Žd 4,14–5,6

Písně: 110, 440, 331, (308, 311, 467), 510, 643, 330

Introit: Ž 110
Čtení: L 23,13–46
Text: Žd 4,14–5,6
Poslání: Mk 1,15

Milí bratři a sestry,

list Židům nám nabízí velmi zvláštní pohled na velkopáteční události. Pohled v obrazech, které jsou pro nás dost nesrozumitelné. Velekněz není úloha, kterou bychom ve svých životech kdy poznali. Melchisedech je zcela epizodní postava příběhů Starého Zákona a vůbec není divu, když vám to jméno nic neřekne. Když ale porozumíme tomuto obrazu, tak o něco lépe porozumíme i Ježíšově úloze v dějinách spásy. Tedy především: Ježíšově úloze ve spáse nás samých. To je to vyznání, které autor listu Židům zmiňuje, že se ho máme držet. Ježíš je Spasitel. Pán Ježíš, Spasitel celého světa, je můj Spasitel. Můj osobní Spasitel. To je základ křesťanské víry, toho se držme. Jak píše kdesi apoštol Pavel – jiné evangelium není.

Dnes budeme moci Ježíšovu úkolu Spasitele světa zase trochu více porozumět, když pochopíme, co pro židy znamenal velekněz. Musíme se v myšlenkách vrátit až do časů Mojžíšových, kdy se prvním veleknězem stal Mojžíšův bratr Aron a Boží lid dostal skrze Mojžíše pravidla pro svůj život. Jejich součástí byly i řády kněžské služby. Aron byl z pokolení Levi a tak se kněžská funkce přenesla na pokolení Lévijců. Samotný velekněz byl zvlášť pomazán a k jeho obzvláštním úkolům patřilo přinášet oběť za celý Izrael v den smíření. Tohle si zapamatujme, to ještě bude důležité. S krví obětního zvířete velekněz vcházel do svatyně svatých. To místo bylo oddělené chrámovou oponou a nikdo jiný tam nikdy nesměl. Tam právě tento jeden jediný člověk v jeden jediný den v roce směl vyslovit Boží jméno. Oslovil Boha a obětí beránka vyprošoval lidu odpuštění všech hříchů.

Tento motiv je důležitý a je použit i v přečteném oddílu z listu Židům. Velekněz je někdo, kdo jako jedinečná osoba jedinečným způsobem v jedinečnou chvíli obětuje za hříchy celého izraelského národa.

V souvislosti s veleknězem je pak dobré zmínit ještě jedno velice zvláštní a svébytné ustanovení Mojžíšova Zákona. Týká se pachatelů odsouzených k smrti, kteří se ukryli v některém z útočištných měst (Nu 35,11n). Tato města patřila lévijcům, kněžskému pokolení. Pokud někdo někoho zabil, nejbližší příbuzný zavražděného sám pachatele zabil z titulu „krevního mstitele“. Pravidlo „život za život“ platilo i u tak říkajíc „nedbalostních trestných činů“. Zde ale s možnou výjimkou: Jestliže však někdo nešťastnou náhodou bez nepřátelství do někoho strčí nebo bez zlého úmyslu na někoho shodí nějaký předmět nebo z nepozornosti na něj nechá padnout kámen, který může přivodit smrt, takže ten člověk zemře, přitom však mu nebyl nepřítelem a nechystal mu nic zlého, pospolitost rozhodne mezi tím, kdo zabil, a krevním mstitelem… Pachatel se mohl dočasně ukrýt v jednom ze šesti lévijských útočištných měst a nezávislý soud rozhodl, jestli opravdu šlo o zabití bez zlého úmyslu, nebo o úkladnou vraždu. Úkladný vrah by byl vyslán za hradby vně města a tak ihned vydán krevnímu mstiteli k potrestání. Pachatel zabití z nedbalosti mohl zůstat v útočištném městě a zde byl před krevním mstitelem v bezpečí. Pokud by ho krevní mstitel potkal kdekoliv jinde, mohl ho legálně zabít. Výslovně byla zakázána možnost se z tohoto principu nějak vyplatit. Že by pachatel počkal rok dva, až se emoce uklidní, pak zaplatil byť nějakou tučnou částku a v klidu se vrátil domů. Život za život je pravidlo, které se nedá obejít a jeho porušení tím, že by se dotyčný vykoupil, by v Božích očích poskvrnilo zemi.

A teď to zvláštní. V útočištném městě pachatel nemusel zůstat doživotně, ale zásadním zlomovým okamžikem byla již smrt velekněze. Po ní mohl pachatel svobodně odejít, kam chtěl. Smrt velekněze smazala trestný čin i jeho důsledky. Krevní mstitel už neměl právo pomstít zemřelého, to by bylo chápáno jako úkladná vražda se všemi důsledky, které úkladná vražda měla. Určitě si dokážeme představit, jak takový pachatel pobývající v útočištném městě, vyhlížel smrt velekněze a s ní spojenou amnestii.

Dva velekněžské motivy, které každý žid velmi dobře znal a které potřebujeme znát my, abychom pochopili zvěst přečteného oddílku z listu Židům. Třetí motiv, který se v dnešním hlavní čtení objevil, je spjatý se jménem „Melchisedech“. Zvláštní postavička, která se mihne v příbězích praotce Abrahama. (Gn 14 – tehdy se Abraham ještě jmenoval Abram.) Abram vysekal synovce Lota z průšvihu, vrací se z vítězné bitvy, kde ho osvobodil a tu za ním zašel šálemský král Melchisedech, přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha Nejvyššího. Požehnal mu: „Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země. Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky.“ Tehdy mu dal Abram desátek ze všeho. No – a to je všechno. Kde se vzal, tu se vzal a jak se objevil, tak také zmizel. V žádném jiném příběhu z Písma už Melchisedech nevystupuje.

