Žd 3,7–8.12–13

Písně: 118, 618, 680, 554, 219, 658

Introit: Ž 118,24
Čtení: L 13,1–9
Text: Žd 3,7–8.12–13
Poslání: 2Pt 3,9

Milí bratři a sestry,

dva úzce související motivy bych chtěl vyzdvihnout z tohoto textu. Oba se budou tak či onak motat okolo slovíčka „dnes“. Předně je to fakt, že toto „dnes“ je právě teď. Že jsme součástí jakéhosi velkého Božího „dnes“. Druhý motiv pak připomíná, že součástí tohoto Božího „dnes“ nejsme sami.

V širší souvislosti těchto veršů bychom se v třetí kapitole listu Židům dočetli, že toto „dnes“ začalo s Kristovým příchodem a pokračuje v církvi. Pokud je ovšem tato církev Kristu věrná. Tato věrnost se musí osvědčovat po celé toto „dnes“.

Můžeme tomu rozumět tak, že vždy aktuálně v té které situaci, je potřeba žít podle rozpoznané Kristovy vůle. Slyšíme-li teď nějaké Kristovy výzvy, pak právě teď se podle nich máme zařídit. Autor listu Židům varuje před zatvrzováním srdce ve vzdoru, když „dnes“ slyšíme jeho hlas. Naše srdce má být otevřené Kristovu oslovení, Kristovu působení.

V tomto světě ale nezní jen Kristovo slovo. Ve světě je toho mnoho, co je proti Boží vůli. V tomto světě působí také hřích. Ze samé definice pojmu je hřích něco proti Boží vůli. Hřích nás dokáže oklamat. Svést ze správné cesty. Zatvrdíme své srdce ve vzdoru proti Kristovu slovu, proti Boží vůli. Protože je nám v tu chvíli hřích příjemnější, než Boží vůle, tak Boží vůli vědomě odmítneme.

To potkává každou chvíli každého z nás, že se raději zatvrdíme v hříchu, než abychom si připustili, že žijeme v Božím „dnes“. Že žijeme ve světě, kde Kristus promlouvá a kde je třeba se podle jeho slov řídit.

V tu chvíli přijde vhod ten druhý moment. Nejsme v tom sami. Jsme v církvi, jsme ve společenství těch, kteří se také snaží vnímat toto Kristovo „dnes“. Kolem nás jsou lidé, kteří právě tak, jako my, tak se snaží slyšet Kristův hlas – proto nám mohou být nápomocní. Z toho přímo vyplývá výzva, kterou už jsme slyšeli z dnešního hlavního čtení: povzbuzujte se navzájem den co den! Být ve společenství církve je potřeba právě především v okamžicích pochybností a tápání, protože tam můžeme najít povzbuzení. A právě tak – když už jste ve společenství, dívejte se, kdo kolem vás má problém a snažte se mu pomoci.

Dnešní čtení nám poslouží jako ilustrace těchto dvou rozpoznání. Ježíšovo podobenství o neplodném fíkovníku je příběhem právě o tom, kdo zrovna v tu chvíli nedělá, co by měl dělat, ale to neznamená, že je automaticky zavržen. Stále ještě trvá ono „dnes“, tedy doba Kristova působení. Jen je potřeba se podle toho co nejrychleji začít řídit, protože ono „dnes“ nebude trvat věčně

Pán Ježíš má za sebou už tři roky působení. Tři roky chodí po Izraeli, po Boží vinici, a snaží se. Zároveň jsme v době, která je hodně napjatá. Abychom si to lépe uvědomili, tak jsme si četli i rozhovor, který podobenství předchází. Pilát byl velmi krutý místodržící a podobné „preventivní zásahy“, při kterých nechal zmasakrovat nevinné lidi, potvrzují i mimobiblické prameny.

V téhle napjaté době, navíc v napjaté situaci, kdy za ním přijde kdosi se zprávou o masakru, tak Pán Ježíš reaguje tímto podobenstvím. Jedním z mála podobenství, které končí otevřeně. My nevíme, jak to dopadne! Po tři roky nic, čtvrtý rok se bude okopávat a hnojit, ale bude pátý rok úrodný? Kdo ví… Co když to bude tak, jak naznačuj Bob Flídr v jedné písničce, že i ten další rok se bude zahradník přimlouvat a přesvědčí pána vinice o dalším a dalším odkladu? Nikdo z nás neví, jak dlouho bude ještě trvat ono „dnes“! Možná tedy ano, to už podobenství neříká. Je zjevné, že pán vinice přemluvitelný je. Nakolik se ale přemluvit nechá toť otázka, ta možnost, že fíkovník nechá porazit, tady určitě je přinejmenším právě tak pravděpodobná. Ono velké Boží „dnes“ nebude trvat věčně.

