Svatodušní

Písně: 570, 585, 582, 581, (Večeře Páně: 759, 340, 192), 384, 578, 106

Introit: Jan 1, 14
1. čtení: Sk 2, 1-12
Kázání: Sk 2, 14 a 37-39
Poslání: Jk 3,13 a 17-18

Sestry a bratří, vážení hosté,

dnes jsou Letnice, svátek Ducha Svatého. Všichni víme, že Svatá Trojice, to je Otec, Syn a Duch Svatý. Duch Svatý však bývá málokdy předmětem našich úvah. Je to osoba, o které se z těch tří mluví nejméně.

V dnešním kázání se chci s vámi podělit o to, jak já, jako jeden z údů církve, o Duchu Svatém přemýšlím, jak se k němu vztahuji, jak chápu, co pro nás znamená, a, také, jak rozumím letniční události.

Téma Ducha Svatého církev v minulosti všelijak štěpilo, a vlastně štěpí i dodnes. Je potřeba o něm mluvit a současně být vstřícný a tolerantní k jiným pohledům. – Duch Svatý vane, kam chce. A někdy to může být pořádný fičák, který se neohlíží na naše představy, kudy že to má foukat. Naše porozumění Duchu Svatému bude vždy jen útržkovité, částečné.

Ve Starém Zákoně duch představuje život. Hospodin je Stvořitel, který živým bytostem vdechl ducha. Tento základní rámec pořád trvá. Zatímco v Bohu Otci máme Stvořitele a toho, kdo dává našim životům bezpečný prostor formou svých ustanovení, zatímco Ježíš Kristus přinesl oběť, která nás vytrhuje z naší neschopnosti v tom požehnaném a bezpečném prostoru zůstávat, a skrze kterou můžeme Hospodina nazývat svým Otcem, Duch Svatý přichází na pomoc, abychom dosvědčovali platnost té poznané pravdy v konkrétních lidských situacích, a současně, aby nám samým dosvědčoval Boží moc, která zůstává světu ve své plnosti skryta, a přesto má schopnost zasahovat člověka, schopnost měnit a převracet od základů jeho porozumění sobě samému a tak ho vést k přijetí daru Synovství.

Kdyby byl Duch Svatý vypočitatelný, kdyby existoval algoritmus, jak ho přivolat, tak by si ho člověk chtěl přivlastnit, ovládnout. A je pravda, že vždy a znovu je církev ohrožována tendencemi si Ducha svatého přivlastnit a předepsat, jak má jeho působení správně vypadat. To bych ale s dovolením nechal stranou. Nebudeme si stěžovat.

Podívejme se na naše téma nejprve tak trochu zvenku, z pohledu, jak to funguje. Tady platí, že jako křesťané jsme příjemci dvojího požehnání. Na jednu stranu se můžeme spolehnout, že přírodní zákony jsou objektivní povahy. Tím míním, že ten svět okolo nás je stabilní. Že se můžeme spolehnout na to, že voda nezačne téci do kopce, že zítra sluníčko opět vyjde, že věci, které necháme přes noc v dílně, neodejdou ani se nezmění v něco jiného. Kladivo večer bude kladivo i ráno.

Samozřejmě, i lidé, které známe, budou zítra vypadat víceméně stejně jako dnes. I v lidských vztazích je nějaká stabilita. Ne vždy však taková, jakou bychom si přáli. Neboť člověk je bytost svobodná. Je to duše živá. A život, to je Boží dar, který v sobě zahrnuje i možnost vyvázat se ze setrvačnosti všeho toho okolo.

To požehnání stability okolního světa je tak samozřejmé, že mu ani nevěnujeme pozornost. Ani si nedovedeme představit, jaké by to bylo, kdyby se na nic nedalo spolehnout.

Teď malinko odbočím, jenom pro to, abychom si důležitost stability uvědomili skrze jiný kontext. Kdysi mě překvapilo, jak jeden muž pravil, že nejhůře se za celý život cítil v létě 45. Vzpomínal, jak to bylo strašné, když panovala anarchie a vůbec nic nebylo jisté.

