Základy o modlitbě

Písně: 282, 782, 222, 316, (VP: 369; 340, 244, 578) 384, 714, 314

Introit: Ž 39, 1-4a

1. čtení: Fp 4, 4-7

Kázání: Jk 5, 13

Poslání: J 16, 33

Milí bratři a sestry,

měli bychom si dnes zapamatovat to, co rakouské přísloví vyjadřuje slovy: „Jako broušení kosy nezdržuje sedláka od sečení, tak modlitba nezdržuje od práce.“ Jakubova výzva je dobře srozumitelná – není situace, kdy by se člověk měl přestat modlit. V okamžicích strastí i radostí je pořád dobrá příležitost k modlitbě. Pavlovo „bez přestání se modlete“ (1Tes 5,17) nás vyzývá, aby celý náš život byl jednou trvalou modlitbou. Jenže – znamená to, že máme celý život proklečet? Křesťanský spisovatel David Torkingkton k tomu řekl, že kdyby tomu tak bylo, tak by nám určitě Pán Bůh nedal tak kostnatá kolena!

Modlitba. Úplně nejjednodušší definice by byla „rozhovor s Bohem“. Nebo přesněji – „komunikace s Bohem“, abychom více vyzdvihli to, že nemusí nutně jít jen o slova. Tohle známe z běžné komunikace mezi lidmi – čím lépe se známe, čím jsme v důvěrnějším vztahu, tím méně jsou potřeba slova a na jejich místo postačí pohled, gesto. Komunikace není samoúčelná, ale vyjadřuje vztah. Slavný baptistický kazatel ze 17. století John Bunyan řekl, že „v naší modlitbě dává Bůh neskonale víc přednost srdci beze slov před slovy bez srdce“. Vztah je zásadní a slova jsou jen jedním z mnoha projevů tohoto vztahu. Kdyby slova nebyla a zůstal jen vztah, prožíváme cosi, čemu Jan Amos Komenský říká „patření na Boha“, můžeme mluvit o „kontemplaci“, „nazírání“… Problém je v tom, do stavu takového sjednocení s Bohem, že už slov nebude potřeba, je potřeba dorůst. Mám pak jisté pochybnosti, jak moc je to v našem světě vůbec možné.

Tyto pochybnosti jsou ve mne vyvolány dvěma věcmi. Předně je to getsemanská modlitba Pána Ježíše. Pozemský Ježíš, který se modlí „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ (Mt 26,39) To rozhodně není vyjádření nějakého mystického sjednocení s Bohem To je hodně složitý zápas a hledání, kde se protnou lidské představy s Boží vůlí. Jestliže do oné mystické fáze sjednocení s Bohem nedošel ani Pán Ježíš na konci své pozemské pouti, tak sice nemohu vyloučit, že budeme dělat větší skutky, než dělal on (jak slíbil: J 14,12), ale nepovažoval bych to za úplně automatické.

Druhým důvodem je moje zkušenost s běžnými mezilidskými kontakty. I v těch nejintimnějších mezilidských vztazích se beze slov neobejdeme. Znovu a znovu na to narážím v diskusích se snoubenci, že zdrojem konfliktů je nekomunikace. Přichází dva zamilovaní, kteří jsou rozhodnuti odevzdat se jeden druhému a přece i v této přípravě na vznik jednoho těla narážíme na neochotu používat slova. Když řešíme příčiny konfliktů, tak se znovu a znovu vynořuje nějaké to předpokládání, že to tomu druhému musí dojít samo od sebe – no tak proč bych o tom mluvil. To mu přece muselo být jasné, jak moc mě to štve! To jí přece musel být jasné, co by mi udělalo radost! Ale neřeknou to. Je jim to v tu chvíli tak nějak hloupé – tváří v tvář tomu druhému. Tak svoji nespokojenost ukryjí kdesi v sobě – no a ona tam pak dělá neplechu. Dusit cosi v sobě není cesta, která by vedla k dobrému výsledku. O tom byl už vstupní žalm (39). Žalmista tváří v tvář svévolníkovi volí cestu mlčení. Aby se snad sám neprohřešil jazykem, tak na rozdíl od reptajícího Joba či odpouštějícího Ježíše prostě jen neřekne ani slovo. Jenže tohle dušení čehosi v sobě očividně nepomohlo. Byl jsem zticha, mlčel jsem jak němý, ale nic se nezlepšilo, má bolest se rozjitřila. Srdce pálilo mě v hrudi, v zneklidněné mysli mi plál oheň… Tohle je myslím obecně lidská zkušenost, že když nás něco v mezilidských vztazích trápí, pak je mlčení špatná cesta. Malé děti učíme chodit a mluvit (jo, po pár letech to zhusta dopadne tak, že jim řekneme: „Prosím Tě – někam zalez a mlč!“). To, že ale na ně mluvíme a radujeme se z toho, když začínají odpovídat, ukazuje, že moc dobře víme, jak je komunikace důležitá. Jak je potřebné se ji učit, abychom se dostali dál a dokázali třeba jednou časem prožívat i to společenství, kdy jsme prostě jen spolu a je nám spolu dobře. Ale ještě jednou – to je třeba se učit – to nikdo z nás nemá vrozené.

