Žd 11,1.17–19

Introit: Ř 4,16
Čtení: Gn 22,1–19
Text: Žd 11,1.17–19
Přesně, krátce a srozumitelně vyjádřit obsah velkých slov, která Bible používá, není vůbec snadné. Když se o to někdy pokoušíme v rozhovoru s nevěřícími lidmi, kteří chtějí stručné vysvětlení, většinou to nedokážeme. Však sama Bible není kniha definic, protože Boží tajemství, o něž tu jde, jsou příliš veliká a neuchopitelná naší logikou. Zvěstování Božího slova ostatně nevede člověka k tomu, aby svým rozumem – který třídí, hodnotí a definuje – všechno pochopil, ale aby se v pokoře sklonil před živým Bohem a uvěřil, že „je dobrý a na věky trvá milosrdenství jeho.“

A přece náš text je výjimkou z pravidla. Je to jediné slovo v celém Písmu, které přesně a stručně vymezuje, co to znamená víra. Autor epištoly Židům se nebojí, že všechno nějak zúží a svou definicí nepatřičně zjednoduší, ale píše: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme a pevně počítat s tím, co nevidíme.“ Věřit Bohu neznamená uznat, že je něco mezi nebem a zemí, jak se říkává, ale cele se spolehnout na to, co není vidět, co se vymyká všem našim zkušenostem, co přesahuje naše možnosti a pochopení.

Možná, že právě tady bychom uvítali, kdyby to autor našeho dopisu upřesnil. Vždyť mnoho lidí věří na mimozemské civilizace, které také nikdy neviděli. A naše vyspělá technická civilizace neznamená, že člověk je odolný proti různým pověrám, proti ztrátě zdravé soudnosti; naopak přibývá těch, kteří spoléhají na tajemné síly přírody a kdoví na co jiného. Věřit Bohu znamená pevně počítat s tím, co nevidíme, ano, ale není to vymezení až příliš široké, do něhož se vejde nakonec každý psychicky nemocný člověk, který pevně věří tomu, co si vymyslel?

Tak uvažujeme my, ale ne pisatel našeho textu. Jeho záměr není pitvat slovíčka, ale přiblížit nám život lidí, kteří věřili Bohu tak, že pevně počítali s tím, co neviděli. Jedním z nich je právě Abraham, otec nás všech, jak jej nazývá apoštol Pavel. Je to člověk, který nevidí zem, kterou mu Bůh slíbil, ale pevně s ní počítá. A nevidí žádné východisko, když vystupuje na horu v zemi Moria, aby učinil to, co Bůh žádá. Nedovede si vysvětlit to, že Bůh slíbil: „Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo“ a nyní ten slib neplatí. Mohl si zacpat uši a zůstat s Izákem doma, protože Bůh přece musí dodržet slovo, jež mu dal. Ale četli jsme, proč to neudělal: „Abraham věřil a proto šel obětoval Izáka, když byl podroben zkoušce.“

Strohé vyprávění z Genese se nezmiňuje o tom, co Abraham prožíval, když zvedal meč nad svým vymodleným synem. Ale pisatel epištoly Židům nám dává nahlédnout do jeho nitra a uvažování: „Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé.“ Počítal s tím, že tam, kde člověk vidí konec, konec není, že smrt nemá poslední moc, protože Bůh je mocnější – je mocen vzkřísit i mrtvé. Apoštol Pavel v listu do Říma píše o Abrahamovi, jenž uvěřil Bohu, „který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není. On uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo.“ (Ř 4,17–18)

Abraham byl podroben kruté zkoušce, která se neopakuje. Byla určena jen tomuto „Otci nás všech“, jak jej nazývá Pavel. Nevíme proč. Snad i proto, abychom měli v něm příklad toho, co znamená „pevně počítat s tím, co nevidíme.“ Ale víme zcela jistě, že Bůh nechce od nás to, co chtěl od Abrahama. Epištola Židům končí naopak výzvou k jiné oběti: „Přinášejme tedy skrze Ježíše oběť chvály Bohu; naše rty ať vyznávají jeho jméno.“(Žd 15,15) Bůh chce naši vděčnost a lásku, nic jiného.

On sám totiž obětoval svého Syna; Ježíš skutečně zemřel a nebyl tam žádný anděl, aby tomu zabránil. Ale Abrahamův příběh tím šťastným koncem ukazuje k velikonočnímu ránu. „Dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení.“ Ta veliká radost ze vzkříšeni našeho Pána Ježíše Krista se připravuje už ve Starém Zákoně, i to slyšíme z epištoly Židům. „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme a pevně počítat s tím, co nevidíme.“

Amen.