Podobenství je podáno jako reakce. Tímto podobenstvím Pán Ježíš odpovídá na zprávu o Pilátově vraždění. Předem odmítne argument, že by tu někde hrála roli nějaká speciální (dost možná utajená) vina, která na oněch obětech leží a kvůli které si svůj osud zasloužili. Ježíš se nenechá vtáhnout do klasického „řešení“ a lá Jobovi přátelé. To by byla příliš laciná omluvenka. Takovou nejčastěji používáme, když se chceme obhajovat Boha. Neladí nám to s jeho spravedlností. Čas od času takové argumenty používáme, když chceme uklidnit sebe. My přece máme svědomí čisté. Nám se nic takového stát nemůže, nás není proč takto trestat. Jenže právě kniha Jób před takto jednoduchou a logickou odpovědí varuje. Takhle to v životě vždycky nefunguje. Tak i Pán Ježíš variantu, že by snad oni byli nějací větší hříšníci, než jeho posluchači, předem odmítne.

Je to vidět i z příkladu těch, na které spadla věž v Siloe. Galilejci – ti by mohli být bráni jako potencionální povstalci. Kdo ví, jak to bylo s tou jejich cestou s obětními dary. Lidé, na které spadla věž v Siloe, byli nějací náhodní chodci. Tady už se o nějaké společně plánované hříšné akci rozhodně uvažovat nedá. Oni Galilejci opravdu nebyli nijak výrazní hříšníci a Ježíš to chce tímto příkladem podtrhnout.

Na nevyslovenou otázku proč se to stalo, kdo to zavinil, kdo co dopustil Ježíš reaguje posunutím celého problému jinam. Má varující odpověď, že tak nějak si zasloužíme dopadnout všichni. Ale je to stále ono otevřené „zasloužíme si“. Podobenství o neplodném fíkovníku je otevřené. Nepředjímá žádné konečné rozhodnutí pána vinice. To je něco, co je kdesi před námi a my jsme tady a teď. Tady a teď musíme učinit nějaké rozhodnutí, protože tady a teď na něj ještě máme čas.

Tento směr uvažování nás vidí jako onen fíkovník. Nikde není řečeno, proč neplodí. Netahejme do toho otázku nějaké viny. Takovéto otázce se Ježíš chce zjevně vyhnout. Mnohokrát jsem se dostal do diskuse s obhájci učení o karmických zákonech. Takové to, že každý dostane jen to, co si zaslouží. Co si kdo zaseje, to si sklidí. Dala by se najít různá biblická místa, která tím směrem ukazují, ale Ježíš je v tomto ohledu myslím velmi důsledný. Zcela vědomě se odmítá nechat zatáhnout do takovýchto myšlenkových schémat. Jsou jednoduchá, logická, pochopitelná, docela často fungují – ale tem, kde začne opravdu jít do tuhého, tam selhávají.

Při výkladu podobenství nemá ani smysl dumat nad tím, že fíkovníky plodí až po třech letech a že tím pádem nemohlo být žádné ovoce. To v tom příběhu není a tento směr uvažování jen svědčí o tom, že se snažíme do neplodnosti onoho stromu vsunout právě nějakou tu logiku, kterou bychom si vysvětlili jeho vinu či nevinu. Nic takového ale toto podobenství neřeší. Ten fíkovník klidně mohl plodit a přestal. To je prorocká vize Ozeášova (9,10-11) – Boží lid odpadlý od Hospodina jako fíkovník, který přestal plodit. Ale právě tak nemusel plodit nikdy a jen poslední tři roky si toho onen člověk všiml.

Podobenství o fíkovníku nám staví před oči situaci, kdy nemá smysl se nějak hrabat v příčinách. Stejně je ani zdaleka všechny pořádně neznáme. Teď a tady musíme vyřešit současný neuspokojivý stav a to s výhledem na budoucnost. Ten neplodící fíkovník, to jsme my. To je jeden každý z nás. Jestliže nám to není na první pohled jasné, tak nemá moc smysl dumat nad tím, proč zrovna teď neneseme dobré ovoce. Potřebujeme změnu. Té jsme ale jen těžko schopni sami od sebe. Potřebujeme okopat, pohnojit. Potřebujeme nějaký impuls z vnějšku a tento impuls pak my sami už musíme nějak zpracovat, zužitkovat.

