám zůstává žalmista. Bůh ho opustil, přátelé zradili a jeho samého už opouští síly. Ty obrazy, kterými popisuje své vysílení jsou staré tisíciletí, ale srozumitelné a působivé jsou dodnes. Ochablé svaly měknou jako vosk a srdce, které tak dlouho statečně tlouklo, už není skoro ani slyšet. Na vysíleném těle vidíte každé žebro, každý obratel. Dochází síly. Zbývá jen žízeň, vyschlý jazyk přilepený k patru brání možnosti byť jen promluvit. Prach se už brzy navrátí v prach. Už nemá nic. I o to poslední, co měl, o jeho plášť, se teď dohadují a losují ti, kteří měli prosazovat právo a spravedlnost a od kterých čekal pomoc a zastání. A ostatní, kdo tu postávají, to už je jen zástup posměváčku a čumilů.

Je to konec?! Ještě ne. Bůh je stále ještě „ty“, ne „on“. Nebuď mi vzdálen, Hospodine, má sílo, pospěš mi na pomoc! Mám už jen ten život – zachraň mne Bože. Zachraň mne před lvem i jednorožcem, zachraň mne před nepřáteli lidskými i nadzemskými. A tys mi odpověděl.

Takto to rozpoznal David, když nakonec porazil Goliáše. Když po útěku před Saulem se stal sám králem. Když náhle zemřel opilec Nábal, a jeho moudrou a krásnou manželku Abígail si vzal za manželku David sám. Když vzpoura Abšalómova i Šebova byla úspěšně potlačena a jejich iniciátoři popraveni. Když Bet-sabé porodila Davidovi druhé syna, který dostal jméno Šalamoun a stal se po Davidovi králem. Dříve nebo později to pozná každý, kdo nepřestane s Bohem hovořit, že Bůh odpovídá.

Tohle je zkušenost žalmisty, že Bůh má poslední slovo i tam, kde už to na něj opravdu vůbec nevypadá. To je zvěst 22. žalmu. To je proud, do kterého vstoupil i Pán Ježíš na Golgatě, když jeho začátek citoval. Proud naděje, že i v té nehorší chvíli je tu stále ještě Bůh a že stojí za to se ho ptát a čekat na odpověď.

Davidovi Bůh odpověděl někdy velmi rychle, jako v případě boje s Goliášem, někdy v řádech hodin, jako v případě Abígail, někdy v řádu dní či týdnů, jako za vzpory Abšalómovy, někdy v řádech měsíců, když čekal na druhé dítě, někdy v řádech desítek let, když střídal Saule na královském trůnu. Právě tak žalmista si na Boží odpověď musel počkat, ale i na něm se vyplnilo úsloví, že „kdo si počká, ten se dočká“.

Ježíšův příklad je pro nás důležitější, protože prolamuje i tu nejzazší možnou hranici. Hranici života a smrti. Naděje věřícího člověka stojí pevně i tam, kde je tato hranice překročena. Pán Ježíš tady jde ve stopách Jobových a jeho slov (Jb 13,15-16): I kdyby mě zabil a já už neměl co očekávat, přece bych chtěl před ním obhájit své cesty. Vždyť on je má spása.

V této víře a s touto nadějí umírá Ježíš na kříži. Ježíš, syn Davidův. Umírá, ale ani to není pro Boha překážka, aby mohl zasáhnout. Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův je Bohem živých a proto i Ježíš bude žít. Přes všechny posměšky protivníků i přes zradu přátel, přes nepřátelství sil pozemských i nadzemských, přes to, že ani nepočkají na jeho smrt a už se dohadují, kdo co po něm zdědí, přes to všechno je na jeho straně Bůh a ten dílo svých rukou neopouští. Ve shromáždění bratří bude Ježíš chválit Hospodinovo jméno a on sám bude ctěn a oslavován jako ten, kdo obstál i v nejtěžší zkoušce a zůstal Bohu věrný.

Do tohoto proudu jsme zváni i my. Do proudu naděje, že Bůh nakonec zasáhne, i když to vypadá naprosto beznadějně. Ať již máme na mysli Velký Pátek nebo nějaké to naše konkrétní trápení! Do té doby, dokud hovoříme s Bohem, tak také dáváme Bohu prostor k odpovědi na všechny a naše proč. A Bůh odpoví.

Amen.