Čím méně o někom víme, tím lépe se ovšem využije pro legendy a symbolické role. „Šálemský král Melchisedech“ – tohle označení k tomu vysloveně svádí. Přeložme si to do češtiny! Šálemský – tedy ze šálomu. Z pokoje. Melchisedech – melech cadik, tedy král spravedlnosti. Odkudsi z říše pokoje přišel král spravedlnosti a přinesl chléb a víno, které obětoval Hospodinu. Neobětoval zvíře, jako to dělali později Aronovští kněží, ale chleba a víno. A je to rozhodně vznešený muž. To, že je to on, kdo žehná Abrahamovi (a ne naopak), ukazuje, že Melchisedech je vznešenější, než praotec Abraham a Abraham to ví. Proto se sklonil, přijal požehnání a dal Melchisedechovi desátek všeho, co měl.

V židovství se Melchisedech (kněz Boha Nejvyššího, král ze Sálemu) záhy stal prototypem dokonalé kněžsko-královské funkce. V židovském očekávání konce světa a vyhlížení mesiáše má i Melchisedech svoje místo jako ten, kdo v Boží moci rozdrtí nepřátele a tak přemáhá hřích a královskou mocí prosazuje pokoj a spravedlnost. To proznělo už na začátku ve 110. žalmu. Vojáci, kteří se schází okolo kněze v chrámu, a Bůh jim nepřátele klade k nohám. Zpívali jsme ho v přebásnění profesionálního religionisty Milana Balabána a toto jeho přebásnění skvěle reflektuje i zmíněný vývoj židovského chápání postavy Melchisedecha – jednoznačně mluví o porážce satanského vládce. Významný Ježíšův současník Filon z egyptské Alexandrie už Melchisedecha přímo ztotožnil s Logem. Se Slovem Božím. Melchisedech je Slovo Boží, které Bůh vyslal na svět a ono se nenavrátí s prázdnou.

Jen si to tak nechte běžet hlavou, že Slovo Boží sestoupilo jako král spravedlnosti odkudsi z nám nedostižných míst na tento svět. Tento král spravedlnosti přinesl pokoj. Dává své požehnání. Obětuje nezávisle na chrámu, na Aronovi, na levijském pokolení, na kněžských třídách a rodech. Král spravedlnosti přišel a obětoval chléb a víno. A pak před ním skloní své koleno i ti nejvznešenější v Božím lidu.

Tohle se honí hlavou při vyslovení jména Melchisedech každému židovi a my si vykládáme list Židům.

Tři proplétající se motivy se nám tu objevily

Velekněz je někdo, kdo obětuje za hřích lidu.
Smrt velekněze je zásadní okamžik osvobození hříšníků. Nemusí se bát trestu, nemusí se bát smrti.
Motiv melchisedechovského kněžství, které je nezávislé na aronovské linii, je víc, než chrám, je nadřazeno nejvznešenějším tohoto světa – a obětuje chléb a víno.
Tyhle tři motivy nám teď promlouvají do velikonočních událostí. Do poslední večeře na Zelený Čtvrtek, do příběhu Ježíšova ukřižování na Velký Pátek. Vypráví nám Ježíšův příběh zase z jiného úhlu pohledu. Jistě – pořád je to ten samý Ježíšův příběh. Pořád je to příběh toho Ježíše, ve kterém jsme poznali svého Pána a Spasitele. Jen dnes možná lépe porozumíme, jak zněl apoštolům a jejich prvním posluchačům. Jak se nejen vyprávěl, ale také jak zněl a rezonoval v prvotní církvi.

Starý zákon a jeho příběhy, to jsou kořeny, ze kterých vyrostl strom Božího lidu. My si užíváme toho, že jsme naroubované větve, které nesou plody, ale každému je jasné, že strom bez kořenů plody neponese. Proto se dnes zkoušíme trochu vžít do těch židovských uší, které v Pánu Ježíši rozpoznávají pravého velekněze. Vidí v něm někoho, kdo je vybrán jako jeden jedinečný muž, který jako jediný v ten pravý čas může oslovit Boha. Osloví ho tak, jak ho smí oslovit jen on. Osloví ho ve věci „odpuštění hříchů Božího lidu“. Je to ale zvláštní velekněz. Skutečně jedinečný. Velekněží nechodili mezi běžný lid a neznali jeho starosti. Tento ano. Velekněz přinášel oběť jako jeden z hříšníků Božího lidu i za sebe. Tento ne. Bůh sám si ho nevyvolil, jako Arona, ale zplodil jako svého Syna. Učinil ho veleknězem ne podle řádu Aronova, ale podle řádu Melchisedekova. Aronovský velekněz vstupoval za oponu do svatyně svatých, aby obětoval beránka. Tento je sám beránek Boží. Obětuje chléb a víno. Chléb je jeho tělo, které se za nás láme. Víno je jeho krev, která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů, jako znamení smlouvy nové a věčné. Velekněz, Beránek Boží, který obětí sebe sama snímá hříchy světa. Když Ježíš zemřel, roztrhla se chrámová opona zakrývající chrámovou svatyni svatých. Vidíme tam tu symboliku otevřeného přístupu všech lidí k Bohu. Už to není jen velekněz, kdo jednou do roka smí oslovit Boha a prosit za odpuštění hříchů. To můžeme od tohoto okamžiku i my, kdykoliv. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.

Amen.