Za 8,20–23

Písně: 111, Debora 551, 480, 689, 452

Introit: Ž 111,10
Čtení: Sd 4,1–8
Text: Za 8,20–23
Poslání: 1Pt 3,1c–2

Milí bratři a sestry,

s prorokem Zacharjášem se ocitáme nějakých 500 let před Kristem. Jsme v době po návratu z babylónského zajetí. Bůh se opět přiklonil ke svému lidu a jeho lid teď obnovuje vypálený jeruzalémský chrám. Zdálo by se, že se všechno vrátí do starých kolejí. Když už se Hospodin vrátil ke svému lidu, je třeba, aby se lid vrátil ke svému Bohu. Je jen logické, že s obnovou chrámu se obnoví i chrámový život. Vrátí se obětní předpisy a vůbec jednání podle Mojžíšova Zákona. Ale takhle jednoduché a přímočaré to není. Bohoslužebný život se skutečně obnovuje, ale v babylónském zajetí si Izraelci uvědomili mnohem hlouběji, než doposud, že i nějak jinak mají být lidem zvláštním. Lidem výjimečným. Že to na nich musí být poznat i nějak jinak, než že se jen v nepřeberném pantheonu tehdejších božstev setrvale drží toho jednoho svého konkrétního Hospodina zástupů.

Hospodina už se židé opravdu drží. Nechtějí ho opustit ve prospěch služby modlám. V tom už od dob soudkyně Debóry do časů Zacharjášových udělali notný pokrok. Je tedy možno pokročit o kus dál a proroci této doby mají jiné důrazy, než poctivé konání náboženských rituálů. Jsou to důrazy navýsost etické. V té osmé kapitola Zacharjáše, ze které jsou slova dnešního hlavního čtení, slyšíme: Konejte toto: Mluvte každý svému bližnímu pravdu. Vynášejte ve svých branách pravdu a pokojný soud. Nezamýšlejte nikdo ve svém srdci proti bližnímu nic zlého. Nelibujte si v křivé přísaze. To všechno nenávidím, je výrok Hospodinův. Boží lid, lid Hospodinův, se musí naučit být lidem zvláštním nejen v oblastech tak říkajíc „výsostně náboženských“, ale i v oblasti mezilidských vztahů.

Takto řečeno to ale není úplně přesné. Ta oblast mezilidských vztahů je právě tak náboženská, jako oběti a kostelní pořádky. Zacharjáš to říká jasně – to všechno nenávidím, je výrok Hospodinův. Právě proto, že Izraelci věří v Hospodina a chtějí se řídit podle jeho postojů, tak se snaží vést spory k pokojnému usmíření, nelhat, neskrývat v srdci zášť, nedovolávat se Boha přísahou, když víme, že stojí na lži. Takové chování je projevem jejich zbožnosti. To nemají z vlastní hlavy, ale díky prorokům to vědí přímo od Boha.

Protože probíhá postní období, tak možná o to srozumitelněji zní další Zacharjášova slova: Půst čtvrtého, půst pátého, půst sedmého a půst desátého měsíce se judskému domu obrátí v radostné veselí a utěšené slavnosti. Jen milujte pravdu a pokoj! Dny chmurné kajícnosti a odříkání se změní v hody a radost – jen milujte pravdu a pokoj! A opět – milovat pravdu a pokoj, jakkoliv to vypadá na pravidlo pro běžné mezilidské chování, je pravidlo náboženské, právě tak, jako byly náboženským pravidlem ony půsty.

Takový život ale bude mít důsledky mnohem větší, než jen radostné veselí a utěšené slavnosti uvnitř komunity. To už říká naše dnešní hlavní čtení. Do Jeruzaléma přijdou pronárody, aby hledaly Hospodina. Misie bude, prosím, fungovat „virálně“. Takové módní slovo, které se používá v reklamě pro lavinovitě se šířící zprávu. Na internetu vidíte nějakou vtipnou reklamu, tak ji přepošlete dalším, aby se také zasmáli. To je sen každého PR manažera, tedy člověka, který se ve firmě stará o propagaci. Vyrobit takovouto reklamu. Nemusí pak už nic platit, nic dělat – o šíření reklamy se starají zcela dobrovolně a s nadšením stovky a tisíce lidí, kteří si ji rozesílají mezi sebou. Co chtít víc. A teď si představte, že se takto šíří zvěst o Pánu Bohu. Obyvatelé jednoho města půjdou do druhého a řeknou: „Pojďme si naklonit Hospodina, pojďme vyhledat Hospodina zástupů. Já půjdu také.“ Ne, že do toho města přijde misionář a bude lidi zvát! To je právě ten virál, že už se lidé sami mezi sebou starají a říkají si, že na tom Hospodinu musí fakt něco být a stojí za to přijít do jeho chrámu a poznávat tam jeho vůli. Jo, což teprve, když se tam mezi nimi nějaký takový služebník Hospodinův objeví naživo! V tu chvíli se na něj deset chlapů pověsí, aby je dovedl k tomu úžasnému Bohu! Toto praví Hospodin zástupů: „V oněch dnech se chopí deset mužů z pronárodů všech jazyků pevně cípu roucha jednoho Judejce a řeknou: ‚Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh.‘“

