Žd 3,12–15

Introit: Ž 103,1–5
Čtení: Ex 32,1–20
Text: Žd 3,12–15
Když Bible vypráví příběhy ze života Izraele – a takový příběh jsme slyšeli i dnes, vůbec to nemusí být jen minulost, která se nás nijak netýká. Autor epištoly Židům o ní mluví v přímé souvislosti s naším životem víry. Ti dávní Izraelci rezignovali na živého Boha, který jim byl příliš nepochopitelný a vzdálený; proto si udělali zlaté tele. Ale právě ten základní krok nevěry a vzdoru může udělat i dnes každý z nás. Víra v živého Boha, který jedná jinak než bychom si přáli, protože neodměňuje dobré a netrestá zlé – vždyť víme, kolik je na světě nezměrného utrpení nevinných lidí a jak naopak se daří těm, kteří si z ničeho nic nedělají – víra v Boha, který naopak nechá trpět svého Syna a v něm nabízí člověku záchranu, kterou nikdo nepotřebuje, taková víra může být vystřídána vzdorem a odmítnutím.

A proto slyšíme upozornění, že je možné se zatvrdit, dokonce když slyšíme Boží slovo. „Dejte si pozor, bratří, aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné, takže by odpadl od živého Boha.“ Odpadnout může jen ten, kdo živého Boha poznal, kdo mu uvěřil a poznal jeho lásku; tuto tragedii nedokáží uskutečnit okolnosti a třeba těžké životní zkušenosti, ale nevěrné a zlé srdce, jak slyšíme z našeho oddílu. V srdci křesťana, o němž apoštol Pavel ujišťuje, že je do něho vylita Boží láska skrze Ducha svatého, (Ř 5,7) může se narodit myšlenka říci živému milujícímu Bohu: už s tebou nechci nic mít! Není tu vysvětlení, jak je to možné, ale je tu varování: dejte si pozor, ještě není vyhráno!

A přece ani to není důvodem, aby společenství Božího lidu tímto varováním zpanikařilo:„Naopak, povzbuzujte se navzájem den co den, dokud ještě trvá ono „dnes“, aby se nikdo z vás, oklamán hříchem, nezatvrdil.“ Církev nežije strašením či zastrašováním, ale povzbuzováním, připomínáním vítězství Kristova i nad naším labilním srdcem. Není úkolem Církve vynášet soud nad těmi, kdo odpadli, ten patří jen Bohu samému. My bychom se měli spíš za ně přimlouvat a vytvářet takovou atmosféru soucitu a lásky, jež umožňuje „aby se nikdo z vás, oklamán hříchem, nezatvrdil.“

Když jsme uvěřili v Ježíše Krista jako svého Pána, platí to pro celý život. A k tomu směřuje i toto slovo z epištoly Židům o zachování počátečního předsevzetí až do konce. Jde o to vydržet s vírou, i když se všechno mění, my stárneme a leccos vidíme jinak než dřív. Ale to první rozhodnutí pro něho (poslední kniha Nového Zákona mluví o „první lásce“) ani po dlouhých letech nemá ztratit v našem životě svou zásadní důležitost. Křest jako osobní přiznání se k Ježíši Kristu není přece něco odbytého, ale tím se začíná a pokračování nemá být horší než začátek. Patříme Kristu, náš text říká: „máme na Kristu účast“, což znamená, že máme s ním ten nejtěsnější kontakt. Ale dá se o tom mluvit jen tehdy, když jsme mu věrni i po letech, jež uplynula od prvního kroku víry. „Máme účast na Kristu, jen když své počáteční předsevzetí zachováme pevné až do konce.“

Víra není nálada na chvíli, víra ví, že musí vydržet až do konce. Slyší z dějin Božího lidu vyprávění o tom, jak je snadné klesnout a odpadnout. Ví, jak je slabá, ale přitom slyší výzvu: „Bratři, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.“ (Ef. 6,10)

Amen.