Žd 12,1–2a

Písně: 625, 176, 250, 515, (469, 650, 635), 510, 539, 219

4. neděle postní
Introit: Ž 84,2–6
Čtení: Mk 10,17–22
Text: Žd 12,1–2a
Poslání: Př 30,7–9

Milí bratři a sestry,

vytrvat v běhu. To je obraz, který by nám měl po dnešních bohoslužbách zůstat v paměti. Obraz běžce, který má před očima cíl a chce do tohoto cíle doběhnout. Neexistuje lepší varianta, než běžet po vytýčené trati přímo do cíle. Jakékoliv odbočení znamená přinejmenším zdržení, protože tak běžec poběží delší úsek, nebo třeba také ukončení závodu, protože sice půjde o zkratku, ale běžec bude diskvalifikován.

Okolo nás na tribunách sedí zástupy těch, kteří už doběhli. Takhle nějak si představuji ten „oblak svědků“, o kterém byla řeč v hlavním čtení. To jsou ti, kteří mají za sebou stejnou trať. Zdárně doběhli a teď si sedli na tribuny a sledují, jak to jde nám. Skandují, mávají, fandí nám. Taky pojídají grilované liberecké párky a pijí k tomu pivo či barevnou ZONku. My si v tuto chvíli nesmíme moc všímat jejich hulákání, abychom snad nezakopli a neupadli. Taky si musíme nechat zajít chuť na párek a pivo, protože my ještě běžíme. Ale je to fajn o nich vědět. Je to fajn nechat si někde na pozadí hlavou běžet to jejich hulákání a skandování. Právě tak je fajn vědět, že liberáků i piva je dost a ZONka bude červená, žlutá, černá i ta modrá šmoulová a že jde jen o to doběhnout do cíle, abyste si toho všeho užili i vy.

Proto je potřeba odhodit všechno, co by nás zdržovalo. Všecku přítěž i hřích – a ony jsou to potvory, jednoho se chytí, ani neví jak. O jedné takové přítěži – konkrétně šlo o velký majetek – jsme slyšeli v prvním čtení. To za Pánem Ježíšem přišel jakýsi člověk. Nic moc o něm nečteme. Něco víme od ostatních evangelistů, kteří tento příběh také zaznamenali, ale nic moc podstatného se stejně nedozvíme.

Zaujalo mne, že přiběhl. Viděl, že Ježíš už odchází a já v tom vidím opravdovou touhu dostat odpověď. Co mám dělat, abych došel do nebe? Abych doběhl do toho jediného cíle, do kterého skutečně má smysl se snažit dostat?!

Hledač pravdy. Skutečný hledač – z toho, že na něj Ježíš pohleděl s láskou usuzuji, že to od něj nebyla žádná křivárna. Že se opravdu zcela vážně ptal. Že z celého srdce chtěl radu. Jenže v tom je nejspíš ten zádrhel. Chtěl radu. Chtěl informaci. To je zoufale málo. Ježíš nepřišel na tento svět, aby podával informace. Ježíš není jeden z moha mudrců, jehož rady je možno (byť velmi pokorně!) vyslechnout, zvážit, posoudit, porovnat s jinými radami, některé zvolit a jiné odmítnout. Ježíš přichází s nárokem absolutním a proto od něj odmítá ten uctivý pozdrav „dobrý mistře“. Ježíš přichází s nárokem Boží autority a dokud v něm člověk tuto Boží autoritu neuzná, tak mu nepřinese užitek jeho rady poslouchat. Kdosi parafrázoval tu Ježíšovu protiotázku takto: „Proč mi říkáš dobrý, když ve mně nevidíš Boha?“

V takovém okamžiku Pán Ježíš onoho tazatele nechává na starozákonní půdě. Zákon je sám v sobě svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré píše Pavel Římanům (Ř 7,12). Abraham (potěšující zemřelého Lazara) říká boháčovi (L 16,29), že jeho bratři mají Mojžíše a Proroky. Mají Písmo a když neuvěří Písmu, neuvěří ani při setkání se zmrtvýchvstalým.

Prvním problémem onoho tazatele tedy je, že neví, s kým mluví. To se dá vyřešit. Druhý problém je větší. Ten člověk si není vědom žádného problému, který by měl. A v tom je jeho největší problém. „Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“ … „To všechno dělám!“ To tedy stačí?! K dokonalosti ne. V tom je ten zádrhel. Cílem je být dokonalý, jako je dokonalý nebeský Bůh. Jsou tu a tam takové šťastné povahy, kterým dodržování Desatera nedělá problémy. Díky povahové výbavě i dobré výchově na ně nedoléhá pokušení nenávisti, zloby, závisti. I oni ale musí běžet dál. Jsme pořád běžci, kteří musí vytrvat v běhu s pohledem upřeným na cíl. Připadá mu, že nemá žádný problém a že by tedy mohl z minuty na minutu zaujmout místo někde na nějakém tom obláčku, nafasovat harfu a křídla a užívat si nebeské blaženosti.