No – a tak jako se učíme komunikovat s lidmi, ve vztahu s Bohem to není nic jiného. Když učedníci prosili Pána Ježíše (Lk 11): „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan.“, neodkázal je na zbožné pocity. Nezačal je učit, jak v hluboké meditaci prožívat Boží blízkost. Na začátku modlitebného života není prostor na nějaké kontemplativní sjednocování se s Boží vůlí. Odpověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: ‚Otče náš, jenž jsi na nebesích…‘“ Používejte slova. Když se chce člověk naučit modlitbě („Pane, nauč nás…!“), tak tady je potřeba začít. Kdosi řekl: „Vnímání Boží přítomnosti beze slov – to je květina, která vyroste ze sazenice modlitby slovy.“

Co všechno patří do modlitby? Jakub nás dneska učí, že nic není tak malicherné, abychom o tom nemohli s Pánem Bohem komunikovat. Zlé i dobré. Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu! Tím prvním krokem jsou slova. Mám problém? Pak prosím o pomoc. Mám se fajn? Pak za to děkuji. „Prosím a dík“ jako to nejjednodušší s čím se dá v modlitbě začít a k čemu se vždycky můžeme vrátit. Prosit, protože Bůh čeká, až slovy vyjádříme, co nás trápí. Děkovat, protože dobro je tak nesamozřejmé.

Není to nic primitivního a zkušeného modlitebníka nedůstojného, že prosí a děkuje! Pán Ježíš se u Lazarova hrobu (J 11,41) modlil: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel…“ Ježíš tedy prosil za vzkříšení Lazara a teď děkuje za toto vyslyšení. „Prosím a dík“, modlitba slovy, to je základ, ze kterého roste všechno ostatní.

Tam kde slova nestačí, ještě něco zbývá, kdo se z víry raduje, ten ať Bohu zpívá… rýmuje Tomáš Najbrt. Vzkazuje nám, že píseň dokáže vyjádřit emoce mnohdy lépe, než prostý intelektuální popis. Písnička, básnička vnáší do slovní komunikace ještě cosi navíc. Známe to opět z našich mezilidských vztahů! Když si milenci vzájemně říkají básničky. Poetika obrazů a metafor vnáší do suchých popisů emoce a prožitek. Když byl před několika lety tady v kostele představovat svoje knihy Nico ter Linden, vysvětloval výhody poetického jazyka na formulaci „Moje žena je růže! A opovažte se tvrdit, že není!“

Pavel píše Koloským (3,16): …oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. „Oslavujte“ – můžeme z toho zaslechnout, že zvláště ty pozitivní emoce dokáže píseň vyjádřit mnohem přiléhavěji. Ve vděčné vzpomínce na mého předchůdce – tolik lidí mi říkalo, jak je v okamžicích trápení držela píseň „Někdo mne vede za ruku“. Jak v ní nalezli vyjádření své důvěry v Boží ochranu, pomoc a vedení. Také ji dneska ještě zazpíváme.