Takovýto výklad nás vede k užitečnému zamyšlení nad tím, že ani Boží trpělivost nebude nekonečná. Že poslední soud dozajista přijde. Na stranu druhou z toho podobenství čiší i naděje. Nic není v tuto chvíli ztraceno! Pokud podobenství přijmeme tak, že my jsem oněmi fíkovníky, pak to dokonce není zas tak strašné. Pán Bůh po nás přece nechce nic zas tak světoborného! Vezměme to podobenství vážně a přiznejme si, že to, aby fíkovník nesl fíky – to není zas taková vzácnost. Co jiného by u všech všudy měl nést? Plodit fíky je pro fíkovník něco zcela přirozeného. Tím spíš, když neroste někde ve skalách či u cesty, ale v pěkné úrodné půdě na vinici!

Právě tak my, žijící v míru již dlouhá desetiletí a v hojnosti ve zbytku světa nebývalé, si žijeme (když už nechci říct jako prasata v žitě!), tak jako fíkovníky na vinici. Jen s těmi plody to není valné. Nu, dejme tomu, že k tomu máme nějaký ten důvod. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého píše Jakub (5,16). Někdo z našich bližních, či sám Pán Ježíš, nám vyprosí ještě šanci a s šancí nám dává i podporu, abychom této šance o to lépe využili. Čas se krátí, ale šance na nápravu tu je a není nijak nedosažitelná.

Možná ale Pán Ježíš nemluvil tak obecně a nadčasově. Palestina byla již dlouho onen příslovečný „sud prachu“. Židovská válka, která vypukla v roce 66 po Kristu, tak mohla vypuknout kdykoliv dříve. V době, kdy se odehrává tento rozhovor, jsme v situaci hluboké politické krize a sám Ježíš na mnoha místech prorocky mluví o blížícím se konfliktu. Vinařem je ta stále Pán Ježíš, ale fíkovníkem už nejsme my, jako jednotlivci, ale my jako Boží lid. Církev, jako celek. Selhání je mnohem větší, než jen selhání několika jednotlivců.

V tu chvíli dává zřetelnější smysl majitelova poznámka, že neplodný fíkovník kazí zem. Čistě botanicky bych měl zásadní výhrady, že by neplodný strom nějak zem kazil. Ale vezmu-li fíkovník jako obraz církve ve světě, který je ve vážné krizi, pak je to srozumitelné a jasné. Kdo jiný, než církev, by měl přinášet dobrou úrodu? Na koho jiného, než na církev, by se měl mít možnost Bůh spolehnout? A jestliže je to církev, kdo v kritické situaci neobstojí, pak to není neutrální situace, ale situace jasně negativní. Zpronevěřilá církev, která nežije podle evangelia, je překážkou k tomu, aby jakákoliv jiná církev dobře a věrně působila

Smysl Ježíšova obrazu zůstává stále stejný. V okamžiku krize je potřeba se obrátit k Bohu. V okamžiku nějaké osobní, životní krize a právě tak, když jako církev rozpoznáváme nějakou zásadní krizi společenskou. Nemá smysl spoléhat na politická řešení. Je možné, že k nějaké takové akci se ho snažil dotlačit právě to informací o zmasakrovaných Galilejcích. Jsou to Galilejci, Ježíšovi krajané. Chtěli jít obětovat, tedy byli to zbožní židé, a Pilát je nechal pobít. To by mohlo vést k logickému řešení „pojďme na Piláta!“. Takovéto řešení ale Ježíš nenabídne.

Právě tak nemá smysl se domnívat, že necháme-li vše plynout tak nějak samovolně, tak se fíkovník sám od sebe zvetí a začne plodit. Okopání a pohnojení, vinařova péče – to je obraz velmi intenzivní práce na tomto jednom konkrétním případu. Je v tuto chvíli jedno, jestli je to modlitební a pastorační péče o jednoho konkrétního člověka, nebo péče o život celého společenství. Pořád je to projev toho, že tu kdosi rozpoznal ono „dnes“, které stále ještě trvá a snaží se ho využít.

Někdy býváme fíkovníky, někdy vinaři. To, co mají oba společné, je rozpoznání onoho „dnes“. Dělám-li něco špatně, máme ještě šanci to změnit, ale ta šance tu nebude donekonečna. Vidím-li, že někdo druhý dělá něco špatně, mám ještě šanci mu pomoci. Stále ještě trvá ono „dnes“. Ale nebude trvat pořád.

Proto, jak říká Duch svatý: „Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru.“

Amen.