A tady už je stejný jako my. Když nejsme úplně příšerní, tak nám připadá, že vlastně jsme dobří. Přestáváme běžet. Přestáváme se snažit. Přestáváme odhazovat své přítěže a hříchy, protože si nepřipouštíme, že nás brzdí v běhu. Ono by nás vlastně ani nenapadlo, že nás vůbec něco brzdí. Vždyť přece nejsme tak příšerní. Naopak – dodržujeme přikázání! Dodržovat přikázání – to opravdu je znamení dobrého směru. Ale je to pořád jen směr, který k něčemu ukazuje. Ukazuje k sebezapření, protože to není nic přirozeného. To, že s tím kterým přikázáním nemáme problém, to je fajn. Chvála Bohu za to. Jsme jako ten pán. „Mistře, to všechno jsem dodržoval od svého mládí.“ Možná ne to všechno, ale copak se vám někdy nehonilo hlavou, že s nějakým tím přikázáním vlastně vůbec nemusíte zápasit?

Modlíme se „odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme svým viníkům!“ – a vás napadne, že vlastně na nikoho nemáte vztek.

Mladík měl velké bohatství – a vám je jasné, že to zrovna není váš problém.

Támhleten se otočí za každou sukní – a vás by to ani nenapadlo.

Támhleta málem nemůže usnout při pomyšlení, že nemá také takové šaty, boty, kabelku, náušnice a účes jako ta paní, co jí potkala včera na ulici – a vy jste si ani nevšimly, že někdo takový kolem vás prošel.

Jsme různí a Pán Ježíš to velmi dobře ví. Dodržovat přikázání, to je směr. Přikázání jsou šipky na cestě, směrovky, ukazatele cesty. Vedou vás dobrým směrem. Nejde o to se u nich zastavit, ale podle nich jít dál. Odpouštět, nekrást, nezabíjet, nesmilnit, nezávidět, nelhat – to jsou ukazatele na vestě k dokonalosti. Ukazatele, co všechno má člověk odhodit, aby mohl běžet dál a nakonec doběhl do cíle. Někoho tíží to, jiného ono. U toho človíčka z prvního čtení to byl majetek, ale stojí za zmínku, že to je jediný případ v Bibli, kde Pán Ježíš od někoho žádá, aby se zcela vzdal majetku. Tady má prostě problém tento konkrétní člověk a tak je potřeba mu velmi konkrétně poradit.

Pro srovnání uvedu příklad, kdy se Pán Ježíš potkal s jiným pracháčem. Jmenoval se Zacheus (L 19,5n) a byl vrchním celníkem. Z našeho pohledu je to vyšší úředník na berňáku. Jako mnozí z Vás, tak i já v těchto dnech smolím daňové přiznání, takže si o berňáku nic dobrého nemyslím, ale v té době to byly navíc daně pro římskou okupační vládu a tak je Zacheus velmi neoblíbený.

„Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“ A lidi brblají: „On je hostem u hříšného člověka!“ Zacheus se brání a teď bedlivě sledujme, protože tady se často dělá vykladačská chyba: Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ Všechno v přítomném čase! To není rozhodnutí do budoucna, které (pod dojmem Ježíšovy přítomnosti) udělal napravený hříšník. To je obrana proti onomu osočení „On je hostem u hříšného člověka!“ Hříšného člověka? Takhle vypadá hříšník? Pak tedy toužím mít plný kostel takových hříšníků! Zacheus už dávno štědře napravoval svá provinění a platil ne desátky, ale „padesátky“. Jistě – je to boháč a zbude mu pořád dost. Ale o takové obětavosti si můžeme napříč Biblí i církevními dějinami až po dnešek jen nechat zdát. Lidí, co jednorázově rozdali svůj majetek, takových je dost. Pod nějakým mocným impulsem se člověk rozhodně k velmi vznešeným věcem. Ale dělat to pravidelně, léta – to je obzvláštní a obdivuhodná frajeřina.

Mám teď toho Zachea jako protiváhu člověka, který s majetkem problém měl. U Zachea si Ježíš užije jeho štědrosti a pohostinnosti, tomuto člověku řekne, aby rozdal všechno chudým. Někde tam musí být rozdíl mezi těmito dvěmi pány a to naprosto zásadní. Ten rozdíl vidím v tom („rimmrovském“) kousíčku navíc. V tom, co je potřeba v našem životě překonat. Vtom, co je potřeba odhodit jako přítěž a hřích, aby člověk mohl běžet dál.