A proč to? Jak se to všechno rozjelo? Kde to vzalo začátek? Jistě, že úplně na počátku je Boží příklon ke svému lidu. „Bez Božího požehnání marné naše namáhání“ parafrázovali naši předkové 127. žalm. S Božím příklonem se otevírá prostor ke svobodnému rozhodování a jednání. Izraelci obnovili pravidelné bohoslužby, účastní se jich. Nu a pak nastupují ty důrazy, které vyzdvihl prorok Zacharjáš: Mluvte pravdu … suďte pravdivě, ale tak, aby to vedlo k pokoji … přejte si dobro … nemaskujte svoje křivárny za zbožné kecy. Pak nastane čas, kdy se ve vašem středu smutek obrátí v radost a nejen to. Nastane čas, kdy se lidi budou hrnout, aby mohli být s vámi.

Tedy – s vámi – opět to není úplně přesné. Přijdou jistě ne proto, aby nějak obdivovali vás, ale z důvodu mnohem vznešenějšího – aby se sami dostali do kontaktu s Bohem, kvůli kterému to děláte vy. Takovéto jednání věřících, to je jakýsi katalyzátor, který vstoupí do tohoto světa a spustí proces obracení lidí k Bohu.

Katalyzátor, jak jsme se učili v chemii už na základní škole, je látka vstupující do chemické reakce, ovlivní ji, ale sama vystupuje nezměněná. Bez katalyzátoru by ona chemická reakce vůbec neproběhla. Byl na to blbuvzdorný pokus: Kostku cukru jen tak samotnou nezapálíte. I v největších plamenech bude karamelizovat, černat, bublat, ale to je tak všechno. Ale obalte ji popelem a ejhle – už to jde. Popel pořád zůstane popelem, nijak se nezmění, ale umožní cukru hořet. Katalyzátor.

Takovýmto katalyzátorem byl Boží lid v Zacharjášově vidění. Pronárody by samy od sebe k Hospodinu nepřišly. Proč by to také dělaly? Ale něco se změnilo, když poznali, že s Izraelci je Bůh. Mohli bychom tu jejich výpověď parafrázovat: „Slyšeli jsme, že s vámi je doopravdický Bůh! Ne nějaká laciná napodobenina, ne něco vymyšleného, ne něco, co na tento svět a lidské osudy v něm nemá žádný vliv. Proto jdeme za vámi, abychom poznali, o co tu jde. Abychom se s tím Bohem také setkali. Abychom byli součástí této změny, protože vidím, že to je rozhodně změna k lepšímu.“

A co na to mohou říct Izraelci? Jsou pořád jen popel. Prach jsi a v prach se obrátíš, říkali katoličtí kněží o popeleční středě věřícím, když jim dělali na čele křížek popelem. Ale jak vidno i ten popel může vstoupit do chemické reakce jako katalyzátor a způsobit, že se plamen objeví tam, kde až doposud (za stále stejných podmínek!) všechno jen černalo a bortilo se. Víme, co dělá cukr v ohni.

Izraelci mohou nabídnout jen sami sebe. Jen to, co dělají sami. Chodí do chrámu a tam hledají Boží vůli. Podle této Boží vůle mezi sebou mluví pravdu. Když mají mezi sebou spory, když mají rozhodnout nějakou vzájemnou při, hledají rovnováhu mezi spravedlnosti a pokojem. Navzájem si přejí dobro. Pána Boha se dovolávají jen tehdy, když to myslí opravdu vážně a poctivě. Žádné zbožné řečičky maskující kdo ví co.