Tolik požehnání stability. A pak je tu působení Ducha Svatého. Požehnání, které přichází v jistých okamžicích, o kterých můžeme svědčit, ale které nemůžeme reprodukovat. Působení Ducha Svatého jde za hranice toho našeho známého zákonitého uchopitelného stabilního světa. Ale nenarušuje důvěru v jeho stabilitu. A právě proto je také z povahy věci nutně neopakovatelné. Jinak by to nešlo. Boží milost si nelze vynutit, nelze ji zapřáhnout před náš kočár.

Působení Ducha Svatého má různé formy. Může to být rozpoznání, které se zrodí uvnitř, v tom vnitřním člověku, jistota, o které nevíme, odkud se vzala. To se týká také porozumění Písmu. A jindy je to třeba silně prožité ujištění, takové pohlazení, které nám i v chvílích zoufalství dosvědčuje, že Bůh na nás nezapomněl, že nejsme sami a opuštěni, že Kristus zemřel za nás.

Ale může to také být něco, co nazýváme zázrak. Vědecky bychom tomu mohli říci třeba singularita. Něco neopakovatelného, nedokazatelného, co však hodnověrní svědci viděli a slyšeli.

Tak se to jeví zvenku. – Netroufám si rozlišovat, co z toho nedokazatelného prolínání se toho Božího do našeho světa máme přisoudit Duchu Svatému, a kde se to sluší teologicky zařadit nějak jinak. Dovolím si ale následující přirovnání, možná poněkud zjednodušující: Kristus jsou dveře. Duch Svatý je otevírá a po nějakou dobu drží otevřené.

Když tohle všechno říkám, tak mám pocit, že se pohybuji na hraně toho, co člověku přísluší komentovat. Jsou však Letnice, svátky Ducha Svatého. Nepřijde mi správné, abych tomuto tématu uhnul.

Položme teď důraz na vnitřní situaci člověka, kterého se Duch Svatý dotýká či dotkl. Zdá se, že často bývají splněny dvě podmínky. Nouze a aktivita. – Jak je to s tou nouzí? Všimněte si, že v příbězích Starého Zákona sestupuje Duch Boží na biblické postavy zejména tehdy, když Izraeli teče do bot.

Když člověk hledá záchranu, tak hledá záchranu, tedy spásu. V takové chvíli nemyslí na vlastní moc, nemyslí na nějaké výhody, které by mu Boží přízeň mohla zajistit. A proto také může dostat odpověď, kterou by v situaci, kdy nouze pomine, třeba ani nebyl ochoten přijmout. Jsou to chvíle, kdy člověk díky Boží moci tak nějak povyroste, je něčím víc, než nakolik sám od sebe má. A mnohdy, když situace nouze pomine, tak z toho mnoho nezbude. Přečtěte si někdy třeba, co Písmo říká o životě Gedeona poté, co v Boží síle a moci porazil Midjánské.

Právě ta situace nouze, kdy se vzdávám svých očekávání, svých odpovědí, jakoby umožňovala řešení, které bychom jindy nebyli schopni akceptovat.

Abych to dokreslil, vezmu si na pomoc Harryho Pottera. A neberte to jako něco podbízivého nebo laciného. Teologie od 18. století tíhla k racionalizaci a jen pomalu znovu obnovovala vnímavost a ocenění toho, co je v pravdivé biblické zvěsti zprostředkováno mýtem. Autoři fantasy literatury tento mytický rozměr podrželi. C. S. Lewis to činil ve vědomém vztahu ke křesťanství, Tolkien a Rowlingová spíše nechtíce. Ale stejně to u nich je. Takže: Duch Svatý často vstupuje do našich životů právě tehdy, když hledáme Komnatu nejvyšší potřeby. Čtenáři Harryho Pottera rozumějí.