Nejsou to ale jen pozitivní emoce. I v okamžiku trápení je možno sáhnout po hotových textech. Koneckonců – Otčenáš je hotový text a my s ním přicházíme za Bohem v naší starosti o tento svět. Svět, kde je znesvěcováno Boží jméno. Svět, kde se nežije podle Boží vůle. Svět, kde lidé trpí hmotnou nouzí, kde vládne neodpuštění a zlo. Budiž nám Otčenáš povzbuzením i k tomu, abychom v komunikaci s Bohem svobodně využívali již hotových textů. Jestliže přijímáme Otčenáš jako vzorovou modlitbu, není nic špatného používat i jiné modlitby, které sepsal někdo jiný.

Modlitba, tedy komunikace s Bohem, je vyjádřením našeho vztahu s Bohem. Je to rozhovor. Rozhovor je obousměrná záležitost. Zatím jsme celou dobu mluvili o tom, jak komunikujeme my – komunikuje také Bůh? Jak reaguje?

Inu – namnoze také slovy. Biblickými příběhy a výroky, kterým porozumíme a které nám promluví do života. Slovy lidí kolem nás, kteří nám odpoví na naše otázky, vyřeší naše problémy. V řadě neposlední nám, ale někdy slova Boží odpovědi zazní rovnou v našich hlavách, v našem svědomí. Jasně – podobně, jako je tomu v mezilidské komunikaci, tak někdy slova potřeba nejsou. Bůh odpoví činem. Když se někdo modlí dejme tomu za déšť, tak by asi slova úplně nestačila.

Vidím ale ještě jeden rozměr Božího promlouvání k nám lidem a na ten nás upozornilo dnešní první čtení z listu Filipským. V každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. Cokoliv, co naplňuje naše srdce a nějak nás ovlivňuje, tak stojí zato Pánu Bohu předložit. Pavel jen jinými slovy vyjadřuje totéž co Jakub. Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu! Je-li co špatného – předkládejte svoje prosby Bohu. Je-li co dobrého – děkujte. „Prosím a dík“ jako základ komunikace z naší strany. Jako Boží odpověď pak pokoj Boží, který střeží naše srdce i mysl. Řečeno totéž jinými slovy: Tam kde jsme schopni svěřit Pánu Bohu to, co nás těší i trápí, tam Bůh odpovídá pokojem pro pohled do budoucnosti. Do našeho plánování, do našich rozumových úvah („srdce i mysl“) vstoupí ujištění, že nakonec bude všechno dobré a jestli to teď není dobré tak to jen ještě není konec.

Tento pocit už nás přesouvá kamsi k těm dalším stupňům společenství s Bohem, kdy člověk plně prožívá Boží přítomnost, ale to si nechme na někdy jindy. Myslím, že pořád ještě potřebujeme být v jedné řadě s učedníky a tím jejich „Pane, nauč nás modlit se“. Že jsme u toho „prosím a dík“, kdy s vědomím Boží blízkosti posíláme tam nahoru svoje starosti i radosti. K tomu, abychom nalezli v tomto světě pokoj, to totiž úplně stačí. Stačí trvalé vědomí toho, že tu Pán Bůh je s námi a že ho zajímá, jestli se nám vede zle, nebo jsme dobré mysli – a využívat toho.

Když si toto vědomí uchováme, tak se máme v okamžicích trápení modlit a v okamžicích radosti zpívat. Co bude Boží odpovědí, to se obecně nedá říct. Zdaleka ne každá modlitba je vyslyšena a mnohé jsou vyslyšeny jinak, než jsme si představovali. Ale ten pokoj Boží, který vstoupí do našich životů, ten je zaslíbením, které je spojeno se vším, co Pánu Bohu svěříme. Není třeba se trápit nějakou starostí. Starosti jsou do toho, aby byly vyřešeny a nazdar. Trápení už přinášet nemusí.

Do toho všeho, co formuje vaše očekávání, co že bude dnes, zítra, za týden, za rok… přijměte s vědomím Boží blízkosti i Boží pokoj, který převyšuje každé pomyšlení.

Amen