Je to jen dohad, ale Zacheus překonal důraz na svoji váženost v očích druhých lidí. Rozhlédněte se tak pomyslně kolem sebe, kdo je tak pro vás vtělením takové vážnosti a pak si ho představte, jak leze po stromě pro věc tak pochybnou, jako je snaha zahlédnout nějakou významnou osobnost. Kdyby aspoň někoho zachraňoval! Nakolik se snažím do té situace vžít, tak tohle bylo právě to, co Ježíš na Zacheovi ocenil. Tu schopnost překonat sám sebe.

Tohle je něco, co dokázal Ježíš dobře odhadnout – co v lidech opravdu je a tím i co komu říct. Jak se ke komu zachovat. Co ocenit a co kritizovat. Mládenec se ptá, co má dělat, aby měl podíl na věčném životě – ale chce to doopravdy? Skutečně je to jeho největší touha? Je to opravdu ten jediný cíl, ke kterému směřuje, kam chce doběhnout? To je právě ta otázka, na kterou nám příběh neodpoví a můžeme se jen dohadovat. Když se ale podívám sám na sebe, tak znám velmi dobře jeden postoj. Pocit, který dobře vyjádřil C. S. Lewis formulací modlitby: Pane, zbav mne toho – ale ne hned. Až zítra. To myslím znáte mnozí – vy víte, co by bylo dobré odhodit. Co je ta přítěž a hřích, které se přichytily a teď zdržují. Víte, že by bylo dobré se toho vzdát. Ale říkáte si, že dneska ještě ne. Zítra či pozítří bude čas se na to vrhnout, ale dneska si ještě užiji. Dneska ještě nechám svoje srdce připoutané k tomu kterému pokušení. Tohle lpění na něčem, co víme, že dobré není, ale… Joj – to je problém. To je to sezení na dvou židlích, služba dvěma pánům, Bohu a čemukoliv jinému. V mladíkově případě je to mamon. Nemá smysl si dělat iluze – nezdravý vztah k majetku je asi nejčastější příčina toho, že člověk nemá v pořádku vztah k Bohu. Od biblických kritik těch, kterým „tukem obrostlo srdce“ až po dnešní diskuse nad restitucemi církevního majetku se vrací znovu a znovu rozpoznání, že velké bohatství, právě tak jako velká chudoba, mění člověka ke zlému.

Je ale docela jedno, co si tam dosadíte. Může tam „hlavně to zdravíčko“, může tam být rodina, může tam být politika, ekologie, sport, svoboda, vzdělání, krása, kariéra, úspěch… Pro farizeje a zákoníky byla největší překážkou jejich přeháněná zbožnost a dodržování přikázání! Jedno vedle druhého samé dobré věci, které ale – stejně jako oheň a cokoliv dalšího – vždycky jsou dobrý sluha, ale zlý pán. Ve chvíli, kdy jim sloužíme, tak se staly přítěží, která se nás přichytila a zdržuje. Zpomalujeme, se, zastavujeme – přestáváme hledět na cíl a běžet za ním.

Všichni jsme velmi snadno schopni sami sebe nějakou takovou přítěží zdržovat. Dobrý je akorát Bůh. V každém z nás je nějaká ta ne-dobrota a my musíme volit, co je ten skutečný podstatný cíl mého života. Co vlastně chci? Kde je moje srdce? Ten mladík smutně odešel za tím, co bylo přítěží jeho srdci. Odešel od Krista, odešel od Boha.

Co uděláme my ve stejné situaci? Co uděláme, když nám dojde, co že je ta konkrétní věc, která nám brání v tom být dokonalí?! Chceme doběhnout do cíle? V tu chvíli je na nás volit. Zahodíme tu přítěž a vytrváme s pohledem upřeným na Ježíše? Nebo to na nějaké křižovatce vezmeme vlevo či vpravo?

Směrem k výhodné obchodní transakci, kde je potřeba někoho mírně podmáznout.

Směrem k fešné slečně, o které by manželka rozhodně vědět neměla.

Směrem ke sklenici alkoholu, která není ani zdaleka první a ani zdaleka poslední.

Nebo třeba směrem od toho člověka, co by tolik potřeboval pomoct, ale když přejdu na druhý chodník, tak ho nepotkám.

Všechny tyhle změny směru mají jedno společné – jsou to zároveň cesty od Ježíše. Je fajn, že na vás Ježíš stále ještě hledí s láskou, blbé je na tom to, že se dívá, jak odcházíte od něj pryč. Teď už si musíte odpovězte sami, s čím máte ve svém životě problém, co je ta vaše přítěž. Co je ten váš hřích, který se zrovna vás přichytil a teď vás brzdí v běhu směrem k cíli a když se ho nezbavíte, tak vás docela svede ze správného směru a vy do cíle nedoběhnete.

Stojí zato doběhnout. Jsme sice obklopeni zástupem svědků, ale volných míst na tribunách je i pro nás stále ještě dost. A také grilovaných párků, piva i ZONky všech barev. Ale musíte doběhnout.

Amen.