A nyní aktivita. Možná si někteří z vás vzpomenou na nedávné kázání Marty Drápalové o nevyslyšené modlitbě. Jak vykládala verše z Lukášova evangelia, která začínají slovy „Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.“ a končí slovy „čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“

Ten text patří do kontextu Kázání na hoře. Kdybych měl shrnout Kázání na hoře civilním způsobem, tak bych řekl asi toto: Zaprvé: Bůh má zalíbení v těch, kteří nerezignují na čistotu svého konání a myšlení, kteří nerezignují na spravedlnost, kteří nerezignují na milosrdenství – a tak dále. Zadruhé: Hranice popsané zákonnými ustanoveními nesmí sloužit k tomu, abychom hledali cestičky, jak jít proti smyslu takových ustanovení. Zatřetí: Milovat i ty, kteří nám škodí. A to aktivně. To je ta nastavená tvář, míle navíc, odevzdaný plášť.

Jsme zváni k usilovnému hledání Božích odpovědí do našich konkrétních situací. Jsme zváni k tomu, abychom hledali způsoby jednání, které mohou těm, kdo jednají násilně, něco otevřít, uvést je na jinou cestu. Nastavená tvář, míle navíc, odevzdaný plášť, to nejsou pravidla, závazná ustanovení. To jsou možnosti, modelové situace, k jejichž konkrétnímu dotvoření potřebujeme působení Ducha Svatého.

A řeknu to ještě civilněji. Je třeba vyjít ze své komfortní zóny. A hledat inspiraci. – In-spirace. In znamená do. Spiró znamená dýchám. Hledat inspiraci znamená očekávat vdechnutí.

—-

Učedníci o Letnicích byli shromážděni na jednom místě, v jednom domě. Když jsou zasaženi mocí Ducha Svatého, nezůstanou v komfortní zóně onoho domu, ale vystoupí na veřejnost. Jejich nouze se působením Ducha Svatého promění v odvážné svědectví.

Popis letniční události je barvitý. Dělo se něco, co daleko přesahuje nějaké běžné kostelní kázání. Byl to fičák. Však také musel Petr vysvětlovat, že nejsou opilí, byť by se to mohlo někomu zdát. Jako argument použil, že na to, aby byli opilí, je příliš brzo.

Proč to proběhlo zrovna takhle? Což nestačil fakt, že se vzkříšený Ježíš učedníkům opakovaně zjevil? Inu, taková zkušenost by měla a mohla stačit. Avšak je tady jedno ale. I když něco velkého zažijeme, tak nám to pochybnosti časem mohou vzít. Že i učedníci něčím takovým mohli být ohroženi, o tom svědčí slova v závěru Lukášova evangelia: Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich. Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl?“

Ano, občas nám přicházejí na mysl různé věci. Snad právě proto se Duch Svatý dotýká o Letnicích učedníků takovým masivním způsobem. Ne přes smyslové vjemy, ale jakoby zevnitř jejich mysli. Takovým až tělesným způsobem. Byla jim tím dosvědčena slova Ježíše, že jim bude dán Přímluvce. A současně pocítili a prožili, že je tady, mezi nimi a v jejich nitru, přítomno něco za hranicí jejich smyslů. Pro církev, pro její budování, bylo takové ujištění nesmírně důležité. Písmo, které, jak víme, nikomu nestraní a nikoho nešetří, dává jasně najevo, že po letniční zkušenosti už z učedníků nikdo ve své důvěře v Pána nezakolísal.

Jsme už téměř na konci kázání. Rád bych se ještě vrátil k pozorování, že o působení Ducha v Písmu často čteme v souvislosti s nějakou situací nouze. Neměl by vzniknout dojem, že to tak být musí. To není výpověď o Božím jednání, ale o našem jednání, o naší otevřenosti a nepřipravenosti.

Znám to na sobě, jak když se daří, tak mám sklon řešit svoje věci, přidávat si úkoly, plánovat svůj časový rozvrh bez toho, že bych tloukl a hledal, jak to se mnou před Boží tváří je, bez toho, že bych zval Ducha Svatého do svého nitra. Vnímám jako velkou milost, že Hospodin se k nám přiznává, i když tak často ten zápas o Boží přítomnost odsouváme, vynecháme.

Duch vane, kam chce. Na nás je hledání, očekávání, vyhlížení, ochota vyjít ze svých hranic, a při tom zůstávat věrní a v pravdě.

Amen

Videopřenos

zvuk celou dobu, obraz naneštětí vypadl v 6. minutě