Žd 1,1–3

Písně: 284, 259, 289, 572, 280, 311, 397, 288
Introit: L 2,15–20
Čtení: J 1,1–18
Text: Žd 1,1–3
Bůh, o němž svědčí celé Písmo, je Bůh mluvící. Nemluví pro sebe, nemluví do prázdna, ale mluví k člověku. Nemůžeme jej vidět, ale můžeme jej slyšet. A to ve svědectví těch, k nimž „stalo se slovo Hospodinovo.“ Tak začíná novozákonní list Židům, adresovaný křesťanům židovského původu, kteří tomu dobře rozuměli, že Bůh mluví. Není jen pozorovatel lidských příběhů a dějinných událostí, nezůstává stranou lidského hemžení, ale stále dává o sobě vědět a dává se poznat ve svém slovu. „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků.“

Mluví Pán Bůh jenom tímto způsobem? Pisatel epištoly mohl zmínit nejen lidská ústa, ale i přírodu:vždyť podle žalmu 19 „Nebesa vypravují slávu Boží a dílo jeho rukou obloha zvěstuje.“ Bůh mluví dílem stvoření, svou velkolepou tvorbou, před níž můžeme stát jen v úžasu, mluví k celému lidstvu od počátku jeho dějin. Ale pravda je, že my všichni jsme neschopni na tuto Boží řeč správně reagovat. Proto apoštol Pavel o této neschopnosti celého lidstva píše svým přátelům v římském sboru: „Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.“ (Řím. 1,2) A proto si Bůh z celého moře národů vyvolil jeden nárůdek, s nímž uzavřel smlouvu a mluvil k němu ne hlasem přírody, ale prostřednictvím svých proroků.

Mluvil mnohokrát a různými způsoby. Bůh, který ve svém tvoření miluje rozmanitost, zvolil také různé způsoby oslovení člověka. V Bibli je jich zmíněna celá řada. K prorokům, kteří mají tlumočit jeho vůli Izraeli mluví skrze sny, vidění anděly, dokonce i skrze zvíře, máme-li na mysli Balámovu oslici. Však vzpomínka na ni se dostala i do novozákonního listu Petrova: „Němá oslice promluvila lidským hlasem a tak zabránila prorokovu bláznovství.“ (1 Pt 2,16) Stále znovu a s ohledem na duchovní vyspělost svého lidu se dává Hospodin Izraeli v prorockém promluvení: „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků.“

Je to jakoby pohled zpět, rozpomenutí na to, co bylo. Ale tento pohled do minulosti slouží tomu, aby autor listu mohl ukázat na Ježíše Krista, v němž Bůh promluvil své poslední slovo. Mluvil mnohokrát a rozličně, ale teď už má jen jediný způsob. Nyní mluví jen v tomto jediném stylu. Už nebude žádná jiná doba, v níž by Bůh zjevoval svou vůli jinak. Je to vpravdě poslední čas, v němž Bůh řekl o sobě a o člověku své jednoznačné a neopakovatelné slovo. „V tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu.“ Dřív stačilo poslouchat prorockou řeč, teď však mluví Bůh ve svém Synu, a to jeho narozením, jeho životem, jeho smrtí a vzkříšením. To nepochopitelné tajemství vyjádřil evangelista Jan větou: „Slovo se stalo tělem“, řecký text dokonce říká „masem“; tak Bůh promluvil, a to je jeho řeč k nám. Bůh už nemůže mluvit hlasitěji a srozumitelněji. Pán Bůh už se nedá ve své lásce poznat víc, než jak to učinil v dítěti v betlémských jeslích, k nimž přišli pastýři, slyšící zvěstování: „Dnes se vám narodil Spasitel.“ Tento Boží Syn, setkávající se s lidskou bídou, nemocemi, ďábelstvím a zradou až na kříž, aby zvolal nad námi všemi „Otče, odpusť jim“,ten je posledním promluvením Božím k člověku. Nic většího už nemůžeš čekat než toto Boží Slovo, které má tvář Ježíše z Nazaretu. V něm nám Pán Bůh řekl, jak o nás stojí a jak mu na nás záleží. V Kristu Ježíši promluvil Bůh v tomto posledním čase ke každému člověku vyznání lásky.

Abychom spolu s adresáty apoštolského listu si udělali představu, jak veliké je toto Boží sebesdělení lidem, slyšíme o tom, že Bůh skrze svého Syna „učinil věky.“ Přišel k nám jako člověk, vzal na sebe tělo z dívky Marie, vstoupil do našich dějin. Ale On je nad nimi a před nimi. Ještě než cokoliv začalo, On už tu byl. Je na počátku jako tvůrčí Boží Slovo a skrze něho má svou existenci naprosto všechno. Tak zvěstuje Jan hned na začátku svého evangelia a jeho zvěst potvrzuje list k Židům.

Snad tuto velikou pravdu můžeme vyjádřit i tak, že všechno stojí nějakým způsobem ve vztahu k němu, nic tu není vlastním přičiněním, Mléčná dráha, ale ani já a ty. Žádný člověk, byť to neuznává, se z tohoto vztahu nemůže vyvázat. Jakoby nám tu znělo janovské ujištění: „Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka.“ Jistě toto světlo můžeme v sobě zakrýt svou pýchou, můžeme je popírat, ale tajemná spojitost tohoto světla s naším životem zůstává. To Světlo a Slovo, jak Ježíše Krista označuje Jan, je vlastníkem všeho, co bylo skrze něho učiněno. „On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všechno svým mocným slovem.“

Ten, v němž Bůh promluvil, je zároveň tím, který všechno nese. Nese celý svět s jeho bídou, vinami a hříchy, proto tu jsme jako církev, jeho lid. Bůh v něm, který se pro nás narodil, promluvil k nám místo tvrdého NE, které si zasloužíme, své veliké ANO. A o tom nás ujišťuje i dnešní svatá Večeře Páně.

Amen.