Nezní to moc vznešeně, že? Je to taková docela obyčejná člověčina zbožných lidí. Asi jako Debóra s Bárakem. Bárak je schopný voják – ale chce tam mít u sebe Debóru. Soudkyni Debóru. Co s ženskou v bitvě? Starý řecký překlad vkládá Bárakovi za prosbu o Debóřinu přítomnost v bitvě do úst ještě větu: „neboť nevím dne, ve kterém mne Hospodin šťastně povede svým andělem.“ Myslím, že na to ti překladatelé kápli. Bárak ví, že s Debórou je Hospodin. I když Debóra pak už o Hospodinu nemluví a její rady se víc týkají vojenské strategie, se kterou se jim podaří zatáhnout Síserovu armádu do bažin, kde jim budou válečné železné vozy nanic. Je s ní Hospodin a to je cennější, než cokoliv jiného.

Když je s někým Hospodin, tak to rozhodně nemusí znamenat, že dotyčný člověk je nějaký konatel zázračných skutků. Něčím ale výjimečný je a tato výjimečnost přitahuje. Ne ovšem k onomu člověku jako takovému. V oněch dnech se chopí deset mužů z pronárodů všech jazyků pevně cípu roucha jednoho Judejce a řeknou: „Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh.“ Ono to není samo sebou, že spolu lidé hrají fér, že ve sporech hledají nejen pravdu, ale i co povede k pokoji, že si vzájemně přejí dobro a že za zbožná slova nemaskují vlastní sobectví. Nedělejme si o sobě samých nějaké iluze! Jenže Zacharájáš nemluví jen tak k ledaskomu, ale k lidem, kteří obnovují Hospodinův chrám. Mluví k lidem, kteří mají s Hospodinem osobní vztah. Stejně jako Bárak chce u sebe Debóru, která má k Bohu osobní vztah. Debóra hned po bitvě děkuje Bohu, i když by se snadno dalo říct, že Síseru vyklepli proto, že ona byla prostě geniální stratég.

Počátek moudrosti je bát se Hospodina slyšeli jsme na začátku bohoslužeb. Jeden z průšvihů moderní doby je, že se pořád ptá na náš vlastní výkon. Nutí nás něco dokázat. Nutí nás se snažit. Je to až jakési sebeotrokářství, ve kterém nepotřebujeme přísného pána, zlého šéfa, nebo stachanovsky nastavené normy. Jakýsi duch doby nám říká, že přece máme na víc! Stačí přidat! Nechat si každé ráno poslat na mobil motivační citát. Méně prokrastinovat a více se zaměřit na efektivitu práce. Být schopen dělat deset věcí najednou. Ideálem není v tu chvíli soudkyně Debóra sedící někde pod palmou a v klidu soustředěně naslouchající, co jí kdo vypráví. Být to dneska, tak má v tu chvíli docela určitě vypnutý mobil. Dnešním ideálem je divoké zvíře, které je stále ve střehu, jídlo zhltne rychle, protože po očku stále sleduje okolí – jestli se neblíží nepřítel, jestli se nevzdálilo smečce, jestli někde není něco dalšího k prohlédnutí, prozkoumání či sežrání. Multitasking. Těkavé přeskakování z jedné činnosti na druhou.

My ale nejsme zvířata! Byli jsme stvořeni k Božímu obrazu a tak se dívejme, co dělá Bůh! Pán Bůh stvořil první den nebe a zemi a udělal to dobře. Zbytek si nechal zase na další dni. A sedmý den si dal pauzu.

My jsme jenom prach, který se navrátí v prach, ale povolaný ke vznešenému úkolu „být k Božímu obrazu“. Na to není potřeba se někam hnát a štvát. Zacharjáš právě naopak mluví o lásce k pokoji.

Když budeme tento svůj úkol naplňovat, tedy když budeme ve vztahu s Bohem, když se od něj budeme učit, co dělat, tak máme prorocké zaslíbení, že se staneme katalyzátorem změny v tomto světě. Jsme jen popel, ale už z té školské chemie víme, že jen pouhá přítomnost popele umožní zapálit něco, co by jinak nehořelo. Prorok Zacharjáš nás učí, že stačí být docela obyčejní poklidní zbožní lidé, kteří mají mezi sebou dobré vztahy, a když je nemají, tak se je snaží mít. Přát si vzájemně dobro. Nebýt náboženský pokrytec. A už to otevírá Duchu svatému prostor, aby zapaloval srdce lidí kolem nás.

Amen.